Rovnoprávnost v posteli? Jistá cesta k celibátu. Proč sex potřebuje prvky BDSM

Zatímco se běžně hádáme o férové rozdělení účtů a domácích prací, naše libido v koutě potichu zvrací. Touha totiž kašle na vaši rovnoprávnost. Touha chce hierarchii, napětí a krev. Chce vědět, kdo je tady pánem a kdo se s rozkoší podvolí. Pokud v ložnici hledáte demokracii, najdete tam nanejvýš nudu, ne extázi.

Žijeme v éře, která nám do hlavy tloukla, že všechno musí být padesát na padesát. V civilizovaném světě je to tak v pořádku. Jenže pak se zavřou dveře ložnice, zhasne světlo a veškerá tahle politicky korektní fasáda se shromáždí v koutě jako odhozené špinavé prádlo. Protože v posteli rovnost neexistuje. Jakmile se kůže dotkne kůže, aktivuje se neviditelný bič moci, který se neptá na vaše politické přesvědčení. Libido totiž nepohání rovnováha, ale polarita. A polarita vyžaduje napětí, které vzniká jen tam, kde má někdo navrch.

Většina lidí si pod pojmem dominance a submise představí latex, řetězy a sklep v suterénu. To je ale jen divadlo pro začátečníky. Ta skutečná dominance nepotřebuje rekvizity. Odehrává se v každém doteku, v každém pohledu a v každém tichu. Ten neviditelný bič moci je utkaný z toho, kdo určuje tempo, kdo koho „vlastní“ pohledem a kdo se komu podvoluje dechem.

Jakmile se pokusíte sex „zdemokratizovat“ a učinit ho naprosto férovým, zabijete ho. Uděláte z něj nudnou schůzi bytového družstva, kde se sice všichni dohodnou na postupu, ale nikdo se ve skutečnosti „neudělá“. Napětí totiž vzniká z nerovnováhy. Z toho, že jeden vede a druhý padá. Pokus o absolutní rovnost v posteli není pokrok, je to erotická eutanazie.

Kde se to v nás bere? Je to vrozené? Společnost se nám snaží namluvit, že všechno je jen věc výchovy. Jenže krev není voda. Někdo se prostě narodí s hladem ovládat a jiný s hlubokou, živočišnou potřebou být ovládnut. Je to kód zapsaný v naší nervové soustavě, v té části mozku, kterou jsme se za tisíce let civilizace snažili udusit v košilích z konfekce.

Tento kód je neměnný. Pokud jste se narodili s duší predátora, nikdy z vás nebude spokojená kořist. Nutit skutečného dominanta k submisi je jako nutit dravce, aby se pásl na louce – bude strádat, bude agresivní a nakonec vnitřně pojde. Stejně tak submisiv v roli toho, kdo má velet, pocítí jen paralyzující prázdnotu a nepatřičnost. Roleplay je hra, ale sexuální identita je osud. A ten se nedá „přepnout“ jen proto, že je to teď moderní.

Před zrcadlem si můžeme hrát na co chceme, ale postel je detektor lži. Tam se ukáže, k jakému pólu nás táhne naše krev. Poznáváte se v některé z těchto rolí?

Není to násilník ani tyran. Je to ten, kdo v ložnici přebírá absolutní zodpovědnost za prostor i za vás. Jeho dominance je tichá, vyvěrající z vnitřní jistoty. Když si vás „přivlastní“, nedělá to proto, aby vás ponížil, ale aby vás osvobodil. Ví, že pod jeho pevnou rukou a jasným pohledem konečně přestanete kontrolovat svět kolem sebe. Stává se architektem nebezpečí, které je ale naprosto bezpečné – protože on je ten, kdo drží hranice, zatímco vy se v nich můžete bezhlavě rozpadnout.

Zapomeňte na mýtus o slabé chudince. Submisivní žena je často ta nejsilnější v místnosti. Celý den nosí „kabát moci“, řídí projekty, rodinu i vlastní život. Je unavená z věčného rozhodování. V posteli tento kabát odhazuje jako nepotřebnou přítěž. Touží být kořistí, touží po momentu, kdy její „já“ přestane existovat a zbude jen tělo reagující na jeho příkazy. V naprostém odevzdání nachází paradoxně svou jedinou skutečnou volnost – svobodu od vlastní zodpovědnosti.

Nepotřebuje svaly, vládne silou své vůle a pohledu. Její dominance je psychologický striptýz partnera. Vidí skrze mužské brnění, tituly a drahá auta. Nutí muže, aby odhodili své společenské masky a ukázali svou pravou, syrovou a zranitelnou tvář. Je jako zrcadlo, které partnerovi ukazuje jeho vlastní stíny, o kterých se bál i přemýšlet. Vládne s krutou upřímností, která ale miluje – protože jen ona dokáže muže dovést k extázi skrze jeho totální kapitulaci.

Největší tabu naší doby a zároveň nejčastější návštěvník temných komnat. Je to ten úspěšný dravec z byznysu, muž, který venku neustále „vítězí“. Jenže tíha vlastního ega je pro něj nesnesitelným vězením. V noci touží po tom, aby ho někdo konečně srazil na kolena. Potřebuje pocit ponížení jako očistnou lázeň. Když musí sloužit nebo přijmout trest, jeho pýcha se rozpadá na prach – a v tom prachu se on konečně cítí čistý, lehký a pravdivý. Je to katarze odevzdání, kterou mu „rovnoprávný“ sex nikdy nedá.

Měnič je člověk uvězněný v nekonečném hledání. Chvíli chce lovit, chvíli být loven. Často je to zrcadlo moderní doby, která nám zakazuje si vybrat. Je to ten, kdo v posteli hledá sám sebe a pokaždé najde někoho jiného. Bojí se absolutnosti jednoho pólu, a tak neustále „přepíná“. Jenže v téhle šedé zóně mezi dravcem a obětí se skutečná extáze často vytrácí. Je to permanentní vyjednávání s vlastním stínem, kterému switch nedovolí, aby se plně projevil v jedné, krystalicky čisté roli.

V posteli vždycky někdo vyhrává a někdo prohrává. Ta hra na lovce a kořist je to jediné, co v nás ještě zbylo z přírody. Pokud se jí vzdáme ve jménu „rovnosti“, zbude nám jen sterilní gymnastika.

Skutečná intimita začíná tam, kde přestanete předstírat, že jste si rovni, a přiznáte si, po čem skutečně toužíte. Jestli chcete cítit stisk na krku, který vám bere dech i zodpovědnost, nebo jestli chcete vidět, jak se ten druhý pod vaším pohledem rozpadá. Protože jedině v téhle kruté upřímnosti můžeme najít to, co v civilizovaném světě tak zoufale chybí – sami sebe.

Nehledejte v posteli spravedlnost. Hledejte tam pravdu. Spravedlnost vám možná zajistí klidný spánek, ale jen přijetí přirozené hierarchie vám zajistí, že se budete cítit skutečně naživu. V posteli totiž vládne instinkt, ne ústava.