Článek
Je po všem. On spokojeně oddechuje, možná už spí. Vy ležíte vedle něj, díváte se do stropu a cítíte… nic. Žádná extáze, žádné naplnění, dokonce ani výčitky. Jen studená, lepkavá prázdnota. Cizí tělo vedle vás je jen hromada masa a kostí, která splnila svůj účel.
Nebo spíše: vy jste splnila svůj účel.
Vítejte ve světě transakčního sexu. Nemluvím o penězích. Mluvím o mnohem tvrdší měně. O vaší sebeúctě. O momentu, kdy žena použije své tělo ne jako zdroj rozkoše, ale jako nástroj k potvrzení vlastní existence. Proč tak často rozevíráme nohy mužům, kterým bychom neotevřely ani dveře, kdyby jen zazvonili na zvonek?
Tělo jako veřejný tmel
Říkáme tomu „nezávazný sex“, „friends with benefits“ nebo „úlet“. Často je to ale jen eufemismus pro sexuální sebepoškozování.
Mnoho žen, které navenek působí sebevědomě, používá sex jako tmel na praskliny ve vlastním egu. Funguje to jako droga. Cítíte se osamělá? Nejistá? Neviditelná? Sežeňte si muže, který po vás bude toužit. Jeho erekce se stává důkazem vaší hodnoty. „On mě chce, tedy existuji. Jsem žádoucí, tedy mám cenu.“
Je to ale jen placebo. Ten pocit moci, když ho vidíte ztrácet hlavu, trvá jen pár minut. Jakmile orgasmus odezní (pokud vůbec nějaký byl), chemie vyprchá a vy zůstanete v posteli s cizincem a s vědomím, že jste právě prodala kousek sebe za trochu tepla.
Herecký výkon hodný Oscara
Nejsmutnější na tomto druhu sexu je ta divadelní hra, kterou hrajeme. Kolikrát jste předstírala vzdechy, jen aby už byl konec? Kolikrát jste nasadila výraz vášně, zatímco jste v duchu počítala, kolik hodin zbývá do budíku?
Stáváme se dárkyněmi orgasmu. Poskytujeme servis. Hladíme mužské ego v naději, že se odrazí zpátky a pohladí to naše. Ale to se nestane. Mužské ego je černá díra – vezme si všechno a nevrátí nic.
Spíme s muži, kterými intelektuálně pohrdáme, kteří nás nudí, kteří nám nerozumí. Proč? Protože je to snazší. Je snazší svléknout se před někým, na kom vám nezáleží, než se odhalit (emocionálně) před někým, kdo by vám mohl ublížit. Tělo je nahraditelné. Duše ne.
Sex jako útěk před tichem
Bojíme se ticha. Bojíme se večerů, kdy jsme samy se svými myšlenkami. Fyzická přítomnost někoho jiného, jakkoliv povrchní, to ticho přehluší. Doteky, i když mechanické, vytvářejí iluzi blízkosti. Je to jako pít slanou vodu, když máte žízeň. Na vteřinu to svlaží rty, ale nakonec vás to zabije.
Děláte ze svého těla průchoďák. Místo, kudy muži procházejí, zanechávají stopy, ale nikdo tam doopravdy nebydlí. A vy pak stojíte ve sprše, drhnete ze sebe cizí DNA a snažíte se smýt ten pocit, že jste se stala jen nádobou pro cizí uvolnění.
Otázky k zamyšlení:
- Cítíte se po sexu nabitá energií, nebo „vykradená“?
- Kolik z vašich posledních pěti partnerů jste si vybrala z upřímné touhy, a kolik jen proto, že byli „po ruce“ a projevili zájem?
- Dokážete být sama se sebou nahá před zrcadlem, aniž byste potřebovala něčí oči, aby vám potvrdily, že jste krásná?
- Kdy naposledy jste řekla „ne“ těsně před sexem, i když jste věděla, že to bude trapné?
Zlatá éra celibátu?
Možná je čas na radikální krok. Přestat používat sex jako náplast. Přestat si dokazovat svou hodnotu přes postel. Skutečná síla není v tom, kolik mužů můžete mít. Skutečná síla je v tom, kolik mužů odmítnete, protože nesplňují vaše standardy – ne ty vizuální, ale ty energetické.
Vaše tělo je chrám, ne veřejné záchodky pro cizí potřeby. Dokud si nebudete vážit vlastního prahu, budou vám tam chodit lidé v blátivých botách. A je jedno, jak drahé to bláto bylo.
