Kde jsou ti „staří Slováci“? O uříznuté noze slovenské identity

Zvláště po roce 1918 byla moderní slovenská identita dotvořena tím způsobem, že z jejího těla byla uříznuta jedna noha představující uherskou minulost a na zbylý pahýl bylo možné přivázat pouze překližku s nápisy „Pribina“, „Svatopluk“ a později „král starých Slováků“.

Za tuto amputaci a doplnění protézy nelze vinit významné slovenské a české osobnosti 19. a počátku 20. století. Otcové zakladatelé jiné legitimizační nástroje v rukách neměli. Nicméně, kdo mohl po roce 1918 tušit, jak hluboko se v hlavách několika generací Slováků tento sešitý konstrukt, ve kterém něco chybí, zabydlí a pro mnohé bude určující ještě roku 2024.

Důvody jsou dva a v podstatě se vzájemně doplňovaly z jedné i druhé strany Dunaje. Bezmála tisíciletou uherskou minulost si přisvojili pouze Maďaři a po roce 1918 ji používali jako nástroj revizionismu, zvláště v podobě nároků na slovenská, rumunská a jiná území. Slováci si svou uherskou minulost nechali uloupit a svého času se jí v podstatě i zřekli. Sebeklam o nedostatku vlastních dějin v nich také přiživovalo sedmdesátileté soužití s Čechy, kteří sebestředně svým „bratom“ neustále ukazovali Hradčany, Přemyslovce a Karla IV. a ostentativně jim dávali najevo (a někteří stále dávají) svou „starší historickou zkušenost“.

Byť v rámci slovenské historiografie vzniká řada skvělých prací o uherské minulosti a pomalu se v různých rovinách prosazuje obraz, že Uhersko a uherští králové jsou i „naše dějiny“, v tamní společnosti jako hlavní narativ stále bytuje konstrukt o devíti pro Slováky prázdných staletích. Pokud bychom dnes přistoupili k anketě na slovenských ulicích a položili otázku: „Jaké jsou pilíře naší společenské identity z uherských dob před národním obrozením?“, většina dotázaných by si rychle dokázala vybavit asi jen zloděje Jánošíka a vražedkyni z Čachtic, nanejvýše zříceninu nějakého hradu. Doba 11.–18. století prostě není dostatečně slovenská. Zatímco Karla Velikého považují za svého Němci a Francouzi, ke svatoštěpánské koruně a uherským králům se drtivá většina Slováků po boku Maďarů nehlásí. Pokud náhodou veřejnost zaměří svou pozornost na nějakou osobnost z těchto staletí, nejdůležitější otázkou vždy je, do jaké míry můžeme o daném velikánovi tvrdit, že byl Slovákem.

Společnosti, které bylo vědomě odříznuto devět staletí jejího příběhu, pak nezbývá nic jiného, než se nezdravě fixovat na to, co jí zůstalo, čehož obětí se stala Velká Morava a „kráľ Svätopluk“. Asi bychom dnes nenašli v Evropě jiný národ, který vede na domácí frontě tak horečnatou kulturní válku o něčem, co bylo před 1150 lety. Dnes už však v národoveckých kruzích pod Tatrami nestačí u Velké Moravy pouze škrtnout slovo moravský a nahradit ho „starými Slováky“. Slavný dávnověk je nutné vyztužit velikášským všeslovanstvím. Populární je dnes zvláště mapa, na které obyvatelé slovanských sídlišť 9. století od Karpat po Balkán a přes celou Moravu a jižní Čechy až po Linec jsou prohlášeni za Slováky, přičemž centry této „Velké slovenské země“ samozřejmě prý byla Nitra a Děvín. Z mapy lze soudit, že Slované 9. století ve zbytku Čech, v dnešním Polsku a na Jadranu zatím ještě za Slováky prohlášeni nebyli.

Nepodložená představa, že dnešní identita Slováků byla ukována již v 9. století (či dokonce o několik staletí dříve), navozuje u některých iluzorní pocit, že Slováci jsou tím nejstarším a „nejslovanštějším“ národem ve střední Evropě a jsou nejúžeji provázáni s „pravlastí Slovanů“, kterou však mnozí dnes hledají spíše v Moskvě, a ne v Bělorusku a na Ukrajině, kam je kladena. Tito „nejslovanštější Velkoslováci“ zároveň často papouškují moskevské zpochybňování státnosti a národnosti Ukrajinců, přičemž zapomínají, že základy ukrajinské identity jsou v mnoha aspektech hlubší a pevnější než ty, kterými u „starých Slováků“ šermují oni samotní.

