Článek
Ono to vlastně asi tak má být. Když se s někým náhodně potkáme, tak nejspíš nikdo nemá čas upřímně půl hodiny vyprávět o svých radostech a problémech a druhá strana to zase nemůže řádně vyslechnout.
Důležitou se ale právě stává podoba té strohé odpovědi. To, co Vás impulsivně napadne. Samozřejmě i tato impulsivní odpověď někdy projde určitou „myšlenkovou cenzurou“. Například: je vhodné, abych řekl, že se mám skvěle, když se ptá někdo, kdo sám vždy odvětí, že to stojí za houby? Když se budu mít také špatně, může nás to třeba sblížit? Osobně mám někdy ve společnosti určitých lidí i trochu strach reagovat pozitivně. Každopádně netvrdím, že se také vždy dobře cítím, ale to už je zase trochu jiné téma. Naopak, v některých zemích na západ od nás je zase zvykem se za každou cenu mít dobře a snažit se o co nejoptimističtější odpověď. Možná to není zase tak úplně špatný nápad. Jelikož se asi shodneme na tom, že ta odpověď stejně nemá valnou výpovědní hodnotu, není lepší se zkusit vzájemně „nakazit“ spíš tím optimizmem?
Pojďme zpět k té první myšlence, která ještě neprošla kontrolou. Jak byste si teď odpověděli? Sami sobě přece lhát nemusíme, ne? Ano, někdy to prostě není úplně „ono“. Ale proč to tak vlastně je? Možná je to jen pocit, vždyť přece objektivně se zase nic tak závažně špatného neděje. Jsme jakžtakž zdraví, máme co jíst, kde spát a pár blízkých lidí okolo sebe a občas nám zbyde čas i na nějakou tu zábavu. Popravdě, i lidé s nejnižšími příjmy dnes žijí v naprostém „přepychu“ oproti běžným lidem například před sto padesáti lety a na rčení, že ty nejlepší věci a činnosti jsou zadarmo, nebo alespoň skoro zadarmo, rozhodně něco je. Takže on to třeba bude jen úhel pohledu. Myslím, že na spoustu témat se lze vždy dívat z více stran, nebo každopádně alespoň ze dvou. Asi by tedy nebyl špatný nápad se zaměřit na to, co je na tom dobré.
Nyní bych si dovolil uvést několik příkladů a zároveň bych chtěl dodat, že v těchto tématech nejsem odborník a chci se zabývat pouze úhlem pohledu.
Začal bych tedy třeba nespokojeností s naším zdravotnictvím. Často slýchám názory, že je všechno špatně. Na vyšetření specialistů jsou nekonečné čekací lhůty, doktorů je všeobecně málo, na pacienty nemají dostatek času a energie, a proto se jim dostatečně nevěnují a ti nejlepší často odcházejí do zahraničí a tak podobně. Asi bych zde mohl pokračovat ještě několik stran stížností různého typu. O to ale opravdu nemám zájem. Což takhle se na to podívat z té druhé stránky? Nezapomínejme, že v současnosti má u nás každý nárok na zdravotní péči v rozsahu, který potřebuje, a to zdarma. To rozhodně není všude na světě samozřejmostí. Z vlastní zkušenosti v mém blízkém okolí mohu s čistým svědomím říct, že péče v případě chronického onemocnění nebo nějaké závažné zdravotní komplikace je v České republice na velmi vysoké úrovni, dostupná a, znovu opakuji, v podstatě nic nestojí. Málokdo nadávající na náš zdravotní systém si třeba uvědomuje, že jeho léčba stojí někdy i několik milionů a ty musí někdo zaplatit. Nechci si ani představovat, jak bych na tom byl, kdybychom toto řešili například v USA s jejich zdravotním systémem a mým příjmem. Připouštím, že čas od času nastanou nějaké komplikace a často si musíme řádně počkat, ale to se dá vyřešit třeba tím, že si vždy do čekárny s sebou vezmete nějakou dobrou knihu. Když se vám do ní podaří pořádně „začíst“, někdy se vám pak už z té čekárny ani nechce. Také by bylo dobré předtím, než začneme nadávat, že nám léčba nezabírá, třeba opravdu zkusit udělat to, co nám lékaři k našemu onemocnění doporučují. Často třeba zhubnout, přestat kouřit, nebo skončit s přejídáním a začít se trochu hýbat může pomoci víc než troje léky a někdy i vyřešit problém úplně.
