Článek
si chtěli pořídit vlastní byt, jenže při pohledu na ceny nemovitostí jim bylo jasné, že bez další pomoci to půjde jen těžko. Nakonec se nabídla manželova matka a část peněz jim poskytla. Lenka za to byla ráda a nijak neskrývala vděčnost. Jenže postupně začala zjišťovat, že tchyně svou pomoc bere trochu jinak, než si původně představovala.
Začala překračovat hranice
Do jejich bydlení totiž začala stále víc mluvit a hranice mezi návštěvou a zasahováním do soukromí se pomalu vytrácela. „Tchyně nám tehdy opravdu pomohla. Nešlo o malou částku a já jsem si toho vážila. Nikdy jsem ale neměla pocit, že bychom jí za to měli odevzdat svůj život. Jenže ona to postupně začala vnímat úplně jinak,“ popisuje Lenka.
Zpočátku šlo o drobnosti. Tchyně měla připomínky k výběru nábytku, nelíbila se jí barva kuchyňské linky a do všeho měla potřebu mluvit. Lenka se snažila její poznámky přecházet. Říkala si, že je to možná jen snaha pomoci a že si na sebe časem zvyknou. Jenže hranice se začaly posouvat.
Klíče od bytu považuje za samozřejmost
První větší problém nastal ve chvíli, kdy tchyně požádala o náhradní klíče. Manžel jí je bez většího přemýšlení dal. Lenka s tím sice nesouhlasila, ale nechtěla hned vyvolávat konflikt. Předpokládala, že klíče budou sloužit pouze pro případ nouze.
Brzy zjistila, že její představa byla poněkud naivní. Tchyně se totiž začala objevovat i bez předchozí domluvy. Někdy přinesla nákup, jindy přišla zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Občas rovnou začala uklízet nebo přeskládávat věci v kuchyni. „Jednou jsem přišla z práce a našla ji u nás v obýváku. Manžel byl ještě pryč a ona mi oznámila, že nám trochu uklidila. Měla jsem z toho hrozně nepříjemný pocit. Je to přece náš byt, ne její druhá domácnost,“ říká Lenka.
Když ji požádala, aby před návštěvou alespoň zavolala, tchyně se urazila. Připomněla jí, že bez její finanční pomoci by dnes možná žádný vlastní byt neměli. Podle Lenky se tato věta stala oblíbeným argumentem pokaždé, když se jí něco nelíbilo.
Manžel se nechce dostat mezi dvě ženy
Nejvíc Lenku trápí přístup manžela. Ten se snaží konfliktům vyhýbat a matčino chování omlouvá. Tvrdí, že to myslí dobře, že jim přece pomohla a že by kvůli několika návštěvám neměli dělat takové drama.
Jenže právě jeho postoj situaci ještě zhoršuje. Lenka má pocit, že v jejich vlastním domově nemá dostatečné zastání. Když se pokusí nastavit pravidla, manžel jí vyčte nevděk. „Nechci jeho matku připravit o možnost nás navštěvovat. Jen bych chtěla, aby se chovala jako návštěva, ne jako někdo, kdo má právo kontrolovat naši domácnost. Manžel mi ale pořád opakuje, že jí za ten byt něco dlužíme,“ svěřuje se.
Poslední kapkou byla situace, kdy tchyně začala bez jejich souhlasu plánovat úpravy v bytě. Vybrala nové závěsy a oznámila, že by se měla vyměnit i část vybavení. Lenka se proti tomu ohradila. Nešlo jí přitom o konkrétní barvu nebo nábytek, ale o princip. O tom, jak bude jejich domov vypadat, by snad měli rozhodovat především oni dva.
Pomoc, která má svou cenu?
Lenka dnes přemýšlí, jestli nebylo lepší vzít si vyšší hypotéku a obejít se bez peněz od manželovy rodiny. Finanční pomoc jim sice usnadnila pořízení bytu, jenže klid, který od vlastního bydlení očekávala, se zatím nedostavil. Nechce s tchyní přerušit kontakt ani manžela stavět před ultimátum. Zároveň ale odmítá žít s pocitem, že za poskytnuté peníze přišla o právo rozhodovat o vlastním soukromí.
Manželovi proto navrhla, aby si s matkou společně promluvili a jasně si stanovili pravidla. Zatím se k tomu ale příliš nemá. Lenka tak stojí před otázkou, kterou si na začátku společného bydlení vůbec nepřipouštěla: Kolik soukromí je člověk ochoten obětovat za pomoc od vlastní rodiny?
Zdroje: autorský článek