Na strunu tohoto slovenského „pseudoslovanství“ hraje i Robert Fico, který obviňuje západ z podpory vraždění Slovanů, ale o Vladimíru Putinovi, nezpochybnitelném největším masovém vrahovi Slovanů naší doby, jenž už stihl prolít tolik slovanské krve jako nikdo jiný od roku 1945, tvrdí, že jej zbytečně démonizujeme.

Zatímco v případě sousedních národů vyčpělo romantické panslovanství dříve či později podle toho, do jaké míry a kdy se tyto národy staly obětí carského či rudého imperialismu, v případě Slováků je to jiné. Amputací devíti staletí vlastního příběhu se část slovenské společnosti mentálně neodstřihává pouze od svých uherských dějin, ale i od své europeizace, od své koexistence a provázanosti s ostatním evropským společenstvím. Takto vyprázdněný prostor vlastního dějinného příběhu u mnohých pak už jen vyplňuje iluze národní a kulturní čistokrevnosti, a právě stále funkční náhražková protéza panslovanství, dnes s ezoterickým a putinovským nátěrem.

V emočně zúženém poli slovenského národního narativu víceméně pouze na 9. a 19.–20. století nelze zároveň přehlédnout, že „národní hrdinové“ pomalu začínají docházet. I z toho důvodu byla po odhalení sochy „krále starých Slováků“ naposledy předvedena hluboká úklona novému „národnímu hrdinovi“ Gustávu Husákovi. Ti, kteří se zaklínají národní suverenitou, se „hluboce uklánějí“ někomu, kdo jí svým asistováním při „dočasném pobytu“ okupačních vojsk popřel na 20 let. Nejsmutnější na tom všem je, že zrovna Slováci žádnou z těchto sebeklamných protéz nemají zapotřebí.

Modrá krev pod Tatrami

Obyvatelstvo a území dnešního Slovenska bylo do 19. století plnohodnotnou součástí uherského království. Když například v 11. a 12. století psali kronikáři Adam z Brém a Helmold z Bosau o střední Evropě, tak z jejich pohledu od severu považovali Uhersko za slovanskou zemi. V 15. století nebylo něčím neobvyklým, že listy z Moravy byly hornouherským elitám psány v češtině. Pisatelé věděli, že uherští adresáti budou českému textu rozumět. V časech tureckého záboru (16.–17.století) se Slovensko stalo jádrem království a Bratislava (Prešpurk) na tři staletí místem korunovací. Takovýchto dokladů bychom mohli najít nespočítaně. V jedné rovině však dnešní slovenské odříznutí se od vlastní uherské minulosti působí nejkontrastněji.

Ve středověkých a novověkých textech se nesčetněkrát opakuje tvrzení, že hlavním sloupem každé země (a identity) byla šlechta. I v moderní době byla šlechta mnohdy součástí utváření národních identit. A to nejen kvůli svému majetku. Narozdíl od jiných znala totiž své předky už od středověku a obrozující se společnosti sloužila jako jeden z dokladů její kontinuity do dávných dob.

Ve středověkých Uhrách k urozeným nepatřily pouze známé magnátské rody, ale i střední a drobní šlechtici, kteří se původně koncentrovali zejména kolem významných královských hradů (tzv. jobagiones). Jejich počty zvláště na území dnešního Slovenska byly značné. V každé uherské stolici byly v raném novověku stovky takovýchto rodů, často se slovenskými jmény (Jesenský, Benický, Podmanický, Trstenský, Medňanský, Borčický, Medvecký, atd.).

Sídlili ve vesnických kuriích, ti bohatší v „kaštielech“, a příslušníci těchto rodů své písemnosti vedli nejen v latině (hlavním úředním jazyce království), ale i v tehdejší podobě slovenštiny. Někteří drobní šlechtici maďarsky ani neuměli. Ať tito urozenci mluvili maďarsky či slovensky (a nebo rumunsky, německy, rusínsky, chorvatsky a srbsky) za svou hlavní identitu považovali uherské království (regnum Hungariae).