Další oblastí, která teď spoustu lidí trápí, je bezesporu inflace, drahota a válka. I když v tuto chvíli by už asi bylo lepší napsat války. Záměrně uvádím všechna tato témata v jednom odstavci, protože jsem přesvědčen, že spolu souvisí. Přiznávám, že u těchto témat se asi bude pozitivní stránka hledat těžko, ale snad by nám mohlo pomoci pochopení a srovnání s horšími scénáři, které mohly nastat a historicky již mnohokrát nastaly. Například v období větších světových konfliktů byly potraviny k sehnání pouze omezeně nebo na základě lístkového systému často i v zemích, jejichž území nebylo přímo zasaženo boji a takový „nadstandard“ jako například káva, sladkosti, alkohol, cigarety a podobně nebyl k sehnání téměř vůbec. Také je potřeba zmínit daleko podstatnější skutečnost a to, že se také mohlo stát, že by boje zasáhly i naše území, a to by už byl úplně jiný příběh. Myslím si, že se můžeme opravdu upřímně radovat a těšit z toho, že naše oblast zůstala v bezpečí a míru, a cena, kterou za to platíme, rozhodně není nijak přehnaně vysoká. Ano, také mě občas ceny zboží v obchodech dostanou do kolen, ale pořád to není úplně likvidační, a tam, kde to opravdu přeženou, máme vždy možnost to prostě nekoupit. Na druhou stranu to může pomoci tomu, že lidé začnou více přemýšlet, co opravdu potřebují, kolik toho kupují, co vlastně už doma mají a kdy to „prochází“ a na základě toho třeba nakupovat čistě podle seznamu, potravinami neplýtvat a zbytečně je nevyhazovat. Všem to ušetří dost peněz a ocení to i naše přetížená a nekonečně vysávaná planeta.
V okolí také poslední dobou čím dál častěji vnímám naprosto nepochopitelnou až extrémní závist. Je asi jasné, že některé věci prostě nikdy mít nebudeme, protože jsou i přesto, že bychom vyvinuli obrovské úsilí, v podstatě nedosažitelné. Nakonec je vlastně ani nepotřebujeme. Žít se dá celkem dobře i bez soukromého letadla nebo jachty. Horší je to ale zřejmě s tím, co je pro běžného člověka ještě poměrně reálné a na dosah. Často mě překvapuje postoj některých lidí ve smyslu: „Proč má kolega více směn, peněz nebo odměn, než já?“ Nebo jsem slyšel nedávno: „Proboha, ona jezdí pořád na dovolenou! Kde na to bere?“ Nemělo by to být spíš například: „Já bych chtěl více směn a přidat peníze, abych mohl jezdit častěji na dovolenou.“ Proč máme stále potřebu se srovnávat s ostatními a „ohánět se“ někým jiným? Jsem přesvědčen, že by poměrně velké množství lidí bylo spokojenější, kdyby se přestalo s někým neustále srovnávat a zaměřilo se na své touhy a potřeby. Šlo by se zamyslet hlouběji nad tím, co a proč vlastně závidím, jestli to vůbec potřebuji, nebo opravdu tak moc chci také. Pokud to tedy opravdu musím mít, tak bych asi měl naplánovat nějaké reálné kroky k tomu, jak toho dosáhnout a začít na tom intenzivně pracovat. Pak může přijít odměna v podobě získání dané věci, nebo v průběhu snažení zkrátka zjistím, že to zase tak moc nepotřebuji. Obojí je osvobozující a v podstatě se dá považovat za úspěch, protože, i když jsem svého snažení zanechal ještě před dosažením cíle, určitě se mi mezi tím podařilo něco vytvořit, vydělat, případně se alespoň něco naučit. Jsem přesvědčen, že jakákoliv snaha něco dokázat přináší tvůrčí a zároveň příjemnou energii.
Bohnická vyhlídka
Celkově by se v naší zemi zřejmě dalo spoustu věcí vylepšit, ale myslím, že si i přes občasné „přešlapy“ a nekompetentnost našich politiků rozhodně nevedeme zase tak špatně, a to ani po ekonomické stránce, a že máme i velký potenciál do budoucna. Po bezpečnostní stránce jsme na tom rozhodně lépe než mnoho tradičně prosperujících západních zemí. Žijeme také v zemi s nádhernou přírodou, horami, lesy, řekami, a mnohými dalšími krásami, kde je po celý rok co dělat, zažívat a objevovat. To, jaké to máme ve městech, obcích a v zaměstnání, si děláme sami. Pokud má něco opravdu pouze špatné stránky, tak bychom se možná měli zamyslet nad tím, zda by to bylo možné změnit, nebo ze života zcela vypustit.
V titulku tohoto článku se ptám, zda je konec negativismu v Čechách vůbec možný. Osobně jsem přesvědčen, že ano. I když je to asi trochu klišé, tak začátek roku je asi přece jen ideální čas zkusit něco dobrého nebo nového. Pokusím se tedy do nového roku zaměřit více na pozitiva a hledět na různé záležitosti co nejkonstruktivněji to půjde. Když se to podaří, budu z toho profitovat zejména já sám. Pozitivní vliv na okolí bude už jen takovým bonusem.
Zdroje: Seznam.cz, Medium.cz, George Orwell: Shooting an Elephant ISBN 978-0-141-18739-6, osobní životní zkušenosti z pracovního i soukromého prostředí a informace v rámci dosaženého vzdělání a dalšího průběžného vzdělávání.
