Článek
Jana (36) se dříve na společná setkání s přáteli těšila. Poslední dobou se ale přistihuje, že před každou návštěvou přemýšlí, co by její manžel mohl zase vytáhnout. Někdy jde o její vzhled, jindy o práci nebo o něco, co se jí nepovedlo. Všichni se smějí, jenže jí do smíchu není. Doma tomu pak její partner nasadí korunu, když ještě dělá blázna z ní a tvrdí, že se nic neděje.
„Nejdřív jsem si říkala, že to přeháním. Vždyť jsme spolu už tolik let, známe se i s přáteli a občas si ze sebe přece můžeme udělat legraci. Jenže u něj to není občas. A hlavně mám pocit, že si vždycky vybere něco, o čem ví, že mě to zabolí,“ svěřuje se Jana.
Vtip, kterému se smějí všichni kromě ní
Zpočátku šlo o drobné poznámky, nad kterými Jana mávla rukou. Manžel například před přáteli vyprávěl, jak se jí něco nepovedlo v práci, a přidal několik detailů, které měly historku udělat ještě zábavnější. Jindy komentoval její oblečení nebo poznamenal, že bez jeho pomoci by některé věci vůbec nezvládla.
Jana se tehdy usmála, protože nechtěla kazit večer. Jenže podobné situace se opakovaly a manžel postupně přidával i osobnější poznámky. „Jednou jsme seděli u známých a on začal vyprávět o naší hádce, kterou jsme měli před několika dny. Samozřejmě vynechal všechno, co jí předcházelo, a vylíčil mě jako někoho, kdo se rozčílí kvůli každé maličkosti. Všichni se smáli a já tam seděla a nevěděla, co mám dělat,“ popisuje.
Nechtěla před ostatními vyvolávat konflikt. Zároveň jí ale vadilo, že manžel před lidmi odhaluje soukromé záležitosti a ještě je podává tak, aby z nich vyšel jako ten vtipnější a rozumnější. „Když se ohradím, řekne mi, ať se uklidním, protože je to přece jenom sranda. A když mlčím, pokračuje dál. Připadám si, jako bych neměla možnost z toho vyjít dobře,“ dodává.
Doma se tváří jako neviňátko
Jana se několikrát pokusila s manželem promluvit v soukromí. Vysvětlovala mu, že jí jeho poznámky vadí a že se kvůli nim před přáteli cítí ponížená. Doufala, že když mu popíše, jak situaci prožívá, pochopí, proč už se podobným večerům nedokáže těšit jako dřív. Jenže manžel její výhrady pokaždé zlehčil. Podle něj je příliš citlivá a nedokáže si ze sebe udělat legraci. Někdy jí dokonce připomene, že ostatním jeho vtipy nevadí. „Řekne mi: ‚Prosím tě, vždyť se tomu všichni smáli. Co zase řešíš?‘ Jenže on vůbec nechápe, že to, že se smějí ostatní, neznamená, že je to příjemné i mně,“ říká Jana.
Nejvíc ji mate jeho chování po návratu domů. Zatímco ona si v hlavě přehrává jednotlivé situace a přemýšlí, proč ji manžel před ostatními shazuje, on se bezstarostně baví o tom, co budou dělat další den. Jako by se celý večer odehrál bez jediného nepříjemného okamžiku. „Dokáže přijít domů, zeptat se mě, jestli si dáme něco dobrého, a za chvíli se mě obejmout. Já přitom ještě pořád myslím na to, co mi před všemi řekl. Když mu to připomenu, nechápe, proč se k tomu vracím. Prý už je dávno po všem,“ popisuje.
Právě tento rozpor Janu vyčerpává. Nejde jen o jednotlivé poznámky, ale také o pocit, že její zranění nemá v manželových očích žádnou váhu. On se baví, ona se trápí, a když se pokusí problém otevřít, nakonec ještě vysvětluje, proč jí vůbec vadí.