V truhlicích uchovávali své šavle a privilegia od uherských králů, zvláště ta, která jim přiznávala a potvrzovala jejich šlechtictví a erby (tzv. armálesy). Setkávali se na soudních zasedáních v jednotlivých uherských stolicích, případně se i účastnili korunovací uherských králů a sněmů. Ve svých rodokmenech dávali na odiv své předky, kteří padli při obraně vlasti (Uher) v bitvě u Moháče, či jinde. Nedávno József Demmel ve své knize Panslávi v kaštieli nově docenil, že část hornouherské šlechty v 19. století po určitý čas dokonce patřila k podporovatelům slovenského národního hnutí.

U modré krve pod Tatrami se však setkáváme ještě s jedním specifikem. Uherské království se ve značné početnosti šlechty podobalo spíše Polsku. Běžné i bylo, že v jedné vesnici sídlilo několik rodů. Zvláště dělení majetků mezi rozrůstající se rodové větve usazené v jedné vesnici způsobovalo výrazné chudnutí těchto „urozených pánů“ (generosi domini). Z mnohých vesničanů s erbem se v první polovině 19. století (někdy i dříve) stali prostí rolníci s chalupou a nevelkým hospodářstvím. Pauperizovaní urozenci v některých vesnicích dokonce tvořili většinu tamního obyvatelstva, ale často stále dbali na své šlechtictví. Něčím zvláštním ani nebylo, že do úředního dokumentu byl zanesen pro nás absurdní zápis „šlechtic a kovář“ (nobilis et faber ferrarius).

Šlechtici (už jen podle jména) nakonec své potomky ženili a provdávali s neurozenými sousedy, kteří někdy byli bohatší než oni. Jenže synové a dcery těchto zchudlých uherských šlechticů se nevypařili. Stali se totiž pradědečky a prababičkami nekonečné řady dnešních občanů Slovenské republiky, kteří více než k těmto svým předkům z masa a kostí vzhlížejí k imaginárním „starým Slovákům“ 6.–9. století. Drtivá většina dnešních slovenských obyvatel nemá o těchto svých (možných) kořenech tušení, přičemž jejich rodokmeny mnohdy začínají ve středověku. Paměť těchto rodů je někdy paradoxně více uchovávána u těch větví, které opustily původní slovenskou vesnici, pomaďarštily se a žily (žijí) na jih od Dunaje. Tyto rodiny se totiž kontinuálně hlásí ke své uherské minulosti.

Sociální prosakování chudnoucí nobility k prostému obyvatelstvu bylo v některých částech Uher značné a nesčetněkrát větší než v českých zemích, kde byl svět urozených a neurozených mnohem více oddělen. Nadto početnost nižší šlechty v Čechách a na Moravě se zdaleka nemohla rovnat poměrům v uherském království. Kdyby se dnes místo hokeje a Superstar konala soutěž o to, u kolika občanů Slovenské a České republiky můžeme prokázat šlechtický rodokmen (sahající případně i do středověku), Slováci by Čechy porazili 20:1, spíše by však jejich skóre bylo ještě několikanásobně vyšší. Odborník na tuto problematiku, Denis Pongrácz, předpokládá, že tento původ mohou prokázat při nižších odhadech až stovky tisíc dnešních Slováků.

Evropské kořeny slovenské vesnice

Nejkontrastnějším příkladem nám může být vesnice, která se stala součástí slovenského národního mýtu a svého času vstoupila i do povědomí Čechů. V té vesnici totiž trávil významné okamžiky svého života samotný Ľudovít Štúr. Oním místem je západoslovenská víska Zemianske Podhradie v Bošácké dolině. Už její název napovídá, že se právě jednalo o jednu z mnohých vesnic, v níž byla usazena řada rozvětvených a povětšinou zchudlých šlechtických rodů (např. Podhradský, Kozic-Podhragyay, Zamec, Dym-Beňo-Rozvadský a další).

