Článek
Ležíte tam. Vaše tělo se hýbe, dech se zrychluje, technicky vzato se „milujete“. Ale vaše mysl? Ta nesedí ve vašem těle. Ta levituje metr a půl nad postelí, v rohu místnosti, a s chladným odstupem filmového kritika sleduje scénu pod sebou.
„Vypadá moje prso v tomhle úhlu povisle? Ten zvuk, co jsem vydala – zněl sexy, nebo jako raněné zvíře? Když se prohnu, zmizí ten faldík na břiše? Tvářím se dostatečně rozkošnicky?“
Vítejte v soukromém pekle zvaném autovoyeurism.
Není to jen o nejistotě. Je to patologie moderní ženskosti. Staly jsme se tak posedlé tím, jak se jevíme světu, že jsme si tento „vnější pohled“ (male gaze) internalizovaly. Nosíme si v hlavě neviditelného kameramana, který běží 24/7. A nejtragičtější je to v momentě, kdy by se kamery měly vypnout. Místo abychom byly subjektem rozkoše (tím, kdo cítí), stáváme se objektem vlastní kontroly (tím, kdo je viděn).
Estetický fašismus v ložnici
Problém sahá hlouběji než k obálkám časopisů. Jde o ztrátu schopnosti být „zvířetem“. Kultivovaná žena 21. století nesmí být ošklivá. Nikdy. Ani když rodí, ani když umírá, a už vůbec ne, když se dělá. Jenže skutečný orgasmus je neestetický. Je to malá smrt. Je to ztráta kontroly nad svaly v obličeji. Jsou to vykulené oči, pokřivená ústa, sliny, pot, rudé fleky na hrudníku. Je to chaos.
A toho se bojíme. Bojíme se chaosu vlastního těla. Protože chaos nemůžeme kontrolovat. A tak raději hrajeme divadlo. Měníme sex v estetickou performance. Náš mozek diriguje tělo do póz, které vypadají dobře na kameře, ale které často anatomicky znemožňují prožít hlubokou rozkoš. Obětujeme extázi na oltář vizuální dokonalosti. Souložíme tak, abychom u toho byly krásné, ne abychom byly uspokojené.
Disociace jako obranný štít
Proč to děláme? Proč se dobrovolně okrádáme o prožitek? Protože být plně v těle je děsivé.
Když se sledujete „zvenčí“, jste v bezpečí. Jste režisérka. Máte kontrolu. Nic vás nemůže překvapit, nic vás nemůže zranit, protože tam vlastně nejste. Jste jen divák. Tento „spectatoring“ je formou disociace. Je to obranný mechanismus. Pokud se soustředím na to, jestli mám zatažené břicho, nemusím se soustředit na tu obrovskou, zahlcující intimitu, kterou sex přináší. Nemusím čelit tomu, že se otevírám někomu, kdo mě může zničit.
Měníme se v nafukovací panny s tepem. Jsme přítomné fyzicky, ale duševně jsme v maskérně a upravujeme si make-up.
Třetí osoba v posteli
Ten neviditelný kritik ve vaší hlavě je tím nejhorším milencem, jakého kdy budete mít. Je to kastrátor vaší vášně. Nutí vás přemýšlet, analyzovat, hodnotit. Ale sex a analýza jsou jako olej a voda. Nemůžete počítat derivace a zároveň prožívat orgasmus. Dokud bude ve vaší ložnici přítomen tento „Třetí“ – tento internalizovaný soudce – nikdy nebudete mít sex s mužem vedle vás. Budete mít sex se svým vlastním obrazem v zrcadle. A to je ta nejosamělejší činnost na světě.
Vražda vnitřní herečky
Cesta ven nevede přes „sebelásku“ a mantry o tom, že každé tělo je krásné. To jsou kecy. Cesta ven vede přes akceptaci. Musíte si dovolit být nehezká. Musíte si dovolit vydat zvuk, který zní jako chroptění. Musíte si dovolit mít dvojitou bradu, když zakloníte hlavu v extázi.
Musíte zavraždit tu herečku v sobě. Příště, až to na vás přijde, udělejte radikální řez. Zavřete oči. Doslova. Odstřihněte vizuální vjem. Uvrhněte se do tmy. Protože ve tmě nejsou zrcadla. Ve tmě nezáleží na tom, jestli máte celulitidu. Ve tmě existuje jen dotek, dech a teplo. Přestaňte se dívat na sex. Začněte ho dělat.
Otázky k zamyšlení:
- Kdybyste věděla, že se na vás partner nedívá (má zavázané oči), změnilo by se to, jak se hýbete a jaké zvuky vydáváte?
- Je vaše sexuální chování autentickou reakcí na dotek, nebo nacvičenou choreografií z filmů, které jste viděla?
- Bojíte se ztráty kontroly (orgasmu), protože nevíte, jak u toho vypadáte?
- Dokážete si přiznat, že více než po rozkoši toužíte po validaci toho, že jste vizuálně dokonalá?
