Článek
Viktorovi je třicet sedm a má v sobě ten druh klidu, ze kterého se vám dělá fyzicky špatně i dobře zároveň. Je to můj nadřízený, muž, který v práci řeší krize s ledovým klidem chirurga. Já jsem pro něj byla „ta drzá“ – ta, co má na všechno odpověď a co si myslela, že jeho autorita končí u dveří kanceláře. Jak už jsem ale psala ve svém článku o libidu, které kašle na emancipaci, pod každým sarkasmem se obvykle skrývá hlad po někom, kdo nás konečně umlčí.
Zlom v obýváku
Byla noc, u něj v bytě voněla kůže a whisky. Oficiálně jsme dodělávali projekt, ale oba jsme věděli, že ta slova na monitoru jsou jen kulisa.
„Moc mluvíš,“ přerušil mě uprostřed věty. „Mluvíš, abys nemusela přiznat, jak moc se ti teď klepou ruce.“ „Bojím se jen, že mě ta tvoje analýza unudí k smrti.“ zkusila jsem poslední výpad.
Viktor pomalu vstal. Ten pohyb měl v sobě dravost, kterou v kanceláři nikdy neukázal. Přešel ke mně a vzal mi sklenici z ruky. Pak mě jednou rukou chytil za šíji a přitáhl si mě k sobě tak prudce, až jsem narazila hrudí do jeho košile.
Nebylo v tom žádné vyjednávání. Jeho rty se na ty mé přitiskly v prvním, tvrdém a majetnickém polibku. Chutnal po whisky a absolutní nadvládě. Nebylo to žádné romantické oťukávání - byl to nárok. Jeho jazyk si vzal moje ústa s takovou samozřejmostí, že se mi podlomila kolena. Když se odtáhl, dýchala jsem přerývaně a můj sarkasmus byl v troskách.
„Pojď do ložnice,“ zašeptal mi těsně u rtů. „Ukážu ti analýzu, u které neusneš.“
Trýznění bez hranic: Hra na kočku a myš
V ložnici nebyly žádné svíčky, jen studené světlo z ulice. Žádná pouta. Jen jeho hlas, který se mi zařezával pod kůži. „Lehni si. Ruce podél těla. A jestli s nimi pohneš bez dovolení, skončili jsme.“ poručil.
Viktor si dal načas. Klekl si mezi moje nohy a začala ta nejpomalejší forma mučení. Sklonil hlavu a jeho jazyk, horký a neuvěřitelně precizní, se poprvé dotkl mého středu. Ten vjem byl tak ostrý, že jsem sebou trhla, ale jeho ruce mi okamžitě sevřely stehna a přibily mě k matraci.
„Nehýbej se!“ zavrčel.
Jeho jazyk začal vykreslovat nekonečné, táhlé kroužky, zatímco jeho rty sály s intenzitou, která mi brala dech. Cítila jsem, jak se mi v podbřišku sbírá bouře. V momentě, kdy se mi tělo začalo nekontrolovaně napínat a já cítila, že orgasmus je na dosah, přestal. Jen se na mě podíval.
„Chceš mi něco říct?“ zeptal se ledově klidně. Zmlkla jsem. Moje pýcha mi nedovolila vydat ani hlásku, přestože jsem zevnitř doslova křičela. „Nic? Dobře.“
Viktor se uchechtl a vrátil se k mému rozbolavělému tělu, ale tentokrát přidal prsty. Pomalu, jeden po druhém, do mě vnikal, zatímco jeho jazyk pokračoval v té mučivé, rytmické práci. Ta kombinace tlaku zevnitř a horka zvenčí byla nesnesitelná. Rozpoutal ve mně hlad, který jsem neuměla ovládat. Moje stehna se třásla vyčerpáním, boky se mi samy od sebe zvedaly proti jeho tváři, ale on mě pokaždé rukou přitlačil zpět.
Byla to hra na kočku a na myš. Pustil mě na pár centimetrů ke svobodě, jen aby mě pak přitáhl zpět do pasti své dominance. Držel mě na samé hraně věčnost. Pokaždé, když jsem se blížila k propasti, kdy se mi prsty u nohou křečovitě svíraly, zastavil se a nechal mě v tom syrovém, pulzujícím očekávání vykoupat. Bylo to fyzické týrání mé touhy.
„Řekni, co bys teď chtěla.“ zašeptal a jeho prsty ve mně udělaly prudký, náročný pohyb. „Zkus to znovu. Chci to slyšet. Teď.“
„Já… prosím.“ vykoktala jsem. Moje hrdost byla v troskách. „Prosíš o co? Chci to od tebe slyšet. Celou větou a s mým jménem.“
Musela jsem to vyslovit. Ponížit tu svou věčnou pýchu. „Prosím… dodělej mě. Chci tě v sobě… prosím, Viktore.“
Kapitulace a nový začátek
Místo odpovědi mě chytil za stehna a přitáhl si mě k sobě, na úplný kraj postele. To, co následovalo, už nebyla hra. Viktor do mě vnikl s dravostí muže, který si bere své území. Každý jeho příraz byl tvrdý, hluboký a nekompromisní. Cítila jsem jeho horký dech na mém krku a způsob, jakým mě držel – jako by mě chtěl ovládnout i zachránit zároveň. V tu chvíli jsem věděla, že tohle není jen zkušenost, o které napíšu zítra ráno kamarádkám. Tohle bylo spojení, které mělo přepsat můj základní kód.
Když to skončilo, Viktor si mě přitáhl do své náruče, deku nám přetáhl přes ramena a nechal mě položit si hlavu na jeho hruď. Slyšela jsem, jak mu srdce bije stejně splašeně jako mně. Ta maska šéfa byla pryč, zbyl jen muž, který mě držel, jako bych byla to nejcennější na světě.
„Zítra v devět v kanceláři.“ zašeptal mi do vlasů a políbil mě na čelo. „Ale dneska v noci nikam nejdeš. Patříš sem. Ke mně.“
V tu chvíli jsem pochopila, že dominance není o krutosti. Je o tom, že najdete někoho, kdo vás dokáže ovládnout, aby vás mohl doopravdy milovat. A Viktor? Ten už nikam neodešel. Stal se mužem, který mě naučil, že ticho s ním je mnohem krásnější než tisíc mých drze vtipných slov.
