Článek
Na první pohled je to scéna, která nedává příliš smysl. Uprostřed vyprahlé krajiny amerického Údolí smrti leží na dokonale rovném dně vyschlého jezera kameny. Za některými z nich se táhnou dlouhé rýhy, jako kdyby je někdo chytil a vláčel po zemi.
Jenže nikde nejsou žádné stopy člověka ani stroje. Některé kameny navíc váží desítky či stovky kilogramů.
Místo se jmenuje Racetrack Playa a po desetiletí patřilo k nejznámějším přírodním záhadám Spojených států. Vědci věděli, že se kameny pohybují. Nikdo však dlouho nedokázal spolehlivě říct jak.
A především je nikdo neviděl při činu.
Stopy byly důkazem, samotný pohyb ale nikdo neviděl
Racetrack Playa se nachází v odlehlé části národního parku Death Valley v Kalifornii. Jde o dno vyschlého jezera, jehož povrch je mimořádně rovný. Z okolních hor se na něj postupně dostávají kameny různých velikostí.
A právě tady začíná záhada.
Za některými kameny jsou jasně patrné rýhy. Někdy jsou téměř rovné, jindy zatáčejí a některé se dokonce kříží. Podle americké National Park Service mohou mít zdejší kameny hmotnost až kolem 320 kilogramů a jejich stopy se táhnou stovky metrů.
Bylo tedy zřejmé, že kameny nezůstávají na jednom místě.
Problém byl v tom, že jejich pohyb je mimořádně vzácný. Kámen může ležet roky na stejném místě a při další návštěvě je najednou o kus dál. Bez svědka.
Není divu, že Racetrack Playa postupně získala téměř mystickou pověst.
Vítr, bahno, led. Teorií byla celá řada
Vědci se pohybem kamenů zabývali už od 40. let minulého století. Postupně vznikala nejrůznější vysvětlení.
Jedním z podezřelých byl silný vítr. Když vzácný déšť namočí jinak tvrdý povrch vyschlého jezera, vznikne mimořádně kluzké bahno. Mohly by tedy kameny po takovém povrchu jednoduše odfouknout silné poryvy?
Jenže některé balvany byly na něco takového příliš těžké.
Objevily se proto teorie o prachových vírech, vrstvě kluzkých mikroorganismů nebo ledu, který by mohl kameny nadlehčovat.
Každá hypotéza dokázala vysvětlit část záhady. Chybělo však to nejdůležitější – někdo musel kameny skutečně spatřit v pohybu.
To se podařilo až v prosinci 2013.
Vědci čekali roky. Pak přijeli ve správný okamžik
Richard Norris a James Norris se rozhodli záhadu vyřešit pomocí moderní techniky. Na Racetrack Playa instalovali meteorologickou stanici a připravili kameny vybavené speciálními GPS jednotkami.
Původní kameny z národního parku samozřejmě použít nesměli, a tak na místo přivezli vlastní podobné kusy horniny.
Experiment začal v roce 2011.
Vědci počítali s tím, že možná budou čekat pět nebo deset let. Měli však štěstí.
Když v prosinci 2013 přijeli na Racetrack Playa, našli část vyschlého jezera pokrytou mělkou vodou. V noci teploty klesaly pod bod mrazu a na hladině vznikala tenká vrstva ledu.
A potom přišlo slunce.
Led začal praskat.
A kameny se daly do pohybu.
K rozpohybování obrovského kamene stačí překvapivě málo
Ukázalo se, že za celým fenoménem nestojí jediná síla, ale mimořádně vzácná souhra několika podmínek.
Nejprve musí do jinak extrémně suché oblasti přijít dostatek vody, aby se na části Racetrack Playa vytvořilo velmi mělké jezero. Následuje mrazivá noc, během níž se na hladině vytvoří několik milimetrů tenký led.
Ráno začne slunce led rozpouštět a ten se rozláme na velké plovoucí desky.
Potom stačí vítr.
Velké, ale velmi tenké ledové tabule jsou větrem tlačeny po hladině. Když narazí do kamene, pomalu jej posouvají po změklém bahnitém dně.
Není potřeba vichřice. Během pozorování se kameny pohybovaly při větru kolem čtyř až pěti metrů za sekundu.
Samotný pohyb je navíc překvapivě pomalý – řádově několik metrů za minutu.
Právě to může vysvětlovat, proč tento jev tak dlouho nikdo přímo nepozoroval.
Možná je lidé viděli. Jen si toho nevšimli
Představte si rozlehlou rovinu, na níž se několik kamenů pohybuje stejným směrem rychlostí pomalu jdoucího člověka nebo ještě pomaleji. Pokud kolem není pevný bod, podle kterého by bylo možné pohyb posoudit, může být překvapivě obtížné vůbec poznat, že se něco děje.
Vědcům se nakonec podařilo zaznamenat několik událostí, při nichž se kameny skutečně pohybovaly.
Během jedné z nich se současně pohnulo více než 60 kamenů. Některé kameny vybavené GPS během sledovaného období urazily při několika jednotlivých pohybech celkem až 224 metrů.
A tak byla jedna z nejslavnějších záhad americké pouště v podstatě vyřešena.
Záhada zmizela, kouzlo místa zůstalo
Na vysvětlení je možná nejzajímavější právě to, jak obyčejné síly za zdánlivě nemožným jevem stojí.
Voda. Chlad. Několik milimetrů ledu. Vítr.
Samostatně na nich není nic zvláštního. Na Racetrack Playa se však musejí sejít ve správný okamžik a ve správném pořadí. Právě proto mohou kameny zůstat dlouhé roky bez pohybu a pak během několika minut změnit svou polohu.
Dnes už tedy víme, že kameny po poušti neputují samy. Jejich dlouhé stopy ale zůstávají jednou z nejpozoruhodnějších ukázek toho, jak může příroda vytvořit něco, co na první pohled vypadá téměř nadpřirozeně.
A kdo by se na Racetrack Playa vydal s představou, že pohyb kamenů uvidí na vlastní oči, bude pravděpodobně zklamaný. Jde o vzácnou kombinaci podmínek a samotné místo je navíc velmi odlehlé. National Park Service upozorňuje, že cesta je náročná, není zde mobilní signál a běžná osobní či půjčená auta nejsou pro cestu doporučována.
Povrch vyschlého jezera je také mimořádně křehký. Návštěvníci nesmějí s kameny pohybovat ani na plochu vjíždět autem. Stopy po vozidlech zde totiž mohou zůstat celé roky.
Možná je to dobře. Racetrack Playa už sice přišla o svou největší vědeckou záhadu, při pohledu na osamělý kámen a dlouhou stopu mizející v poušti však stále působí, jako by své tajemství úplně prozradit nechtěla.
Zdroje
https://www.nps.gov/articles/deva-moving-rocks.htm
https://www.nps.gov/deva/planyourvisit/the-racetrack.htm
https://scripps.ucsd.edu/news/mystery-solved-sailing-stones-death-valley-seen-action-first-time
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0105948
