Článek
Herečku Naďu Konvalinkovou (75) si většina lidí spojuje s nakažlivým smíchem, laskavostí a schopností odlehčit každou situaci. Jen málokdo by ale tipoval, že tahle pozitivní energie nevznikla sama od sebe, spíš byla vykoupena roky těžkých zkoušek, rodinných krizí a vztahových zklamání, které by klidně vydaly na několik televizních dramat. Sympatická dáma několikrát prošla temnotou, ale snad právě proto dnes může rozdávat světlo.
Dětství, které hodně bolelo
Narodila se do rodiny, kde láska neměla vždy pevné místo. Její matka se vdávala velmi mladá a podle všeho spíš z potřeby uniknout vlastní rodině než z opravdového citu. Výsledkem byl vztah plný napětí, hádek a dusné atmosféry, která se přenášela i na děti.
Malá Naďa tak místo bezstarostného dětství řešila věci, které by nemělo řešit žádné dítě, starost o mladší sestru, samotu doma a především strach z konfliktů mezi rodiči. Ty nebyly jen slovní. Občas přerostly v situace, kdy už šlo o víc než jen hádku. Konec vztahů jejích rodičů tak byl jen otázkou času. „Když mi bylo deset let, rodiče se rozvedli. Ten rozchod byl tak bouřlivý, že mě a sestru dala sociálka do dětského domova. Dokonce jsme odsud utekly,“ vzpomínala Konvalinková.
Naďa Konvalinková se našla v pomoci druhým
Za rok si obě dívky k sobě vzala babička z tatínkovy strany. Maminku pak Konvalinková vídala jen sporadicky, většinou o prázdninách. Provdala se totiž do Teplic. „Když bylo mamince kolem padesáti, přestěhovala se do Prahy a hlídala sestru Karolínu,“ uvedla herečka.
Drsná šikana a obrovský vztek
Dnes je rozvod běžná věc, ale tehdy? Společenský problém. Rodina se ocitla pod drobnohledem okolí a děti nesly následky. Naďa se sestrou najednou čelily nejen domácím problémům, ale i pohledům lidí, kteří si neodpustili poznámky.
Když Konvalinková vzpomínala na pobyt v dětském domově, je třeba zmínit jednu zásadní věc, která vlastně vysvětluje i to, proč se sestrou pokoušely o útěk. Naďa i Karolína se staly terčem šikany a ocitly se v prostředí, kde vládla tvrdá hierarchie mezi dětmi. Pocit bezpečí? Ten byl pryč. Když utekly, rozběhla se velká pátrací akce, hledala je policie a spousta dalších lidí. Samozřejmě tehdy neměly žádný plán, chtěly být hlavně jinde.
Kdo by si však myslel, že ve chvíli, kdy si je vzala babička všechno zlé skončilo, tak by se spletl. Návrat „domů“ rozhodně neznamenal konec problémů. Konvalinková v sobě nosila vztek, zklamání i pocit nespravedlnosti. A ten se naplno projevil v pubertě.
S Kaiserem to vypadalo na velkou lásku
Dospívání bylo bouřlivé. Naďa rebelovala, zpochybňovala autority a ventilovala nahromaděné emoce. V té době se zdálo, že by její život mohl nabrat úplně jiný, mnohem temnější směr. Zlom ale přišel díky škole a jednomu profesorovi, který ji nasměroval k divadlu. Právě tam objevila nejen talent, ale i způsob, jak zpracovat vlastní bolest. Jeviště se stalo místem, kde mohla být někým jiným a zároveň sama sebou.
Když potkala Oldřicha Kaisera (70), zdálo se, že konečně přichází šťastná kapitola. Seznámil je spolužák z DAMU Marcel Vašinka. „Pořád jsme se na sebe koukali, pak jsme se začali líbat a druhý den nám říkali Romeo a Julie,“ usmívala se. Charismatický herec, společná práce, silná přitažlivost, takže všechno nasvědčovalo velké lásce.
Oldřich Kaiser přidělal Konvalinkové hodně starostí
A zpočátku to tak opravdu vypadalo. Jenže postupně začaly vyplouvat na povrch problémy, které jejich vztah ničily zevnitř. Kaiserovy nevěry nebyly jen občasným uklouznutím, ale opakujícím se problémem, o kterém se v hereckém prostředí dlouho šeptalo. „Někdy je možná to přátelství cennější než láska, která je mnohdy žárlivá a bolavá. Dnes je ten vztah velmi poklidný a uhlazený,“ říkala později. Ještě vážnější byl jeho boj s alkoholem. Ten zasahoval nejen jeho kariéru, ale především rodinný život.
Pro Naďu, která celý život toužila po stabilitě, to byla krutá rána. Jejich manželství definitivně ukončilo „klíště“. Scénku dělal Kaiser s Jiřím Lábusem v pořadu Československé televize Možná přijde i kouzelník. Když ale opilý herec skočil na policistu s tím, že je klíště, pro Konvalinkovou to byla poslední kapka.
Starosti s dcerou
Navíc jejich vztah se postupně stal veřejným tématem. Zákulisní historky, dramatické rozchody a návraty, to všechno plnilo titulky i šeptandu mezi kolegy. Naďa se snažila držet rodinu pohromadě, ale realita byla neúprosná. Některé momenty byly podle lidí z okolí tak vyhrocené, že připomínaly spíš film než skutečný život. Přesto se dlouho snažila vydržet. Možná i proto, že nechtěla opakovat chyby své vlastní rodiny.
Do toho přišla další komplikace v podobě starostí o jejich dceru Karolínu. Potýkala se s psychickou nevyrovnaností, což přinášelo další napětí a obavy. Pro Naďu to znamenalo jediné: znovu bojovat. Tentokrát ne za sebe, ale za své dítě. A to je boj, který je pro každou matku ten nejtěžší. „Stejně jako moje maminka jsem k ní byla spíš přátelská než vychovatelská, což nevím, jestli je dobře, ale myslím, že to podstatné se dozvěděla. To, že je obklopená láskou, ví,“ zamýšlela se Konvalinková.
Karolína je dcerou Oldřicha Kaisera a Nadi Konvalinkové
Ztráty, pády, ale i nový začátek
Po letech plných turbulencí přišlo období, kdy se její život začal uklidňovat. Nešlo o žádný zázračný obrat, spíš o postupné smiřování se s minulostí a hledání nového smyslu. A ten našla tam, kde by to možná čekal jen málokdo – v pomoci druhým. Dlouhodobě spolupracuje s organizací Rozum a cit, která podporuje pěstounské rodiny a děti bez zázemí. Pro někoho charita, pro ni osobní mise.
Není těžké pochopit proč. Sama si totiž prošla tím, co tyto děti zažívají, tedy pocitem opuštění, nejistoty i hledáním domova. Konvalinková na první pohled vypadá jako žena plná optimismu, která nemá žádné starosti a rozdává radost. Ona si však prošla několika temnými obdobími, takže dobře ví, jaké to je dát někomu do života alespoň malinký kousek světla.
Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, zeny.iprima.cz, vitalplus.org, expres.cz, idnes.cz, lifee.cz
