Článek
Ve třiceti stále u rodičů. Někde důvod k údivu, jinde naprostá samozřejmost
Představte si třicetiletého muže, který má zaměstnání, přítelkyni, vlastní auto, ale stále bydlí v dětském pokoji. V Česku by možná poslouchal poznámky o tom, že už by se měl konečně osamostatnit. V Itálii nebo Chorvatsku by nad tím ale nejspíš nikdo ani nepozvedl obočí.
Evropa je v tomto ohledu překvapivě rozdělená. V některých zemích je odchod od rodičů krátce po dvacítce téměř přirozenou součástí dospívání. Jinde spolu běžně žijí dvě nebo tři generace a nikdo na tom nevidí nic zvláštního.
Nejnovější statistiky Eurostatu za rok 2025 ukazují, že mladí lidé v Evropské unii opouštějí rodičovskou domácnost v průměru ve 26,3 letech. Jenže za tímto číslem se skrývají rozdíly přesahující deset let.
A právě ty vyvolávají zajímavou otázku. Jsou mladí lidé v některých zemích méně samostatní, nebo jednoduše nemají kam odejít?
Kde děti opouštějí rodiče nejdříve a kde nejpozději?
Podle nejnovějšího zveřejněného přehledu Eurostatu patří mezi země s nejpozdějším odchodem od rodičů Chorvatsko, Řecko, Slovensko, Španělsko a Itálie. Na opačném konci žebříčku stojí především severské a některé pobaltské státy.
Průměrný věk odchodu z rodičovské domácnosti v roce 2025:
Země Věk Chorvatsko 31,5 roku Řecko 30,9 roku Slovensko 30,9 roku Španělsko 30,2 roku Itálie 30,2 roku Litva 22,7 roku Estonsko 22,7 roku Dánsko 21,8 roku Finsko 21,4 roku Průměr EU 26,3 roku
Zdroj: Eurostat, údaje za rok 2025.
Pro širší evropské srovnání stojí za pozornost také další země. Podrobná mapa Eurostatu za rok 2024 uváděla například následující hodnoty:
Země Věk Itálie 30,1 roku Španělsko 30,0 roku Portugalsko 28,9 roku Slovinsko 28,9 roku Bulharsko 28,2 roku Polsko 26,7 roku Irsko 26,8 roku Belgie 26,2 roku Česko 25,8 roku Rakousko 25,3 roku Německo 23,9 roku Francie 23,5 roku Nizozemsko 23,2 roku Švédsko 21,9 roku
Zdroj: Eurostat, údaje za rok 2024. Roky jsou uvedeny odděleně, aby nedocházelo k zaměňování statistik.
Je potřeba dodat, že nejde o věk, kdy se odstěhuje úplně každý. Ukazatel vyjadřuje odhadovaný věk, v němž už polovina mladých lidí nežije ve společné domácnosti s rodiči.
Itálie a Chorvatsko: Proč se z rodného domu tolik nespěchá?
Když se řekne Itálie, mnozí si představí temperamentní rodiny, společné nedělní obědy a maminky, které se starají o své dospělé syny. Italská kultura má skutečně silnou tradici rodinných vazeb a vícegeneračního soužití.
Zůstávat doma déle proto nemusí znamenat společenské selhání. Rodina může fungovat jako přirozená ekonomická i sociální opora.
Jenže vysvětlovat všechno tradicí by bylo příliš jednoduché.
V zemích jižní Evropy hraje významnou roli také postavení mladých lidí na pracovním trhu. Nejistá zaměstnání, nižší příjmy a drahé bydlení mohou samostatný život výrazně komplikovat.
Eurostat upozorňuje, že v zemích, kde mladí lidé odcházejí od rodičů později, například v Řecku, Chorvatsku, Španělsku a Itálii, bývá zaměstnanost mladých nižší než evropský průměr.
Pokud člověk nemá jistotu stabilního příjmu, těžko si může dovolit pravidelně platit nájem. A už vůbec nemusí dosáhnout na vlastní byt.
Pro mnoho mladých lidí tak bydlení s rodiči nepředstavuje pohodlnou volbu, ale způsob, jak vůbec finančně zvládnout začátek dospělého života.
Skandinávský paradox: Mladí odcházejí brzy, přesto platí za bydlení hodně
Úplně jiný obrázek nabízí sever Evropy.
Ve Finsku se mladí lidé osamostatňují průměrně už ve 21,4 letech. V Dánsku přibližně o několik měsíců později.
V těchto zemích je samostatné bydlení od mladého věku dlouhodobě považováno za běžnou součást dospělosti. Roli hraje kulturní důraz na nezávislost, fungování nájemního bydlení i systém podpory mladých a studentů.
To ovšem neznamená, že by tam bydlení bylo levné.
Právě naopak. Eurostat zjistil, že v roce 2024 žilo v Dánsku 28,9 % mladých lidí ve věku 15 až 29 let v domácnostech, které vydávaly na bydlení alespoň 40 % svého disponibilního příjmu.
V Chorvatsku to bylo pouze 2,1 %.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Chorvati mají bydlení mnohem dostupnější. Jenže tato čísla mají háček. Pokud mladý člověk zůstává u rodičů, může sdílením domácnosti výrazně snížit své vlastní náklady.
Statistika tak nemusí vypovídat pouze o cenách nemovitostí, ale také o tom, jakým způsobem mladí lidé bydlí.
Zajímavý paradox tedy spočívá v tom, že v zemích, kde mladí odcházejí brzy, mohou nést mnohem vyšší finanční zátěž než jejich vrstevníci, kteří zůstávají doma.
