Článek
Vystoupit na Everest je snem tisíců lidí. Vrátit se dolů už nemusí být samozřejmostí
Představte si, že několik hodin stoupáte v mrazu, sotva popadáte dech a každý další krok vás stojí obrovské úsilí. Před sebou máte vrchol nejvyšší hory světa. Jenže kousek od stezky spatříte něco, co byste na běžné turistické trase rozhodně vidět nechtěli. Nehybné lidské tělo.
Na Mount Everestu to bohužel není nepředstavitelná situace. Vysoko nad hranicí osmi tisíc metrů zůstávají ostatky horolezců, kteří při pokusu o zdolání hory přišli o život. Někteří tam leží celé desítky let.
Zatímco jejich rodiny by si přály své blízké důstojně pohřbít, na nejvyšší hoře světa platí úplně jiná pravidla. Dostat mrtvého člověka dolů totiž může být mnohem nebezpečnější než samotný výstup.
Zóna smrti. Místo, kde tělo pomalu přestává fungovat
Mount Everest měří přibližně 8 849 metrů. Posledních několik set výškových metrů přitom představuje mimořádně nebezpečný úsek.
Oblast nad hranicí 8 000 metrů se označuje jako zóna smrti. Atmosférický tlak je zde tak nízký, že lidské tělo nedokáže dlouhodobě získávat dostatek kyslíku ani při odpočinku.
Horolezci trpí vyčerpáním, zpomalenými reakcemi a mohou ztrácet schopnost správně se rozhodovat. Hrozí jim výškový otok mozku nebo plic, omrzliny a podchlazení. Ani používání kyslíkových lahví neznamená úplné bezpečí.
V těchto podmínkách je problém postarat se sám o sebe. Natož zachraňovat jiného člověka nebo přenášet jeho tělo po strmém zledovatělém svahu.
Právě proto zůstává řada obětí na místech, kde zemřely. Jejich vyproštění by mohlo ohrozit další horolezce.
V roce 2024 se rozhodli mrtvé snést. Výsledek překvapil svět
Na jaře roku 2024 vyrazila do Himálaje speciální nepálská výprava složená z vojáků a zkušených šerpů. Jejím cílem bylo odstranit odpadky, které po sobě zanechaly předchozí expedice, a vyprostit lidské ostatky.
Operace probíhala na Everestu a sousedních horách Lhotse a Nuptse.
Výsledek? Jedenáct tun odpadu, čtyři lidská těla a jedna kostra.
Za těmito několika čísly se ovšem skrývala práce, kterou si člověk žijící v běžných podmínkách dokáže jen těžko představit.
Některé ostatky byly doslova uvězněné v ledu. Záchranáři museli čekat na příznivější počasí a chvíle, kdy slunce alespoň částečně uvolnilo zmrzlý povrch. Ani potom nebylo snadné těla vyprostit.
Každý pohyb vyžadoval mimořádnou opatrnost. Záchranáři pracovali na místech, kde jim samotným hrozilo vyčerpání, nedostatek kyslíku nebo pád.
Šerpa Ang Babu, který vedl výškový tým, později pro agenturu Associated Press popsal, že čekání na vhodné počasí bylo jedním z největších problémů. V takové nadmořské výšce totiž člověk nemůže zůstávat příliš dlouho.
A právě čas je na Everestu jednou z nejcennějších věcí.
Za snesení jediného těla mohou padnout miliony korun
Možná vás napadá jednoduchá otázka. Proč se pro mrtvé horolezce neposílá vrtulník?
Odpověď souvisí s nadmořskou výškou, řídkým vzduchem, počasím a obtížným terénem. Vrtulníky mají ve vysokých horách výrazně omezené možnosti a vyzvednutí člověka přímo ze zóny smrti není běžně proveditelnou záchrannou operací.
Ostatky je proto často nutné dostat do nižších poloh ručně. K tomu jsou potřeba zkušení výškoví pracovníci, lana, kyslíkové lahve a další vybavení.
Podle údajů zveřejněných v nepálském tisku se náklady na vyproštění těla z extrémních výšek mohou pohybovat přibližně od 20 000 do 200 000 dolarů.
V přepočtu tedy může jít o stovky tisíc až několik milionů korun za jediného člověka. Konkrétní cena závisí především na místě nálezu a náročnosti operace.
Ani peníze však nemusí stačit. Pokud je tělo zaklíněné ve skalách nebo leží v mimořádně nebezpečném terénu, nemusí být jeho vyproštění možné bez nepřijatelného rizika.
