Článek
Čtyři motory, čtyři poruchy a pod letadlem temný oceán
Představte si, že sedíte v letadle ve výšce jedenácti kilometrů. Za oknem je tma, většina cestujících odpočívá a vy se těšíte na přistání. Najednou se z motorů začnou ozývat podivné zvuky. Za okny se objeví zvláštní světélkování a vzduchem se šíří zápach kouře.
Pak přijde hlášení kapitána.
„Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán. Máme malý problém. Všechny čtyři motory se zastavily. Věříme, že nejste příliš znepokojeni.“
Přibližně takto oslovil 24. června 1982 kapitán Eric Moody cestující letu British Airways 009.
Slova „malý problém“ byla v tu chvíli snad největším zlehčením situace v dějinách civilního letectví. Obrovský Boeing 747 totiž právě klouzal noční oblohou bez jediného fungujícího motoru.
Nejdřív světélkování, potom naprosté ticho
Let BA009, známý také pod volacím znakem Speedbird 9, mířil z Kuala Lumpuru do australského Perthu. Na palubě bylo 248 cestujících a 15 členů posádky.
Nad Indickým oceánem jižně od indonéského ostrova Jáva začala posádka pozorovat neobvyklé jevy. Na čelním skle kokpitu se objevilo světélkování připomínající elektrické výboje. Motory vypadaly, jako by z nich šlehaly plameny.
Piloti přitom netušili, že právě proletěli oblakem sopečného popela.
Vulkán Galunggung na Jávě byl v té době aktivní a vyvrhoval do atmosféry obrovské množství jemných částic. Na rozdíl od běžných bouřkových mraků však oblak popela nebyl na tehdejším palubním meteorologickém radaru vidět.
Krátce nato začaly motory jeden po druhém selhávat.
Během několika minut nefungoval ani jeden.
Boeing 747 se změnil v obří kluzák
Čtyřmotorový Boeing 747 byl symbolem bezpečného dálkového létání. Konstruktéři počítali s tím, že letadlo dokáže pokračovat i při výpadku některých motorů.
Jenže výpadek všech čtyř současně byl mimořádnou situací.
Kapitán Moody a jeho kolegové museli během několika minut řešit něco, s čím se žádný pilot nechce setkat. Letadlo začalo ztrácet výšku a posádka se opakovaně pokoušela motory znovu nastartovat.
Z výšky přibližně 11 300 metrů postupně klesalo směrem k indonéskému pobřeží. Pokud by se motory nepodařilo obnovit, připadalo v úvahu nouzové přistání na vodě.
V kabině mezitím panovala mimořádně tíživá atmosféra. Cestující si nasazovali kyslíkové masky a někteří se začali připravovat na nejhorší.
Podle pozdějších svědectví někteří dokonce psali rozlučkové vzkazy svým blízkým.
Zatímco cestující přemýšleli, zda ještě někdy uvidí své rodiny, kapitán Moody se snažil působit klidně. Právě jeho neobyčejně zdrženlivé hlášení se později stalo jedním z nejcitovanějších okamžiků letecké historie.
Zázrak ve výšce několika kilometrů
Posádka mezitím pokračovala v pokusech o restart motorů. Letadlo stále klesalo a času rychle ubývalo.
Pak se konečně podařilo jeden motor znovu nastartovat.
Následovaly další.
Přibližně po třinácti minutách letu bez fungujících motorů se pilotům podařilo postupně obnovit chod všech čtyř motorů. Úleva však netrvala dlouho. Jeden z nich začal znovu vykazovat problémy a posádka jej musela odstavit.
Boeing 747 tak pokračoval směrem k Jakartě pouze se třemi fungujícími motory.
Nebezpečí přitom ještě zdaleka neskončilo.
Čelní skla kokpitu byla po průletu sopečným popelem natolik poškozená, že přes ně piloti téměř neviděli. Jemné částice totiž při vysoké rychlosti působily jako brusný papír.
Při přiblížení na letiště v Jakartě se tak posádka musela ve značné míře spoléhat na přístroje a omezený výhled.
Navzdory všem komplikacím se podařilo bezpečně přistát.
Všech 263 lidí na palubě přežilo.
Viníkem nebyla technická závada, ale sopka
Vyšetřování následně ukázalo, že příčinou selhání motorů byl sopečný popel z erupce Galunggungu.
Při průletu motory se drobné částice dostaly do jejich horkých částí, kde se začaly tavit a usazovat. Tím narušily proudění vzduchu a způsobily ztrátu tahu.
Když letadlo kleslo do chladnějších vrstev atmosféry a motory vychladly, část usazenin se uvolnila. Právě to umožnilo jejich opětovné nastartování.
Událost výrazně přispěla ke změně přístupu k nebezpečí sopečného popela v letectví. Ukázalo se totiž, že pro dopravní letadla může být mimořádně nebezpečný i oblak, který posádka nevidí a meteorologický radar nedokáže zachytit.
Dnes proto letecké společnosti a meteorologické organizace sledují sopečnou aktivitu a šíření popela mnohem systematičtěji.
Kapitán, který odmítl panikařit
Eric Moody se díky této události stal jedním z nejznámějších britských pilotů.
Jeho reakce je dodnes připomínána jako příklad mimořádného klidu v krizové situaci. Samozřejmě nešlo jen o jedno povedené hlášení. Za úspěšným přistáním stála spolupráce celé posádky, její výcvik, zkušenosti i schopnost rozhodovat se pod obrovským tlakem.
Přesto právě několik vět pronesených do palubního rozhlasu zůstalo symbolem celého incidentu.
Možná je na tomto příběhu nejpozoruhodnější právě kontrast mezi tím, co se skutečně odehrávalo v kokpitu, a tím, co slyšeli cestující.
Čtyři nefunkční motory. Letadlo klesající nad oceánem. Nejistota, zda se podaří doletět na pevninu.
A do toho hlas kapitána, který celou situaci označil za „malý problém“.
Někdy totiž může být klidný hlas tím nejdůležitějším, co cestující v krizové situaci uslyší.
Zdroje
https://airandspace.si.edu/air-and-space-quarterly/issue-13/volcano-hazards
https://www.caa.co.uk/safety-initiatives/safety-projects/volcanic-ash/a-history-of-ash-and-aviation/
https://mentourpilot.com/ba009-gliding-in-an-ash-cloud-40-years-ago-today/
https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/106678-longest-glide-by-a-jumbo-jet-caused-by-volcanic-ash