Česko je někde uprostřed. Jenže vlastní bydlení se vzdaluje
A jak jsme na tom my?
Podle podrobného srovnání Eurostatu za rok 2024 odcházeli mladí Češi od rodičů přibližně ve 25,8 letech. To je dříve než v Itálii nebo na Slovensku, ale výrazně později než například ve Finsku, Německu nebo Nizozemsku.
České rodiny přitom často považují vlastní bydlení za důležitý životní milník. Představa, že si mladý pár pořídí byt, založí rodinu a začne splácet hypotéku, je u nás stále silně zakořeněná.
Realita však bývá složitější.
Ceny nemovitostí v posledních letech výrazně rostly a pro mladé lidi bez finanční pomoci rodiny může být získání vlastního bydlení mimořádně náročné.
Evropský parlament upozornil, že mezi lety 2015 a 2024 vzrostly ceny domů a bytů v Evropské unii v průměru o 53 %. Zdražování bydlení přitom nezasahuje pouze kupující, ale také nájemníky.
Odchod od rodičů se tak pro část mladých mění v matematickou úlohu. Kolik stojí nájem? Kolik zbude z výplaty? A má smysl utratit většinu příjmů za malý byt, když lze ještě několik let bydlet doma a spořit?
Možná právě proto bychom měli být opatrnější, než začneme někoho označovat za nesamostatného jen proto, že ve třiceti stále žije s rodiči.
Skoro polovina mladých dospělých Evropanů stále žije s rodiči
Zajímavý pohled nabízí také publikace Eurostatu Key figures on European living conditions – 2026 edition.
Podle ní v roce 2025 téměř polovina mladých dospělých ve věku 18 až 34 let v EU, konkrétně 49,8 %, žila s alespoň jedním rodičem nebo sdílela rodinné hospodaření ve smyslu použité statistiky.
V Chorvatsku dosahoval tento podíl dokonce 75,3 %.
Ještě zajímavější je ale další zjištění. Mezi mladými lidmi žijícími s rodiči nejsou pouze studenti a nezaměstnaní. Významnou část tvoří také lidé, kteří normálně pracují.
V některých zemích, například v Chorvatsku, Polsku, na Maltě nebo na Slovensku, pracuje na plný úvazek více než polovina mladých dospělých žijících s rodiči.
Představa, že každý třicátník v dětském pokoji jednoduše odmítá pracovat a užívá si maminčin servis, tedy rozhodně neodpovídá celé realitě.
Co je silnější: Rodinná tradice, nebo nedostupné bydlení?
Odpověď nejspíš není stejná pro všechny evropské země.
Kulturní zvyklosti hrají důležitou roli. Na jihu Evropy je běžnější úzké rodinné soužití a delší společné bydlení několika generací. Na severu se naopak více zdůrazňuje individuální samostatnost.
Jenže ekonomické podmínky mohou tyto zvyklosti posilovat nebo naopak narušovat.
Evropská agentura Eurofound ve své studii o dospívání mladých Evropanů upozorňuje, že bydlení představuje jednu z hlavních překážek osamostatnění. Lidé s nižšími příjmy mají menší šanci odejít z rodičovské domácnosti, i když by si to přáli.
A tím se dostáváme k podstatnému rozdílu.
Něco jiného je bydlet s rodiči proto, že člověk chce, a něco úplně jiného proto, že nemá jinou možnost.
Zatímco první situace může být výsledkem rodinných tradic a dobrých vztahů, druhá může znamenat odkládání partnerského soužití, zakládání rodiny nebo dalších životních plánů.
Evropská komise ostatně upozorňuje, že nedostupnost bydlení může přispívat také k odkládání rodičovství.
Možná bychom měli přestat měřit dospělost podle adresy
Přiznám se, že mě při pohledu na evropské statistiky nejvíce překvapilo, jak obrovské rozdíly mezi jednotlivými zeměmi existují.
Zatímco ve Finsku může být dvaadvacetiletý člověk už několik let samostatný, jeho stejně starý vrstevník v Chorvatsku má před sebou klidně dalších deset let v rodičovské domácnosti.
Ani jeden z nich přitom nemusí být méně schopný nebo zodpovědný.
Osamostatnění totiž není pouze otázkou odvahy, pracovitosti nebo ochoty postavit se na vlastní nohy. Záleží také na cenách bydlení, dostupnosti zaměstnání, podpoře státu a rodinných zvyklostech.
A možná bychom si měli položit ještě jednu otázku. Je skutečně větším projevem dospělosti odstěhovat se ve dvaceti do drahého nájmu, nebo zůstat o několik let déle u rodičů a vytvořit si finanční rezervu?
Jednoznačná odpověď neexistuje.
Jisté ale je, že bydlení s rodiči po třicítce už dávno není jen otázkou pohodlnosti. Pro stále větší část mladých Evropanů je to také odraz toho, jak obtížné je začít samostatný život.
Zdroje
https://ec.europa.eu/eurostat/web/products-eurostat-news/w/ddn-20260915-1
https://ec.europa.eu/eurostat/web/products-eurostat-news/w/ddn-20250923-1
https://ec.europa.eu/eurostat/databrowser/view/yth_demo_030/default/table
https://www.eurofound.europa.eu/publications/all/becoming-adults-young-people-post-pandemic-world
https://www.europarl.europa.eu/topics/en/article/20241014STO24542/steigende-wohnkosten-in-der-eu
