Článek
Když se dnes řekne Nataša Gollová (†76), většině lidí se vybaví lehkost starých černobílých komedií, noblesa a slavné role po boku Oldřicha Nového. Filmy jako Kristián nebo Eva tropí hlouposti z ní udělaly jednu z největších hvězd své doby. Jenže za úsměvem na plátně se skrýval mnohem komplikovanější životní příběh, který dodnes vyvolává otázku: byla skutečně kolaborantkou, nebo jen ženou, která doplatila na vztah ve špatné době?
Vzdělané děvče, které film potřeboval
Narodila se jako Nataša Hodáčová do mimořádně vzdělané a společensky vlivné rodiny. Jejím dědečkem byl historik Jaroslav Goll, po němž si později vytvořila umělecké jméno, otec František Xaver Hodáč patřil mezi výrazné osobnosti první republiky. Gollová vyrůstala v prostředí, kde bylo samozřejmostí vzdělání, jazyky i kontakt se zahraničím. Studovala v Praze i v Anglii, mluvila několika jazyky a rozhodně nepůsobila jako typická filmová hvězda bez širšího rozhledu.
K herectví ji to ale táhlo odmala. Nejprve hrála menší role, pak přišel konec třicátých let a s ním raketový vzestup. Český film tehdy potřeboval nové tváře a Gollová měla něco, co se nedá naučit, a to přirozenost. Nepůsobila teatrálně, uměla být vtipná a zároveň elegantní. Publikum ji milovalo právě proto, že vedle tehdejších div zůstávala lidská.
Nataša Gollová odpočívá na Vyšehradě
Zásadní roli v jejím životě sehrály i vztahy. V mládí prožila intenzivní románek s avantgardním básníkem Tristanem Tzarou, kvůli kterému chtěla zůstat ve Francii. Nakonec se ale vrátila domů a vrhla se na hereckou kariéru. Později žila s hercem Františkem Vnoučkem, jenže vztah byl komplikovaný a nešťastný.
Byl to „hodný“ nacista?
Skutečný zlom ale přišel až během nacistické okupace. Tehdy se zamilovala do Wilhelma „Willyho“ Söhnela, muže, který měl během protektorátu mimořádný vliv na český film. A právě tady začíná část příběhu, která dodnes není černobílá. Söhnel byl členem NSDAP a zastával vysokou pozici v barrandovských studiích. Formálně tedy patřil k nacistickému aparátu.
Zároveň ale existuje řada svědectví, že české filmaře chránil a snažil se udržet domácí tvorbu při životě. Někteří pamětníci tvrdili, že bez něj by byly barrandovské ateliéry mnohem tvrději podřízené německé propagandě. Prosazoval české filmy, schvaloval projekty s národní tematikou a podle několika historiků pomohl i konkrétním lidem vyhnout se problémům s gestapem.
To samozřejmě neznamená, že z něj historie dělá hrdinu. Byl součástí okupační moci a z tohoto faktu nejde jednoduše uhnout. Jenže právě na jeho osobě je dobře vidět, jak komplikované byly protektorátní poměry. Ne každý Němec v tehdejší správě byl fanatický nacista a ne každý člověk pohybující se kolem okupantů automaticky aktivně kolaboroval. A přesně v tom spočívá i příběh Nataši Gollové.
Veřejnost měla rychle jasno
Po válce totiž veřejnost často nerozlišovala nuance. Stačilo, že měla vztah s Němcem a člověk byl okamžitě označen za zrádce. U Gollové to bylo ještě citlivější, protože šlo o prominentního muže spojeného s Barrandovem. Herečka navíc natočila německý film Vrať se ke mně zpět, byť šlo spíš o epizodní účast a na rozdíl od některých kolegyň se v německé produkci téměř neangažovala.
Otázka tedy zní: kolaborovala? Pokud bychom kolaboraci chápali jako aktivní podporu nacistické ideologie nebo vědomou spolupráci s režimem, historické prameny tomu příliš nenasvědčují. Neexistují důkazy, že by Gollová někoho udávala, propagovala nacismus nebo z okupace vědomě těžila politicky. Většina obvinění stála především na jejím vztahu se Söhnelem. Řada kolegů se jí po válce zastávala a vypovídala v její prospěch.
Na druhou stranu je fér říct, že v očích poválečné společnosti působila jako symbol privilegovaného světa protektorátních hvězd, které dál natáčely filmy, zatímco země byla okupovaná. A to jí lidé nedokázali odpustit. Sama Gollová navíc zřejmě cítila potřebu něco odčinit. Na konci války dobrovolně odešla pomáhat do Terezína, kde vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Nakazila se a jen těsně přežila. Někteří to později interpretovali jako upřímnou snahu pomoci, jiní jako pokání. Pravda bude nejspíš někde mezi.
Hvězda postupně padala stále hlouběji
Po válce přišel tvrdý pád. Publikum ji odmítlo, filmové nabídky zmizely a z někdejší hvězdy se stala téměř nežádoucí osoba. Odešla do Českých Budějovic, kde získala angažmá v divadle. Vzala si režiséra Karla Konstantina, ale ani to jí štěstí nepřineslo. Manželství nebylo idylické a postupně se u ní začaly projevovat problémy s alkoholem.
Do Prahy a filmu jí částečně pomohl až Jan Werich. Díky němu dostala roli ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař a později hrála i v jeho divadle. Nikdy už ale nenavázala na popularitu z předválečných let. Její pozdější život působí skoro symbolicky. Žena, která kdysi zosobňovala bezstarostnost a šarm první republiky, stárla v samotě a postupně mizela z veřejného prostoru. Objevila se ještě ve filmech jako Spalovač mrtvol nebo Drahé tety a já, ale její éra už byla pryč.
Dnes se na její osud díváme jinak než krátce po válce. Méně černobíle. Historici se většinou shodují, že Nataša Gollová nebyla ideologickou kolaborantkou v pravém slova smyslu. Spíš doplatila na osobní vztah a dobu, která nepřála odstínům šedi. A možná i na to, že lidé po válce potřebovali jednoduché viníky.
Zdroje: autorský článek s využitím