Začala se vyhýbat společným setkáním
Postupně se změnil i Janin vztah k přátelům. Když ji někdo pozve na oslavu nebo na společnou večeři, první ji napadne, jestli se tam manžel zase nerozhodne předvést některou ze svých historek. Někdy se jí dokonce uleví, když se plánovaná návštěva zruší. „Dřív jsem byla ta, která vymýšlela, kam půjdeme a koho pozveme. Teď se mi často nikam nechce. Nechci pořád hlídat, co řeknu, aby to pak nepoužil proti mně. A nechci se tvářit, že mě něco rozesmálo, když mám ve skutečnosti chuť odejít,“ přiznává.
Zároveň si uvědomuje, že její mlčení může zvenčí působit, jako by se nic nedělo. Přátelé možná vnímají manželovy poznámky jako běžné škádlení mezi partnery. Nevidí ale, co se odehrává potom, když Jana zůstane se svými pocity sama.
Jednou se jí kamarádka po návštěvě zeptala, proč byla celý večer tak zamlklá. Jana se jí pokusila vysvětlit, co ji trápí, ale ani tehdy nedokázala říct všechno. Styděla se totiž přiznat, jak moc ji podobné situace zasahují. „Část mě se bojí, že mi ostatní řeknou, ať si z toho nic nedělám. Že je můj manžel prostě takový a že ho přece znám. Jenže já s ním nechci soutěžit v tom, kdo koho lépe setře. Chci vedle něj sedět a cítit se jako jeho partnerka, ne jako někdo, koho si pozval, aby měl před ostatními zábavnější program,“ vysvětluje.
Nechce se hádat, ale takhle už žít nechce
Jana zatím neví, jak manžela přimět, aby její slova skutečně bral vážně. Nechce kvůli každé poznámce vyvolávat hádku ani před přáteli vytvářet nepříjemnou atmosféru. Současně ale nechce dál předstírat, že jí jeho chování nevadí.
Přemýšlí, zda by pomohlo začít reagovat přímo v dané chvíli. Místo nuceného úsměvu by mu mohla klidně říct, že jí taková poznámka není příjemná, a odmítnout se jí smát. Zároveň by s ním potřebovala promluvit o samotě a jasně pojmenovat, co už pro ni není přijatelné. „Nečekám, že mě bude před všemi chválit nebo že si ze mě nikdy neudělá legraci. Sama mám ráda humor. Ale musí existovat hranice. Když mu řeknu, že mě něco bolí, chtěla bych alespoň slyšet, že ho to mrzí, a ne další vysvětlování, proč jsem zase všechno špatně pochopila,“ říká Jana.
Uvědomuje si také, že samotný rozhovor nemusí přinést okamžitou změnu. Důležité pro ni bude, zda manžel její výhrady začne respektovat i v praxi, nebo zda se vše po několika dnech vrátí do starých kolejí. Pokud spolu nedokážou o problému mluvit bez shazování a obviňování, zvažuje i možnost partnerské poradny. „Pořád ho mám ráda a nechci naše manželství zahodit kvůli tomu, že se neumíme domluvit. Ale už nechci chodit mezi lidi s obavou, co o mně zase řekne. A nechci se doma přesvědčovat, že to vlastně nebylo tak hrozné, jen proto, že on už na to zapomněl,“ uzavírá.
Pro Janu je teď nejtěžší přijmout, že manžel může stejnou situaci vnímat úplně jinak než ona. To ale neznamená, že by své pocity měla potlačovat. Humor může být ve vztahu příjemným způsobem, jak si být blíž. Pokud však jeden z partnerů opakovaně odchází ze společných setkání ponížený a druhý jeho trápení odmítá brát vážně, nejde už jen o rozdílný smysl pro legraci. Jde také o respekt a ochotu naslouchat člověku, se kterým sdílí život.
Zdroj: autorský článek
