Článek
KAPITOLA 5: BRÁNA K TICHU
Opustit továrnu bylo jako loučit se s posledním kouskem lidskosti, který nám zbyl. Omar nám dal dvacet litrů nafty v kanystru, který páchne po starém benzínu, a mapu nakreslenou na kusu kartonu od krabice s botami. „Vyhněte se hlavnímu okruhu,“ varoval nás a nůž v jeho ruce se mihl v šedém světle rána. „Tam jsou věže. Mají prediktivní analýzu a AI, která rozpozná tep lidského srdce na kilometr. Pokud tam vjedete s tímhle analogovým monstrem, rozstřílí vás dřív, než stačíte zařadit trojku. Systém nesnáší věci, které nemají vlastní IP adresu.“
Vyrazili jsme. Mercedes se kolébal po rozbité cestě a já jsem cítil každé otočení pístu jako tlukot vlastního srdce. Moje žebra už nebolela tak ostře; spíš to byla tupá, olověná tíha, která mi připomínala, že jsem ještě pořád z masa a kostí. Anna mlčela. Dívala se z okna na krajinu, která se pomalu měnila. Zmizely hromady trosek a improvizované přístřešky „stínových lidí“. Místo nich se objevily úhledné řady solárních panelů, které vypadaly jako černá, mrtvá jezera, a bílé věže větrných elektráren, které se v mlze otáčely s mechanickou lhostejností.
Lyon se před námi zvedal jako pevnost ze skla a světla. Na obzoru zářily mrakodrapy finančních center, modré a bílé neonové linky prořezávaly noční oblohu jako rentgenové paprsky. Je to krásné a kruté zároveň. Je to město, které se rozhodlo, že bolest, špína a hlad neexistují, pokud je dostatečně silně osvítíte reflektory a schováte za algoritmy. Tady už to není šedá zóna. Tady začíná „čistá zóna“. Ulice jsou zametené, budovy bílé a sterilní, ale nikde ani živáčka. Jen autonomní čisticí drony se s tichým bzučením pohybují po chodnících. Působí to jako město duchů spravované velmi pečlivým správcem hřbitova, který nesnáší nepořádek.
„Cítím se jako virus,“ řekla Anna a tiskla se k oknu. Její dech zamlžil sklo. „Jako bakterie, která proniká do dokonale čistého, mrtvého těla.“
„My jsme virus,“ odpověděl jsem a pevněji sevřel volant. „Jsme ten kousek chaosu, který zapomněli vygumovat. Jsme šum v kanále, který má být dokonale tichý.“
Zastavili jsme u starého mostu přes Rhônu. Dál už to s Mercedesem nešlo. Most byl hlídaný biometrickou bránou – obloukem ze světlého kovu, který vypadal jako brána do jiného světa. Viděli jsme, jak každé auto, které projíždí, na vteřinu zastaví. Neviditelný paprsek mu skenuje čelní sklo a obličej řidiče. Pokud je biometrický rating v pořádku, zazní tiché, melodické pípnutí a závora se zvedne. Je to jako rituál v moderním chrámu, kam my nemáme přístup. Pro nás by ten zvuk byl jiný. Suchý, varovný tón, po kterém by následovalo zablokování kol a příjezd hlídky.
Museli jsme nechat auto v opuštěné garáži pod nájezdem na dálnici. Rozloučení s Mercedesem mě bolelo víc, než by mělo bolet loučení s hromadou železa. Byl to náš jediný spojenec. Naše analogová bublina svobody, která nás dovezla z trosek Berlína až sem.
„Děkuju ti,“ zašeptal jsem a naposledy jsem pohladil palubní desku. Vůně prachu, starého oleje a Anniných vlasů mi vhrnula slzy do očí. Bylo to jako opustit starého koně, který vás věrně nesl skrze bitvu, jen abyste ho museli nechat v příkopu, protože už dál nemůže. Teď už zbývala jen chůze.
Jdeme pěšky. Lyon v noci je labyrintem skla a ticha. Naše boty dělají na dlažbě příliš velký hluk. Každé klapnutí podpatku o leštěnou žulu zní jako výstřel v prázdném kostele. Snažíme se držet ve stínech, ale v tomhle městě stíny skoro neexistují. Světlo je tu všudypřítomné, lhostejné a odhalující. Každý náš krok je zločin, protože není zaznamenán v Cloudu. Jsme duchové, kteří se omylem ocitli v digitálním ráji.
Narazili jsme na první patrolu. Nejsou to lidé v uniformách, jsou to „Pavouci“ – čtyřnohé stroje s kamerami místo hlav. Pohybují se trhaně, s mechanickou elegancí, která vám obrací žaludek naruby. Schovali jsme se za hromadu stavebního materiálu u rozestavěného administrativního centra. Slyšel jsem, jak Anna tají dech. Její srdce bušilo tak hlasitě, že jsem se divil, že ho ty stroje neslyší. Sensor Pavouka se na vteřinu zastavil u našeho úkrytu. Červené světlo přejelo přes hromadu cihel. Pak stroj pokračoval dál. Algoritmus vyhodnotil, že nehybná hmota o teplotě okolí není hrozba. Pro tuhle chvíli jsme byli jen kusy betonu.
Prošli jsme skrze moderní centrum a začali stoupat do čtvrti Croix-Rousse. Tady se svět začal měnit. Mrakodrapy ustoupily starým domům z devatenáctého století. Ulice byly úzké a strmé. Tady jako by se systém trochu unavil a nechal lidem kousek jejich historie, možná proto, aby si uchovali iluzi, že jsou ještě pořád lidmi. Světlo tu bylo měkčí, žlutější, ale ticho zůstávalo stejné. Okna byla zatemněná. Nikde žádný zvuk televize, žádný smích z otevřeného okna, žádný hovor sousedů. Lidé byli uvnitř, bezpečně připojení ke svým virtuálním životům, a realita ulice pro ně byla jen zbytečným šumem.
„Tady je to,“ řekl jsem a zastavil se před domem číslo 42.
Byly to masivní dubové dveře, které vypadaly, že tu stojí věčnost. Vedle nich svítil malý, digitální zvonek s kamerou. Byl to ten nejskromnější předmět v celém Lyonu, ale pro nás představoval konečnou čáru našeho maratonu. Sahl jsem do kapsy pro dopis. Ruka se mi třásla. Ne z únavy, ale z té nepředstavitelné tíhy toho okamžiku. Všechno to bláto, ty bzučící drony, ty rány do žeber a ta zima – všechno to směřovalo k těmhle dveřím.
„Co když tam nejsou?“ zašeptala Anna. Její obličej byl v šeru ulice jako vyřezaný z kosti.
„Pak ten dopis spálím,“ odpověděl jsem. „A budeme muset najít jiný důvod, proč se zítra znovu nadechnout.“
Stiskl jsem zvonek. Zvuk dozněl v prázdné ulici jako výstřel. Kamera nad dveřmi se na nás otočila. Bylo to malé, černé oko Hegemona, které nás soudilo. Čekali jsme. Vteřiny se vlekly jako hodiny. Cítil jsem v kapse ten kus papíru, ten Pavlův dluh, který mě celou tu dobu držel nad vodou. V cloudu byl možná klid, ale tady na prahu domu číslo 42 se právě zastavil čas. Jsme vykořenění, jsme stíny na staré pevnině, ale tohle je naše poslední hlášení. A my ho doručíme.
Dveře cvakly. Nebyl to elektronický zvuk, ale poctivý, mechanický kovový zvuk zámku, který se uvolňuje.
