Článek
Znáš ten moment. Světla zhasla, dům utichl, nebo možná jen sedíš v tramvaji a koukáš z okna. Stačí jeden nádech, jedna vzpomínka na tón hlasu, který tě kdysi vyvedl z míry a tvoje vnitřní promítačka se spustí.
V tu vteřinu už nejsi tou ženou, co musí zítra stihnout termín. V té vteřině se realita rozpouští a ty se ocitáš v prostoru, kde neplatí „měla bych“, ale jen „chci“.
Ten moment, kdy ztrácíš kontrolu
Většina těch nejintenzivnějších fantazií začíná stejně: stiskem. Nemusí to být hned pouta, stačí ta představa ruky, která se s nekompromisní jistotou sevře kolem tvého zápěstí nebo se opře o zeď těsně vedle tvé hlavy. Ten pocit, že tvůj osobní prostor byl právě dobyt někým, kdo se neptal na svolení, protože tvůj pohled mu ho už dávno dal.
Ve fantazii si užíváš ten mrazivý, a přesto žhavý kontrast – jeho dravost a tvoji náhlou, křehkou bezmoc. Cítíš, jak se ti zrychluje tep, ne proto, že by ses bála, ale proto, že se konečně smíš vzdát.
Je to ta sladká, rituální objektifikace. Ve své hlavě se stáváš vzácnou kořistí. Někým, kdo je tak žádoucí, že pro něj pravidla přestávají existovat. Ta ruka ve tvých vlasech, která ti mírně zakloní hlavu, tě nenutí k bolesti. Nutí tě k přítomnosti. V ten moment neexistuje nic než horkost jeho dechu na tvém krku a vědomí, že v tuhle chvíli jsi jeho. Celá. Bez výhrad. Bez možnosti úniku.
Proč tě to tak pálí?
Proč nás vzrušuje představa, že jsme „brány“? Protože v běžném životě jsme ty, které neustále „dávají“. Dáváme pozor, dáváme lásku, dáváme péči, dáváme výkon. Fantazie o nadvládě je jediný moment, kdy si dovolíme brát skrze to, že jsme brány.
Je to ten elektrický výboj, když si představíš, jak ti přikáže, abys se mu dívala do očí, zatímco on si bere, co mu patří. Ten nárok na tvé tělo, ta absolutní absence vyjednávání, to je to, co tvůj mozek zaplavuje dopaminem. Je to pocit, že jsi tak fascinující bytost, že on je ochoten riskovat všechno, jen aby tě na chvíli ovládl.
Slast bez následků
Kouzlo fantazie je v tom, že v ní jsi v bezpečí. Ten „nebezpečný“ muž v tvé hlavě je tvým vlastním výtvorem. On ví přesně, kde se tě dotknout, jakou silou tě přitisknout k podložce a kdy ti do ucha zašeptat přesně to slovo, po kterém se ti podlomí kolena.
Ty jsi režisérka. Ty jsi ta, která dovoluje té temnotě, aby tě pohltila, protože víš, že kdykoliv můžeš otevřít oči. A právě tohle vědomí ti dává svobodu zajít ve svých představách dál, než bys možná kdy zašla v realitě. Můžeš být svázaná, můžeš být potrestaná, můžeš být uctívaná jako bohyně na kolenou.
Tvoje vnitřní pravda
Tvoje fantazie není tvůj stín, za který by ses měla stydět. Je to tvůj vnitřní kompas, který ukazuje na tvou potřebu intenzity. Je to poezie tvého těla, která se nebojí říct: „Tady chci cítit víc.“
Nesuď se za ty obrazy. Užij si je. Nech to chvění v prstech a horkost v tvářích, aby ti připomněly, že pod tím civilizovaným kostýmkem manažerky, matky nebo partnerky žije bytost, která je divoká, hladová a nekonečně svobodná. Tvůj vnitřní svět je tvůj největší luxus. Tak tam zhasni a nechte ten film běžet dál.
„Fantazie je jako drahý parfém – v běžném životě ho nepoužíváš, ale stačí jedna kapka za ucho, abys věděla, že v sobě nosíš tajemství, o kterém nikdo nemá ani tušení. Ten pocit, když v zasedačce koukáš na šéfa a v hlavě máš obraz, jak tě právě teď přitlačí k tomu dubovému stolu… to není hřích. To je tvoje soukromé vítězství nad nudou světa.“
