Článek
Pokud se objeví zprávy, jako nedávné prohlášení italského ministra zahraničí Antonia Tajaniho, že EU potřebuje vlastní armádu, maximálně to pár tuzemských politiků šmahem odsoudí. Bohužel už z jejich vyjádření není příliš jasné, proč. Rozsáhlejší diskuzi, ale bohužel o nic racionálnější, ve veřejném prostoru vyvolalo podzimní prohlášení prezidenta Petra Pavla o potřebě debaty nad omezením práva veta při rozhodování Rady EU o otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Nic naplat, že hovořil pouze o potřebě diskuze nad tématem a nespecifikoval rozsah oblastí, kterých by se přechod na rozhodování kvalifikovanou většinou týkal. Schytal to stejně. A nepomohl ani fakt, že za celou dobu našeho členství jsme jako Česká republika využili práva veta jen jednou jedinkrát u otázky spotřebních daní na pivo. No a teď se po letech dostáváme opět k oblíbenému tématu - chceme přijmout euro?
Marnost domácí diskuze
Zatímco ve většině ostatních členských států se již politici i veřejnost zaobírají dalším vývojem a nezbytnými reformami EU, u nás jako kdyby se zastavil čas. Hlavním tématem je, zda máme nebo nemáme přijmout společnou měnu euro. Tedy něco, k čemu jsme se zavázali již se vstupem do Evropské unie a ve skrze nám všem usnadní život. I když od té doby drtivá většina politické reprezentace předstírá, že se nás to ve skutečnosti netýká. Občas tak padají návrhy, jako nedávno od bývalého prezidenta i předsedy vlády Václava Klause nebo bývalé ministryně financí Aleny Schillerové, abychom o přijetí společné měny nechali rozhodnout v referendu. Bylo by to vtipné, kdyby to nebylo tak smutné. Referendum o této otázce se totiž již konalo a rozhodovali jsme o něm společně s otázkou, zda do unie vstoupit.
Opožděnost a vhodnost takovéto diskuze nad tématem je nejlépe patrná právě v případě Václava Klause. Jedné z nejvýznamnějších politických figur přelomu tisíciletí, která mohla rozhodovat o vyjednání výjimek před naším přistoupením. Celé to pak trochu působí jako pokrytectví. Třeba takové Dánsko si totiž řadu výjimek před vstupem do Unie vyjednalo. A jednou z nich bylo, že nikdy nemusí přijmout společnou měnu Euro. Učinilo tak zcela transparentně a jednalo s ostatními státy narovinu. Naše politická reprezentace se ale v okamžiku našeho přistoupení soustředila na vyjednání jediné trvalé výjimky – aby byla umožněna snížená sazba DPH na produkty pěstitelského pálení. Lidsky řečeno, abychom nemuseli danit domácí slivovici.
Přístup českých politiků
Konkrétně Václav Klaus pak svůj „konstruktivní“ přístup k EU prokázal především při vyjednávání o ratifikaci Lisabonské smlouvy v roce 2009. Ve chvíli, kdy bylo vše ujednáno si totiž na poslední chvíli postavil hlavu. K vyjednání výjimky z Eura, ptáte se? Ale kdeže. Začal požadovat výjimku z Listiny základních práv EU, kterou chtěl zajistit trvání Benešových dekretů a zamezit možnosti restituce majetků sudetským Němcům. Nehledě na pobouření sousedních států i ubezpečování právních odborníků, že jejich prolomení nehrozí a celý ten poprask a umanuté dupání nohou nic neovlivní. Na úrovni EU si tehdy výjimku za cenu pošramocení vzájemných vztahů skutečně těsně vydupal. Ale jen aby nakonec stejně neprošla v našem vlastním Parlamentu.
V obou případech si naši čelní političtí představitelé mohli usmyslet, že svůj vyjednávací nebo v případě Lisabonské smlouvy i vydírací potenciál využijí jinak. Třeba právě k vyjednání trvalé výjimky z povinnosti přijmout společnou měnu. Ale neučinili tak a raději se rozhodli „švejkovat“. Navenek v zájmu renomé před ostatními státy předstírali, že se zavedením měny počítají. Ale ve skutečnosti strkali hlavu do písku, odmítali učinit jakékoliv kroky a doma proti společné měně aktivně vystupovali.