Tato skutečnost už na konci 19. století fascinovala i místního evangelického faráře Jozefa Ľudovíta Holubyho, který o zemanech z Podhradí, jejich zvycích a krojích sepsal pojednání. Vesnice, kde i pasáčci, kováři a pobíhající bosé děti měli šlechtický původ, očarovala také Holubyho přítele, který jej v Bošácké dolině navštívil, Aloise Jiráska. Ten z fiktivního člena místního zemanského rodu učinil jednoho z hlavních hrdinů své románové trilogie Bratrstvo. Zemianske Podhradie se stalo dějištěm mnohých zápletek Jiráskova slovenského zemana Janka Vlka Kozice a román později stvořil představu husitského čechoslovakismu 15. století.

Realita však byla jiná. Rod Koziců se v této vesnici usadil až v 16. století a původním místním šlechtickým rodem byli Podhradští z Podhradí (Podhradszky de Nemespodhragy), jejichž pokrevní potomci žijí (byť většinou pod jiným příjmením) v této vsi, jejím okolí a mnohde jinde na Slovensku dodnes. Potomkem tohoto rodu a pokrevní příbuznou mnoha dnešních obyvatel Bošácké doliny byla i osudová žena Ľudovíta Štúra Adéla Ostrolucká.

Počátky Podhradských sahají na konec 14. století a jeho představitelé si samozřejmě v pozdním středověku a raném novověku brali nevěsty z jiných urozených rodů, jejichž matky byly zase dcerami dalších uherských šlechticů. Nelze se tudíž divit tomu, že v žilách Podhradských a jejich dnešních slovenských potomků koluje krev dalších uherských rodů, mimo jiné Benických, Podmanických, Vécsey, Perényi (z Perína), Gorjanských z Gorjan (Garai), Frankopanů a rodu Zay z Čemeru (Csömor), který odvozoval svůj původ od staromaďarského kmene (rodu) „Lója“. Ba dokonce sňatková politika Podhradských překračovala i uherské hranice a díky tomu pocházely některé jejich prababičky z polských a českých šlechtických rodů (např. z pánů z Kunštátu, Lichtenburka a landštejnské větve Vítkovců).

Tímto však kořeny mnohých Slováků nekončí. Díky Kateřině († 1540), prababičce z chorvatského rodu Frankopanů, kolovala v žilách Podhradských krev Menhartovců, říšských hrabat z Gorice (Görz), přes které vede přímá linie ke středověkým panovnickým dynastiím bezmála celé Evropy. Tedy řada dnešních občanů původem spjatých s Bošáckou dolinou na západním Slovensku má písemně doloženou pokrevní linii k Arpádovcům, Přemyslovcům, Piastovcům, rakouským Babenberkům, římskoněmeckým císařům, francouzským králům, císaři Karlu Velikému (několikrát), k anglickému králi Vilému Dobyvateli a k jeho anglosaským předchůdcům, ke skandinávským králům (včetně vikingských válečníků dnes známých z populárních seriálů), králům Skotska, Iberského poloostrova, knížatům Kyjevské Rusy, bulharským carům, hrdinům křížových výprav (např. k Bohemundovi z Tarentu, Renaudovi de Châtillon), dokonce i k několika byzantským císařům.

A takto bychom mohli pokračovat v řadě dalších slovenských vesnic a ke stovkám dalších místních šlechtických rodů, ne z důvodu nějakého snobství, ale pro uvědomění si vlastní identity. Asi nic lépe neukazuje, jak je dnešní slovenská společnost doslova pupeční šňůrou spojená a prorostlá s uherskou minulostí a zbytkem Evropy mnohem více, než si myslí, a jak pro své historické uvědomění a nalezení svého místa v Evropě vůbec nepotřebuje náhražkovou protézu s nápisy „král starých Slováků“ či „(putinovské) panslovanství“. Protézu, kterou Slovákům někdo ze setrvačnosti, jiný záměrně, stále znovu a znovu nasazuje.

Literatura

Frederik Federmayer, Denis Pongrácz: Lexikon erbov šľachty na Slovensku 1. Trenčianská stolica. Bratislava 2000.

Béla Kempelen, Magyar nemes családok 1-XI, Budapest 1911-1932.

Iván Nagy: Magyarország családai czimerekkel és nemzékrendi táblakkal. 1-12, Pest 1857-1868.

Branislav Varsik: Otázky vzniku a vývinu slovenského zemianstva. Bratislava 1988.