Článek
Když si dnes otevřete libovolnou rodičovskou skupinu na sociálních sítích, nestačíte se divit. Řeší se, zda může devítileté dítě jít samo dvě stě metrů do školy, jestli je bezpečné pustit puberťáka na hřiště bez sledovací aplikace v telefonu a zda náhodou trojka z tělocviku nebo červená fixa učitele neničí dětskou psychiku.
A pak je tu druhá táborová skupina – lidé kolem čtyřicítky a padesátky, která s lehkým úšklebkem vzpomíná na to, jak jako špunti skákali z rozestavěných lešení, pili vodu přímo ze zahradní hadice, jedli nezralá jablka ze sousedovy zahrady a o tom, kde vlastně celé odpoledne jsou, rodiče neměli ani nejmenší tušení.
Tento nostalgický narativ má neuvěřitelnou sílu. Ale když odhodíme růžové brýle vzpomínkového optimismu, jaká byla ta doba doopravdy?
Většina z nás má z dětství aspoň jednu jizvu, k níž se váže historka typu: „Tady jsem spadl ze stromu, když jsme stavěli bunkr, a táta mi na to večer namazal Alpu.“
Helma na kolo? V devadesátkách rarita. Bezpečnostní pásy na zadních sedadlech Škodovky 120? Formálně možná, prakticky se na nich leželo. Dětské autosedačky? Sci-fi z amerických filmů. Když se jelo na dovolenou k Baltu nebo na Orlík, dospělí vpředu kouřili s pootevřeným okýnkem a děti vzadu hrály slovní fotbal v dýmové cloně. Svoboda, kterou jsme tehdy měli, nebyla plánovaným pedagogickým záměrem našich rodičů. Byla to do značné míry potřeba a nutnost. Rodiče pracovali dlouhé směny, neměli k dispozici mobilní telefony, GPS lokátory ani organizované kroužky na každý den v týdnu. Děti musely fungovat samoobslužně.
A právě z této autonomie vznikla legenda o „odolné generaci“, která si uměla poradit za každé situace.
Jenže s odstupem času si musíme přiznat i druhou stranu mince. Mnoho z toho, co dnes romantizujeme jako „divokou svobodu“, hraničilo s tím, co bychom dnes bez váhání nazvali zanedbáním péče.
Kolik dětí z naší generace zažilo šikanu na hřišti za domem, o které se nikdo nedozvěděl, protože pravidlo znělo „žalovat se nemá?“
Kolik úrazů skončilo trvalými následky jen proto, že se „z toho přece nebude dělat věda?“
A kolik úzkostí a strachů si v sobě neseme z toho, že jsme si museli s těžkými věcmi poradit sami, protože dospělí prostě neměli čas nebo kapacitu naslouchat?
Nostalgie má báječnou vlastnost: funguje jako filtr, který vymaže nudu, strach, zimu a nespravedlnost a nechá jen vůni posekané trávy, chuť Pedro žvýkačky a pocit bezstarostnosti.
Dnešní rodiče bývají často terčem kritiky za to, že své děti přehnaně chrání. Říká se jim „helikoptéroví rodiče“ – neustále krouží nad svými potomky, zametají jim cestičku a kontrolují každý jejich krok.
Je ale spravedlivé jim to vyčítat? Žijeme v době, kdy máme o světě neporovnatelně více informací. Víme o rizicích, o kterých naše mámy v roce 1988 neměly ani tušení. Navíc se změnil i prostor kolem nás – městský provoz je nesrovnatelně hustší, ulice jsou plné aut a anonymita sídlišť nahradila dřívější sousedskou komunitu, kde „každý znal každého“ a sousedka z přízemí dokázala zařvat z okna na celé hřiště, když se dělo něco nepatřičného. Dnešní rodiče nedělají věci jinak proto, že by byli horší nebo zhýčkanější. Dělají je jinak, protože reagují na úplně jiný svět.
Není pochyb o tom, že dnešním dětem v mnoha ohledech chybí prostor pro spontánní hru, selhání a vlastní objevování. Když má dítě každý den od čtyř do sedmi organizovaný kroužek a cestou tam i zpět kouká do displeje, přichází o nejdůležitější lekci dětství: naučit se zabavit sám a vyřešit konflikt s vrstevníky bez zásahu dospělého.
Na druhou stranu – dnešní děti vyrůstají v prostředí, kde se s nimi mluví, kde se berou v úvahu jejich pocity a kde je bezpečnost prioritou, ne sprostým slovem.
Možná tedy není potřeba neustále opakovat, že „za nás to bylo lepší“. Nebylo to lepší ani horší. Bylo to prostě jiné. My jsme s klíčem na krku získali obrovskou samostatnost, ale zaplatili jsme za ni absencí pocitu bezpečí. Dnešní děti mají bezpečí i pozornost, ale platí za to ztrátou svobody.
Ideál leží někde uprostřed. Až příště uvidíte na ulici desetileté dítě s klíčem na krku, nemusíte volat sociálku. Ale když uvidíte otce, který úzkostlivě jistí své dítě na prolézačce, nemusíte si povzdechnout, že „dnešní generace nic nevydrží“.
Každá doba má své klíče na krku. A ty dnešní vypadají prostě jen trochu jinak.
Jak se na to díváte vy?
Měli jste v dětství na krku klíč a vrátili se domů až za tmy? Pustili byste dnes své vlastní děti nebo vnoučata do stejného světa, v jakém jste vyrůstali vy? Napište své zkušenosti a názory do diskuse!
