Článek
Sedím v prosklené kanceláři, v ruce držím vlažné espresso a sleduji, jak se venku mísí únorová šeď s odlesky okolních budov. Jsem ta, která rozhoduje. Ta, která má v kalendáři barevně odlišené bloky na „kreativní proces“ i „krizový management“. V mém světě není místo pro náhodu. Kontrola je moje náboženství, moje brnění i moje vězení.
Víte, co je na nás, silných ženách, nejděsivější? Že tu kontrolu sice milujeme, ale zároveň nás k smrti unavuje. Celý den neseme tíhu světa na svých bedrech, hlídáme si každé slovo, každý pohled, každou emoci. A pak přijde večer. Ten moment, kdy ta úspěšná, emancipovaná žena, kterou všichni znají, zůstane za dveřmi.
Protože tam, kde začíná vůně svíček a ticho ložnice, já už nechci velet.
Tma jako osvobození
V mých předchozích článcích jsme mluvily o syndromu alfy – o tom, jak nás fascinuje síla, která nás převyšuje. Ale ta pravá cesta do hloubky začíná ve chvíli, kdy si necháte zavázat oči.
V ten moment končí svět vizuálního posuzování. Už nevidíte svůj odraz v zrcadle, nevidíte nepořádek na nočním stolku, nevidíte ani jeho tvář. Jste uvězněna ve tmě a najednou zjistíte, že ta tma je nesmírně prostorná. Bez zraku se vaše kůže stává obřím radarem. Slyšíte jeho dech, cítíte pohyb vzduchu, když se k vám přiblíží. Ztráta zraku je první krok k tomu, abyste konečně přestala přemýšlet.
Pouta: Když „nesmět“ znamená „moci“
A pak je tu to nejtěžší a nejkrásnější zároveň: omezení pohybu. Pro ženu, která celý den hýbe světem, je představa, že má ruce připoutané k pelesti nebo k sobě, děsivá i vzrušující. Je to kapitulace.
Když se ty uzly nebo kov dotknou vašich zápěstí, dochází k paradoxu. Tím, že nemůžete nic dělat, najednou můžete všechno cítit. Už nemusíte nic iniciovat, nemusíte kontrolovat svou odezvu, nemusíte se starat o to, jestli se váš partner cítí dostatečně opečovávaný. V tu chvíli jste jen vy a vaše prožívání. Vaše emancipace v ložnici nespočívá v tom, že si o všechno řeknete, ale v tom, že si dovolíte být bezmocná.
Vosk a led: Zápis do živé mapy
A v tomto stavu – se zavřenýma očima a spoutanýma rukama – přichází finále. Kapka horkého vosku, která vás označkuje uprostřed zad. Ten šok, ten žár, který se mění v hluboké teplo, je o to intenzivnější, že nevidíte, kdy přijde. Nevíte, kam dopadne příští kapka. Jste jako prázdné plátno, na které někdo jiný píše příběh o rozkoši.
A pak led. Ten mrazivý protipól, který putuje po vašich křivkách a budí vás z letargie. Je to jako elektrický výboj. Mezi horkým voskem a mrazivým ledem se vaše tělo restartuje. Všechny ty „deadliny“, „projekty“ a „problémy“ se v tu chvíli vypaří. Existuje jen ten bod, kde vás mrazí, a ten, kde vás to pálí.
Proč se dobrovolně trápíme?
Možná se ptáte, proč by moderní, samostatná žena měla chtít být svázaná a „trýzněná“ teplotními extrémy. Odpověď je prostá: Protože v naprostém bezpečí a pohodě naše smysly usínají.
Žijeme ve světě vlažných emocí a digitálního ticha. Hledáme intenzitu, protože bez ní jen přežíváme jako stíny. Led, vosk, pouta a šátky přes oči jsou jen nástroje, jak se dotknout něčeho skutečného. Jak na chvíli přestat být tou, co všechno zvládne, a stát se tou, co prostě jen je.
Když se ráno oblékáte do svého byznys kostýmku a v zrcadle zahlédnete na ramenou drobné stopy po včerejší noci, usmějete se. Nikdo v zasedačce netuší, že ta neotřesitelná profesionálka byla ještě před pár hodinami odevzdanou bytostí, která se nechala vést skrze tmu a oheň.
Protože jen ta, která se odváží ztratit kontrolu, ji může skutečně vlastnit.
A co vy, moje drahé? Dokážete nechat svou emancipaci za dveřmi ložnice? Máte odvahu zavřít oči a nechat se vést tam, kde končí slova a začíná čistý cit? Nebo je pro vás představa ztráty kontroly příliš děsivá? Napište mi do komentářů – pojďme společně zbořit další tabu.