Český horolezec zůstal na sousední hoře dlouhých dvanáct let
Celý příběh má i českou stopu.
V květnu 2012 zahynul při výstupu na Lhotse český horolezec Milan Sedláček. Jeho tělo zůstalo vysoko v horách nedaleko vrcholu.
Šerpa Tshiring Jangbu později pro BBC vzpomínal, že kolem něj tehdy procházel při doprovodu jiného horolezce. Tělo leželo na místě, kterým museli procházet další lidé mířící k vrcholu.
Uplynulo dvanáct let.
V roce 2024 se stejný šerpa do oblasti vrátil, tentokrát jako člen týmu, jehož úkolem bylo odstraňovat lidské ostatky z vysokohorských tras.
Právě Sedláčkův případ patřil k příběhům, které BBC při dokumentování náročné operace popsala.
Je těžké představit si, co musí člověk prožívat, když po dvanácti letech znovu spatří někoho, koho kdysi míjel na cestě za vrcholem. A ještě těžší je představit si pocity rodiny, která po celou dobu věděla, že její blízký zůstal vysoko v horách.
Z mrtvých horolezců se stávaly orientační body
Jedním z nejznámějších příběhů Everestu je takzvaný Green Boots, tedy Zelené boty.
Tuto přezdívku dostalo tělo horolezce ve výrazné zelené obuvi, které dlouhá léta leželo v malé skalní prohlubni na severní trase výstupu.
Horolezci místo dobře znali a jeho fotografie se postupně rozšířily po celém světě. Totožnost člověka bývá nejčastěji spojována s indickým horolezcem Tsewangem Paljorem, který zahynul v roce 1996, definitivní identifikace však není veřejně nezpochybnitelně doložená.
Z lidské tragédie se tak postupně stal orientační bod na cestě k vrcholu.
Považuji to za jednu z nejsmutnějších skutečností, které se s Everestem pojí. Zatímco pro některé představuje splněný životní sen, pro jiné se stal místem posledního odpočinku.
Proč se tedy na Everest stále vydávají další lidé?
Nejvyšší hora světa přitahuje dobrodruhy už desítky let. Od prvního potvrzeného výstupu Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye v roce 1953 se na jejím vrcholu vystřídaly tisíce horolezců.
S rostoucím zájmem se však změnila také podoba expedic. Vedle profesionálních horolezců se na Everest vydávají klienti komerčních společností, kteří si platí organizaci výstupu, průvodce, kyslík i logistické zázemí.
To samo o sobě neznamená, že jsou všichni nezkušení. Rostoucí počet výprav ale přináší další problémy. Ve dnech s vhodným počasím se na některých úsecích tvoří fronty a čekání ve vysoké nadmořské výšce může být nebezpečné.
Jen v roce 2024 podle agentury Reuters zahynulo nebo zůstalo nezvěstných několik dalších horolezců. Celkový počet obětí Everestu od počátku organizovaných expedic už překročil tři stovky.
Kolik lidských ostatků na hoře stále zůstává, nelze přesně určit.
Největší otázka není, jak se dostat nahoru. Ale zda se všichni vrátí
Když jsem četla o nepálských záchranářích, kteří se v roce 2024 vydali vyprošťovat těla mrtvých horolezců, nejvíce mě nezaujala cena celé operace ani množství odneseného odpadu.
Byla to představa lidí, kteří dobrovolně vstupují do jedné z nejnebezpečnějších oblastí planety, aby pomohli vrátit domů někoho, komu už pomoci nelze.
Jejich práce připomíná něco, na co se při pohledu na fotografie usměvavých horolezců na vrcholu snadno zapomíná.
Dostat se na Everest je mimořádný výkon. Vrátit se z něj živý je ale mnohem důležitější.
A možná právě proto bychom při obdivování rekordů neměli zapomínat ani na ty, jejichž cesta skončila vysoko nad mraky.
Zdroje
https://www.bbc.com/news/articles/c9r31g50×qdo
https://www.euronews.com/2024/07/06/mount-everest-camp-will-take-years-to-clean-says-local-sherpa
https://epaper.gorkhapatraonline.com/uploads/file/2024/6/risingnepal/2024-06-05-11-50-24-TRN-06Jun-01-%281%29.pdf
https://epaper.ekantipur.com/kathmandupost/download/2024-03-07
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/mongolian-climber-dies-seasons-first-everest-fatality-2024-05-17/