Podobnou rozdvojenou osobnost dodnes nejlépe demonstruje Andrej Babiš. Navenek se hlásí k evropským liberálům a rád využije každé příležitosti se přátelsky poplácat s francouzským prezidentem Emanuelem Macronem. Jeho domácí politice a vystupování by to přitom nemohlo být vzdálenější. Jeho liberálním evropským partnerům po letech konečně začala docházet trpělivost. Jeho českým voličům ale totožný podvod zatím nevadí a nemají tak problém ho i přes veškerý svůj odpor k EU volit, ačkoliv jeho europoslanci skončí v té nejvíc progresivní a proevropské frakci. Hlavně když Andrej Babiš bude nadále vzdor svým vyjádřením hájit národní suverenitu. I když mnohokrát prokázal, že pokud to vyhovuje jeho zájmům, rád se jako ten evropský liberál zachová. V minulosti i dnes se tak na naší čelní politické reprezentaci opakovaně ukazuje, že když už přímo nelpí na dávno vyřešených otázkách a nevyužívá k získání politických bodů historické křivdy jako svého času Václav Klaus a Miloš Zeman, tak alespoň ohledně všeho straší tím mytickým „diktátem z Bruselu“ a ztrátou suverenity. Namísto toho, aby raději hleděla vpřed, hledala řešení výzev budoucnosti a se státy Unie konstruktivně spolupracovala. Tím by pro dobro českých občanů totiž udělala mnohem víc.
Potřeba bavit se o reformách a další integraci EU
A jelikož se nám tento rok blíží volby do Evropského parlamentu a mezi hlavními kandidujícími subjekty se nám opakují více méně stále stejné tváře, rozhodl jsem se sepsat sérii článků, ve kterých uvedu argumenty, proč potřebujeme větší integraci Evropské unie. Vylíčím v nich také nezbytný kontext a konkrétní přínosy užší spolupráce mezi státy EU. A budu rád, pokud můj seriál na téma proč potřebujeme jednotnou, silnou a efektivní EU v obranné a zahraniční politice budete sledovat a řeknete mi svůj názor. Je totiž konečně na čase, aby se tu začala rozvíjet věcná a rozumná debata o konkrétních přínosech, které z toho jako Česká republika a její občané budeme mít.
A proč? Jak jsem již naznačil na úvod, o vizích a přínosech bohužel málokdo z kandidátů vládních i opozičních sněmovních stran mluví. Místo vlastní vize se většinou omezí jen na skepsi, odmítání a tupé opakování mantry o národní suverenitě a jak nám Brusel přikazuje nesmysly. K tomu, že za těmi nesmysly stojí často stávající politické strany svými vlastními úpravami, „vylepšováním“ a všemožnými přílepky k evropským směrnicím a nařízením, se už raději nehlásí. Přínosy Unie v zájmu laciného nahánění politických bodů až na čestné výjimky raději zmenšují a zamlčují. Současná vláda a i ty předchozí nebyly navíc systematicky schopny včas zavádět evropskou legislativu do té národní. Nejenže nám kvůli tomu pak hrozí ze strany EU pokuty, ale odkládají se také nezbytné reformy, které třeba pomohou chránit veřejné rozpočty před plýtváním a korupcí. EU je v našich končinách prostě druhořadý otloukánek, kterému nevěnujeme pozornost. To je potřeba změnit. Většina podstatnějších reforem za poslední roky totiž pochází právě z Evropské unie, zatímco naše vlády spíše nejistě přešlapují na místě. Z EU máme k dispozici prostředky na hospodářskou obnovu po covidu nebo možnost zapojit se do rozvoje celoevropské infrastruktury. Pokud, tak právě díky národním vládám rozhazujeme nabízené prostředky za nesmysly nebo promeškáváme příležitosti pro vlastní rozvoj.
Jakmile si ale do Evropského parlamentu i na národní úrovni začneme volit zástupce, kteří to s EU myslí vážně, vyděláme na tom. Dokud ale budeme volit maximálně ty, co nás chtějí před Evropskou unií bránit, nebo rovnou berou Evropský parlament jen jako svůj politický důchod, cestu vzhůru nebo finanční přilepšení (dosaďte si dle vhodnosti), naše zájmy v EU budeme prosazovat těžko. Europoslanci jsou přímo volení zástupci občanů členských států. Svoji práci ale nebudou vykonávat dobře, pokud se i nadále bude vše dít za zavřenými dveřmi, nebudou se o názor českých voličů zajímat a svoji práci nebo lelkování raději dál schovávat za prázdná marketingová hesla, místo aby voličům skládali účty. Ať se nám to líbí, nebo ne, v přístupu k Evropské unii leží velká část odpovědi na naši aktuální stagnaci a proč nám v porovnání s okolními členské státy, které přistoupily podobně jako my, ujíždí vlak a ony nás ve svém rozvoji i přes náš původní náskok pomalu předhánějí. Přešlapování na místě bylo dost. Je čas na restart.
