Článek
Žijeme v 21. století. Mluvíme o rovnosti, o emocích, o tom, že muži mohou plakat. Ale v momentě, kdy dojde na sexualitu a mocenskou dynamiku, vracíme se do jeskyně. Submisivní muž je v naší kultuře stále vnímán jako „rozbitý kus“. Společnost mu odpustí slabost, ale neodpustí mu touhu po odevzdání.
Proč je pro nás tak těžké přijmout, že muž, který venku vládne, chce v noci sloužit? Odpověď není v jeho „perverzi“, ale v našem strachu z kolapsu archetypů.
1. Mýtus o neochvějném ochránci
Evolučně máme v mozku zapsáno: Muž = Síla = Bezpečí. Tato rovnice je v nás tak hluboko, že když vidíme muže, který dobrovolně odevzdává moc, náš vnitřní instinkt začne křičet: „Poplach! Systém selhal! Kdo nás teď ochrání?“
Společnost si plete erotickou roli s životní neschopností. Lidé si myslí, že když muž v ložnici klečí, znamená to, že je „bačkora“ i v životě. Je to stejný nesmysl, jako si myslet, že herec, který hraje oběť, neumí v realitě nasekat dřevo. Submisivní muž není slabý, je jen natolik silný, že si může dovolit svou sílu na hodinu vypnout.
2. Strach žen z „vypnutého dravce“
Tady narážíme na tabu uvnitř tabu. Mnoho žen, i těch nejmodernějších, má problém se submisivitou partnera. Proč? Protože to narušuje jejich vlastní pocit bezpečí. Žena potřebuje vědět, že její muž „má věci pod kontrolou“.
Když se muž odevzdá, žena je nucena převzít zodpovědnost za prostor. Pro mnohé je to děsivá představa, protože to odhaluje jejich vlastní neschopnost pracovat s mocí. Pohled na submisivního muže je pro společnost nepříjemným zrcadlem – ukazuje nám, že maskulinita není pevná skála, ale fluidní energie. A to nás děsí, protože chceme mít svět v jasných škatulkách.
3. „Zrada“ bratrství
Pro ostatní muže je submisivní kolega hrozbou. Proč? Protože zpochybňuje celou tu vylhanou hru na „alfa samce“. Pokud může být úspěšný, drsný a bohatý chlap v noci submisivní a být s tím v pohodě, co to říká o ostatních, kteří se zuby nehty drží své křečovité dominance 24/7?
Submisivní muž je vnímán jako zrádce maskulinity. Přitom je to on, kdo je ze všech nejdál – protože se přestal bát svého stínu. Dokázal oddělit své Ego (to, co ukazuje světu) od své Esence (to, co skutečně cítí).
4. Psychologie „Špinavého tajemství“
Všimněte si toho dvojího metru:
- Submisivní žena: „Je to sexy, je to ženské.“
- Submisivní muž: „Je to divné, je to nechutné.“
Tento odpor je čistě kulturní konstrukt. Bolí nás představa, že by vrchol pyramidy (muž) mohl najít rozkoš v tom, že je na dně. Přitom psychologicky jde o nejčistší formu duševní hygieny. Muž, který celý den drží svět na ramenou, potřebuje ten „pád“, aby se nezbláznil. Potřebuje rituální smrt svého ega, aby mohl ráno zase fungovat.
Odvaha k bezmoci
Skutečná revoluce v sexualitě nenastane tehdy, až budeme mít „padesát odstínů šedi“ v každém knihkupectví. Nastane tehdy, až přestaneme submisivní muže vnímat jako defektní jedince a začneme je vnímat jako lidi, kteří našli odvahu k naprosté upřímnosti.
Být submisivní totiž vyžaduje mnohem víc „koulí“, než si jen hrát na drsňáka. Vyžaduje to schopnost říct: „Jsem člověk, jsem unavený svou vlastní mocí a chci se na chvíli ztratit v té tvé.“ A na tom není nic slabého. Naopak – je to ten nejvyšší stupeň důvěry, jaký si lze představit.
„Společnost miluje hrdiny, ale nenávidí, když si hrdina sundá brnění a chce si nechat pofoukat rány. Submisivní muž je pro nás nebezpečný, protože nám připomíná, že moc je jen maska. Pamatuj si: chlap, který před tebou dokáže s úlevou kleknout, ti věří víc než ten, který nad tebou musí neustále stát. Protože v tom kleku ti dává do rukou zbraň a věří, že ji nepoužiješ proti němu.“
