Článek
Je to tady! Vždycky jsem se smál svému otci, když se ráno vybelhal z ložnice rozlámaný jak Svarta a snažil se své pohyby připomínající první generaci humanoidního androida svést na to, že se musí po noci trochu rozchodit. „Geront opotřebovaný, vole…“ pomyslel jsem si tehdy při pohledu na jeho kostrbaté pohyby…
…jenže už jsem v tom taky. Přišla další fáze stárnutí. Prvních 10 minut ráno chodím jako C3PO. Pár fází stárnutí už jsem zažil, ale pokud to mohu srovnat, připadá mi ta aktuální zatím ze všech fází nejvíc na… to správné slovo by asi znamenalo zákaz publikace. A právě rozčarování z nastálé situace mi vnuklo potřebu vytvořit tento jízlivý blog o pomíjivosti mladého života a dát si dohromady rekapitulaci všech předchozích fází stárnutí. Od fáze „DÍTĚ“ totiž došlo k několika výrazným malfunkcím lidského hardware.
1. fáze - KONEC ROZTOMILOSTI: Začneme zlehka. Někdy okolo 14. roku života jsem si začal všímat, že tety, babičky a vůbec všichni starší členové rodiny se již neuchylují ke zdrobnělinám a tulení, nýbrž zachovávají do té doby nevídaný odstup. Není divu, když se zpětně podívám na fotky, sám bych tu věc obešel obloukem. Možná bych dokonce nabádal dav, aby popadl vidle a za skandování „Kill it! Kill it with fire and holy water“ provedl terminaci toho nevzhledného stvoření, kterému začaly v nepravidelných vzorcích rašit druhotné pohlavní znaky, znělo jako úhlová bruska s vysypaným ložiskem, bůh ví proč si začalo kupovat příšerné košile s motivem tetování a vůbec bylo obecně velice ohavné.
Nicméně touto fází vznikl jedinec, který byl docela solidně fyzicky zdatný, neměl žádná zdravotní omezení, jeho trávicí soustava dokázala pozřít a zpracovat všechny myslitelné kombinace potravy a navíc skoro nepotřeboval spánek.
2. fáze - KONEC NESMRTELNOSTI: Přejít Jeseníky, být 36 hodin na nohách v práci a ještě se po práci stihnout 2× vylít na nějaké spontánní afterparty - to vše od čtvrtku do neděle. A v pondělí ráno být relativně čerstvý na cviku z fyzikální chemie, jako by se nechumelilo. Vážně tohle šlo? Nesmrtelnost byla boží. Někdy kolem 25. roku života mi však tělo vztyčilo imaginární prostředníček a já s údivem zjistil, že druhý den kalení bolí. Ba co víc, že výše zmíněný scénář prodlouženého víkendu je roven trýznivé smrti. Takže jsem si musel začít hledat výmluvy jako: „Víš, mi to asi nevyjde, já mám teď moc práce,“ nebo „Kruci, babička v ten den zrovna slaví narozeniny,“ abych parťákům, kteří ještě 2. fáze nedosáhli, nemusel svůj bídný stav vyjevit přímo při akci nějakým tragickým únikem před třetí sirénou a vysloužit si tak pohrdání a zavržení, co by pártyšuk a stařec.
3. fáze - KONEC TYKAČKY: S přicházející třicítkou přišel obzvlášť nepříjemný direkt. Teenageři mi přestali říkat „čus“, popřípadě mě nevyignorovali mlčením, ale začali zdravit: „Dobrý den.“ Kdo se je o to prosil? Nevychovaní mladí usmrkanci… Taková nezdvořilost!
4. fáze - KONEC ŽIVOTA: Taky jste měli v patnácti pocit, že ve dvaceti člověku začne tikat odpočet, v pětadvaceti už se stane vážně starým a zbytečně dospělým sucharem, který si neumí užívat život a třicítka znamená de facto konec života? A taky jste měli stejně nadšenou radost, když jste zjistili, že to tak není?
5. fáze - KONEC METABOLISMU: Odjakživa jsem byl hubený, lehčí by pro mě bylo sežrat kilo železa, než nabrat kilo svalů. Vždycky jsem slýchal: „Počkej po dvaceti..“, „Počkej, až začneš chodit do práce…“, „Počkej po svatbě…“, „Počkej po dětech..“, „Počkej po třicítce…“ a ono furt nic, až kolem kalendářního věku 35 se ty klamné věštby mého okolí začaly pomalu plnit. Akorát trochu jinak, než všichni čekali, neb 5. fáze byla veskrze skvělá. Už na mě nechrastila žebra a s pouhou trochou snahy jsem získal tělo svalnatého Adonise. Což mělo ten příjemný dopad, že jsem konečně nemusel hledat neexistující velikost kalhot 29/32 a ženám v okolí se v mé přítomnosti začala samovolně svíjet rodidla. Sekundárním efektem zpomalení metabolismu byla neschopnost opít se běžným množstvím alkoholu. Dost dobrý na to, že jsem měl být po konci života už 5 let mrtvý.
6. fáze - KONEC LADNÉHO POHYBU: Bohužel to vypadá, že 5. fáze byla jen taková kampaň na střední věk. Něco jako „Neboj se vole, takhle skvělé to bude až do padesáti.“ A pak, prásk ho! S blížící se čtyřicítkou jsem při určitých pohybech začal vrzat. Pak jsem empirickým pozorováním zjistil, že z kleku se občas dostávám do vzpřímené pozice zapřením rukou o pevný předmět - což jsem sám před sebou vnímal jako obzvlášť ponižující! No a pak začaly ty ranní trable s tahajícíma achilovkama a C3PO. Až po 10 minutách si šlachy, kvadricepsy, mezižebrení svaly a já nevím co ještě řeknou „Dobrý, už jsme toho chudáka ztrapnili dost, choď opět jako Homo Sapiens ty ubohý tvore!“ a já se mohu pohybovat volně. Když chci v noci přijít tiše domů, tak kakofonií kolen a kyčlí spustím alarm a rybičky chtějí strachem vyskakovat z akvária. Jsem jako F-16. Software je neustále inovován, ale Hardware zastarává. Na rozdíl od F-16 mi ale nikdo neumí opotřebené části přenýtovat nebo vyměnit. A to je dost na hovno. Jenže v tomhle současném rozčarování nad zlovolnou degradací tkání si říkám, že další fáze asi budou KONEC VLASŮ, KONEC PŘITAŽLIVOSTI, KONEC VLÁDY NAD MOČOVOU TRUBICÍ a další nehezké konce, takže mám být ve výsledku rád, že 10 let po konci života jen vržu a tiše doufat, že ty další konce na mě ještě chvilku počkají.
