Článek
Dobré skutky.
Na ryby chodím vždy raději sám. Člověk se na nikoho a na nic neváže a je tak říkajíc svobodný. Ale někdy je prostě potřeba udělat jakýsi ústupek. Nový kolega mi byl vzpomínkou na veselé časy rané dospělosti plné legrace a bezstarostnosti, a tak jsem si říkal, že by to mohlo být fajn. Jeli jsme spolu na rybníček, kam jsem vždy rád chodil, protože tam byl příjemný klid a propojení s nedalekou řekou dávalo milá překvapení různých druhů ryb, která do stojatých vod jaksi nepatří. Osobně jsem vždy nejspokojenější, když chytím co nejvíce druhového zastoupení. Ano a tady počítám, kolik jich bylo. Někdy se splete i něco většího a o to je to zajímavější.
Po cestě si ve voze povídáme a z něj čiší ten nejčistší zájem o rybaření a přírodu. Mám radost, konečně někdo na stejné vlně a už vím, že mu nechám lepší flek s hranou, kde se pravidelně po zakrmení nahrnou i větší ryby. Myslím, že ten optimismus cestujíce ve směru k rybám znáte.
Po hodině rybolovu, však cítím hodně nepříjemnou pachuť v ústech. Kolega má najednou především zájem o kapry. To jsem konečně pochopil, když se ptal, kolik kaprů, že si může vzít a kdyby bylo nejhůř, jaká že je maximální ulovená celková hmotnost jiných ryb. Ani nevíte, jak jsem byl na sebe nasr…štvaný, protože mi bylo jasné, že dnes jsem tady hlavně pro jídlo. Ale své dané slovo prostě respektuju a snažím se ho dodržet. Kruci, že jsem se na to nevyprdnul. V té nejlepší víře jsem připravil krmení a vše lépe, než kdybych šel sám.
Kolega intenzivně prohazuje místo kukuřicí, ale záběry jsou takové nemastné neslané. Mně se daří pouze s rohlíkem v kombinaci s anglickým splávkem. Ten se tu a tam krásně zvedne, to jsou cejni, anebo se při propadu rozjede, to je to všechno ostatní. Policajt na prutu na těžko je prakticky bez pohybu. Prostě potvůrky sbírají nad dnem a ve sloupci. Po delším čase už sleduji jen splávek a trochu zludračile chvílemi nahazuji jen tak nazdařbůh, ale i tak mám záběry. Prostě, ryby jsou v pohybu a chytání je přesně takové, jako mám rád. Krása, ryby vyháčkuji přímo ve vodě a jsem v úplném transu. Sem tam se i kapřík splete.
Kolega však chytá čistě na těžko, a má jen tu a tam prudké záběry, které se mu však nedaří proměnit v zásek a kýženou rybu. Mám jasno. Jsou to průjezdy ryb přes vlasce. Náhle však cosi zasekává a s vítězným výrazem to bude rybisko, pracuje s hodně ohnutým prutem. Už už je ryba u břehu, když se prut prudce narovnává a vzduchem hvízdne krmítko s háčkem i kukuřicí. Dopadá nedaleko ode mne. Kolega nadává, ale vzápětí má mohutný záběr na druhém prutu. Skáče po něm, ale neutáhnul pořádně brzdu navijáku, a tak solidní ryba frčí vodou dobrých 30 m a zkušeně míří do keře. Pochopil, že by měl brzdu utáhnout. Začíná souboj s evidentně větším kouskem. Vidím, jak se vlasec ve vodě motá a kličkuje. To je chvíle, kdy se nesmí moc povolit, ale prut musí pracovat. Kolega to zjevně neví, protože sklápí špičku prutu příliš dolů, tím ztrácí pružení prutu a vlasec praská. Chvilku jsem si myslel, že prut poletí do vody, ale on nápor vzteku zvládá a prut pokládá do vidliček. Po pár minutách hrábne po druhé udici, že ji nahodí zpět.
Ale co se nestalo. Prut se ohýbá a ohromený kolega zahajuje zdolávání. Nevím, jak se to stalo, kdovíjak se na břehu objevila slepice a nezaváhala. Hluk tahanice a křik zdolávané slepice přilákal i rybáře sedící opodál. Sdělují nám, že se tam slepice objevují vcelku běžně a že nejsme zdaleka první, komu se to přihodilo. Rady typu „povol jí“ a „půjčím Ti svůj podběrák – mám větší“ si pochopitelně neodpustí.
Mezitím kolegovi došlo, že nejlíp bude prut položit, aby se slepice zklidnila. Sedá si. Celý děj sleduju s trochou škodolibosti, musíte uznat, že mít kameru, tak show „neváhej a toč“, by měla jasného vítěze.
Pozoruji výraz ve tváři obou ustrnuvších aktérů, tedy pokud lze u slepice mluvit o tváři, pak oba ho mají téměř shodný. Konečně jsem měl možnost v reálu pochopit obrat „sedí jako zmoklá slepice“. Vzhledem k tomu, že oba aktéři souboje jsou zjevně vyčerpáni, vstávám a nehybnou slepici jedním střihnutím nůžek osvobozuji z napnelismu udice. Ta pochopila, že si ji brát nebudeme a odchází i s kouskem vlasce nonšalantně posazeným v koutku zobáku.
Ale jak se říká, nevděk světem vládne, protože kolega se do mě pouští s tím, že nemá háčků na rozdávání. Beze slova tedy sahám do své krabičky porůznu nalezených velkých háčků (já jim říkám kosáky) a jeden navazuji na strunu. Kolega vypadá uklidněný. Mě napadá, že jsem osel. Mohl jsem si užít ještě odháčkování slepice.
Při cestě domů panuje v autě mrtvolné ticho, přiživované mým nadzvedáváním koutků při každém pohledu na kolegův obličej se sveřepým výrazem. No ale, udržte se.
Jo, a jeli jsme bez ryby. (a bez slepice)
