V roce 1942 zachraňoval Heydricha. Český lékař se bál, že za jeho přežití zaplatí životem

Praha, 27. května 1942. Nemocnicí Na Bulovce se šíří zpráva, na kterou mnozí Češi čekali. Na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl spáchán atentát.

Mezi těmi, kdo zprávu přijali s radostí, byl také český lékař Alois Honěk. Se svými kolegy si dokonce symbolicky připíjel. Věřili, že muž odpovědný za teror v protektorátu je mrtvý.

Jenže pak přišel nadřízený s nečekaným požadavkem. Honěk měl okamžitě nastoupit na operační sál a podat narkózu právě Heydrichovi.

Protektor totiž atentát přežil. A lékař, který se ještě před chvílí radoval z jeho možného konce, dostal za úkol pomáhat mu zachránit život.

Tento neuvěřitelný okamžik později sám popsal v rozhovoru, který uchoval Český rozhlas. Jeho vzpomínky patří k mimořádným svědectvím o událostech, které změnily české dějiny.

Reinhard Heydrich byl jedním z nejmocnějších mužů nacistického Německa. Patřil k hlavním organizátorům nacistického teroru a holokaustu. V protektorátu prosazoval brutální represivní politiku, která stála životy mnoha lidí.

Po útoku československých parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše ho převezli na Bulovku s vážným zraněním.

Operaci vedli němečtí chirurgové Walter Dick a Josef Hohlbaum. Alois Honěk byl přivolán kvůli svým zkušenostem s anesteziologickým přístrojem.

Situace byla mimořádně komplikovaná. Heydrich měl poraněnou bránici, slezinu a hrudník. Jedna plíce byla vážně postižena. V ráně se nacházely také nečistoty z čalounění automobilu, které do těla pronikly společně se střepinami výbušniny.

Honěk musel zajistit, aby pacient během operace zůstal v narkóze.

Jeho syn Tomáš později pro Paměť národa popsal, jak otec držel Heydrichovi na obličeji masku, do níž byl přiváděn chloroform.

Právě v této chvíli se naplno ukazoval paradox celé situace. Český lékař pomáhal udržovat při životě člověka, který představoval jednu z největších hrozeb pro jeho vlastní národ.

Na příběhu Aloise Hoňka je možná nejděsivější skutečnost, že pro něj neexistoval jednoznačně bezpečný výsledek.

Pokud by Heydrich zemřel přímo na operačním stole, mohli nacisté hledat viníka mezi zdravotníky. Pokud by naopak přežil, znamenalo by to návrat obávaného protektora k moci.

A navíc tu byla ještě jedna hrozba.

Honěk později vzpomínal, že mu někteří lidé dávali najevo, že pokud Heydrich přežije, bude s ním zle.

Nebyla to tedy jen otázka lékařské etiky. Šlo také o vlastní bezpečí.

Z dnešního pohledu se snadno nabízí otázka, zda měl lékař právo takového pacienta odmítnout. Jenže v nacisty okupované Praze roku 1942 by podobné rozhodnutí mohlo mít nedozírné následky.

Alois Honěk nakonec udělal to, k čemu byl jako lékař vycvičen. Svou práci odvedl profesionálně.

Samotný chirurgický zákrok se zpočátku jevil jako úspěšný. Lékaři odstranili poškozenou slezinu, ošetřili bránici a hrudní dutinu.

Z Berlína mezitím dorazil Karl Gebhardt, osobní lékař Heinricha Himmlera, který převzal odpovědnost za další léčbu.

Heydrichův zdravotní stav se po operaci zprvu zlepšoval. Zdálo se, že má šanci přežít.

Potom ale přišel dramatický zvrat.

Dne 4. června 1942, osm dní po atentátu, Reinhard Heydrich zemřel.

Za jeho smrtí se nejčastěji uvádí těžká infekce a sepse, přesná bezprostřední příčina však byla předmětem pozdějších lékařských diskusí.

Důležitou roli mohlo sehrát znečištění rány materiálem z automobilového sedadla. Lékaři tehdy navíc neměli k dispozici takové možnosti antibiotické léčby, jaké známe dnes.

Heydrichova smrt vyvolala jednu z nejbrutálnějších vln nacistických represí. Následovalo vyhlazení Lidic, později Ležáků, popravy a zatýkání.

Alois Honěk však za svou účast na operaci nacistickou odvetu nezažil. Na Bulovce pracoval až do konce války.

Tady by příběh mohl skončit. Jenže osud Aloise Hoňka měl ještě jednu krutou kapitolu.

Po válce se stal primářem nemocnice v Karlových Varech. Podílel se na rozvoji zdravotnictví a založil zdravotnickou školu. Krátce po osvobození také vstoupil do komunistické strany.

Ani to ho však před novým režimem neochránilo.

Na počátku padesátých let byl zatčen v souvislosti s vykonstruovaným procesem proti karlovarským lékařům.

Mezi obviněními figurovalo například to, že umožnil pracovat v nemocnici lékařům z řad vězňů jáchymovských táborů. Další obvinění se týkalo údajné pomoci při útěku přes hranice.

Člověk, který během nacistické okupace musel zachraňovat jednoho z nejmocnějších představitelů režimu, se tak sám stal obětí politické perzekuce v poválečném Československu.

Z vězení byl propuštěn v roce 1954. Plné rehabilitace se dočkal až v roce 1968.

Vedle medicíny se věnoval také výrobě houslí. Zemřel v roce 2002.

Příběh Aloise Hoňka podle mě otevírá otázku, na kterou se velmi těžko odpovídá.

Dokázali bychom zachraňovat život člověku, o kterém víme, že má na svědomí utrpení a smrt nevinných lidí?

A co kdybychom zároveň věděli, že jeho uzdravení může znamenat další popravy?

V pohodlí dnešní doby se podobná morální dilemata posuzují snadno. Jenže Honěk neměl možnost odejít ze sálu, všechno si v klidu promyslet a rozhodnout se bez následků.

Byl to český lékař v okupované zemi. Na operačním stole před ním ležel nacistický pohlavár a za dveřmi čekal režim, který lidský život považoval za bezcenný.

Přesto svou práci vykonal.

Jeho příběh nepřipomíná pouze dramatické hodiny po atentátu na Heydricha. Ukazuje také, jak dějiny někdy postaví obyčejného člověka do situace, ve které žádná volba není jednoduchá.

A možná právě proto si Alois Honěk zaslouží, abychom si vedle jmen parašutistů připomínali také jeho.

https://dvojka.rozhlas.cz/rikali-mi-ze-jestli-prezije-tak-mam-spocitany-vzpominky-cecha-ktery-operoval-7462708

https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/pametnici/malem-si-uz-pripijeli-na-smrt-tyrana-pak-jim-privezli-heydricha-na-sal

https://ct24.ceskatelevize.cz/textovy-prenos/atentat-na-heydricha-minutu-po-minute-37

https://zdravi.euro.cz/clanky/pripominka-k-clanku/