Článek
Pohled do historie
Dnes komunisté často mluví o tom, že zbrojení nikam nevede. Tvrdí, že investice do armády jsou jen přiléváním oleje do ohně a že skutečný mír lze dosáhnout pouze jednáním s agresorem a nikoliv „mírem skrze sílu,“ jak pravil například 40. prezident USA, symbol porážky SSSR a pevný odpůrce komunismu Ronald Reagan.
Na první pohled to zní vznešeně – kdo by nechtěl svět bez válek? Jenže, když si připomeneme jejich historii, tahle líbivá slova začnou trochu drhnout.
Ve 20. letech minulého století představitelé nově vzniklé KSČ kritizovali československé armádní výdaje jako „zbrojení pro buržoazní zájmy“. Byli připraveni podkopat vlastní stát, pokud by to znamenalo přiblížení socialistické revoluce. Po vypuknutí druhé světové války komunisté nazývali válku nikoliv „válkou za svobodu Evropy,“ ale spíše „válkou mezi Západními imperialisty,“ tedy alespoň do června 1941, kdy byl napaden Sovětský svaz Německem a komunistický odboj začal rychle nabírat na síle.
A jak to tedy bylo po převzetí moci komunisty v poválečné éře? Československo zbrojilo, a to masivně – ale jen proto, že to chtěla Moskva. Tanky, zbraně, letadla. To vše šlo do sovětského bloku. Komunisté tehdy neměli problém se zbrojením, jelikož šlo o obranu jejich ideologie. No nezní to pokrytecky?
Válka na Ukrajině a postoj komunistů
Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 zasáhla Evropu jako blesk z čistého nebe. Putinův plán „třídenní speciální vojenské operace“ se protáhl na dlouhá léta. Západ po letech ústupků a diplomatické spolupráce s Ruskem pochopil, že Putin se nezastaví v Abcházii, ani na Krymu. Bude naopak pořád pokračovat dále, pokud budeme stále ustupovat a uvidí naši neochotu ve vojenské podpoře.
Dnešní KSČM by nás chtěla přesvědčit, že jejich odpor ke zbrojení je důsledkem pacifismu. Argumentují, že dodávky zbraní jen prodlužují konflikt a brání diplomatickému řešení. Na první pohled logický argument, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že KSČM nikdy nenašla odvahu otevřeně odsoudit ruskou agresi. Namísto toho se vracejí k otřepané rétorice o „provokacích NATO“ a „fašistickém režimu“ na Ukrajině.
Je to až příliš známá melodie. Stejnou písničku zpívali jejich předchůdci, když Sovětský svaz obsazoval Maďarsko v roce 1956 nebo Československo v roce 1968. Historie se naprosto rýmuje – zbraně jsou špatné, pokud nejsou v rukou „správných lidí“.
V této souvislosti nelze ignorovat jeden důležitý fakt: historie nás učí, že mír, který je založený na ústupcích a na vyhýbání se konfrontaci s agresory, bývá zpravidla pouze přechodným klidem před další válkou. Tato realita je dnes stále aktuální, když vidíme, kam nás zavedla diplomacie s Ruskem ve 21. století.
Možná bychom od strany, která zbrojení kdysi podporovala ve prospěch totalitního režimu, očekávali více transparentnosti. Komunistická rétorika dnes však působí spíše jako snaha držet se starých vazeb, než jako skutečný zájem o mír ve světě.
Komunisté by tedy měli přehodnotit svůj postoj, pokud opravdu usilují o mír. Je čas, aby přestali podporovat agresory a začali skutečně hájit hodnoty, které jsou základem mírového a stabilního světa.
Paradox jménem Donald Trump
A pak je tu ten zvláštní paradox. KSČM, strana, která by podle svých vlastních slov měla bojovat proti kapitalismu a imperialismu, najednou obdivuje Donalda Trumpa - miliardáře, který si na kapitalismu postavil celý svůj život.
Proč komunisté nepodpořili Kamalu Harris, která skutečně prosazuje sociální programy, zdravotní péči pro všechny, je proti rasové diskriminaci a obecně je levicově více oddaná než kapitalista Trump?
Odpověď je jednoduchá - komunisty prostě mnohem více přitahuje Trumpova kritická rétorika vůči NATO a politickému establishmentu USA. Vůbec je nezajímá, že Trump za svého prezidentství například navýšil rozpočet na obranu, vedl obchodní války a jeho administrativa podpořila prodeje amerických zbraní do mnoha regionů světa. Oni se nezaobírají zbytečnými fakty.
Zajímá je pouze to, že Donald Trump využívá stejnou rétoriku ohledně války. Říká, že válku zastaví do 24 hodin a bude to on, kdo zajistí mír na Ukrajině ne skrze vojenskou pomoc, ale jednáním. Zda tato slova myslí opravdu vážně, nebo naopak bude zastávat mír skrze sílu, a bude tlačit na Rusi vojensky ještě více než Joe Biden dosud, uvidíme až v lednu.
Sám nemohu odhadnout, a vlastně ani nikdo kromě Trumpa samotného, jakou cestu si opravdu zvolí. Pokud ale zvolí cestu silné diplomacie a zbrojení, doopravdy mě zajímá, jak komunisté zareagují a zda budou nově kritizovat i Trumpa.
