Článek
V kuchyni se z trouby linula vůně, která dokázala probudit i ty nejospalejší duše. Babička s šátkem na hlavě postávala u velké mísy, kde v teple kynulo těsto na buchty – nadýchané, zlatavé a plné náplně, která se rozplývala na jazyku. Dnes už se takové buchty pečou málokdy, ale každá vnučka, která je kdysi ochutnala, si ten zážitek nese v srdci celý život.
Tajemství začínalo u kvásku. Do hrnku s vlažným mlékem babička rozdrobila půl kostky droždí, přisypala lžičku cukru a nechala ho vzejít. Droždí nesmí být studené, jinak se buchty urazí, říkávala s úsměvem. Mezitím si připravila velkou dřevěnou mísu, do které prosila půl kila hladké mouky, přidala tři žloutky, špetku soli, tři lžíce cukru, trochu rozpuštěného másla a nakonec i voňavou citronovou kůru. Jakmile kvásek ožil, přilila ho k mouce a s pevnýma rukama začala hníst těsto, které se po chvíli začalo krásně odlepovat od mísy.
Těsto musí dýchat, říkávala, když ho přikrývala utěrkou. Mísu postavila na teplé místo a čekala, až vyroste do krásy. Během té půlhodiny se vnučka mohla přitulit na lavici a poslouchat praskání dřeva v kamnech. Pak přišlo kouzlo – těsto se rozprostřelo po válu, rozválelo a rozkrájelo na čtverce. Každý dostal trochu povidel, tvarohu nebo máku, a pak se jednotlivé kousky s láskou zabalily, jako by babička balila malé dárky.
Buchty se skládaly těsně vedle sebe do pekáče vymazaného sádlem, protože sádlo dává duši i kůrce. Než se pekly, celá chalupa se proměnila v sladkou vůni, která se vpila do záclon i do srdce. Po půlhodině v troubě se na stole objevily nadýchané, zlatavé buchty, pocukrované tak, že vypadaly jako zasněžené vrcholky hor.
Když vnučka usedla ke stolu, dostala ještě hrnek mléka a babiččin úsměv. V ten okamžik se svět zdál dokonalý. Dnes, když si vnučka sama zadělává těsto, cítí v každém pohybu kousek té staré moudrosti. Ví, že ty nejlepší buchty nejsou jen o mouce a droždí – ale o trpělivosti, teple domova a lásce, kterou do nich člověk vloží.
A tak, když se dnes v kuchyni rozvoní máslo a těsto začne kynout, má pocit, že babička stojí vedle ní – s rukama od mouky a úsměvem, který ani čas nesmaže.
