Článek
Je to asi tři dny zpět, co se mi bez zjevné příčiny spustila krev z nosu v poměrně velkém množství. Během patnácti minut se mi ale podařilo krvácení zastavit a tak jsem situaci dál neřešila.
Včerejší odpoledne bylo jako každé jiné, po šlofíku mladší dcerky jsme se chystaly ven, přičemž jsem ucítila, jak mi „něco“ vytéká z nosu. Okamžitě jsem si pomyslela, že se jedná o rýmu a šla se vysmrkat. Jenže k mému překvapení byl kapesníček plný krve.
Opláchla jsem si nos, strčila jsem si do něj vatový tampónek a pokračovala v předešlé činnosti. Ovšem během pěti sekund byl úplně promáčený. Postup jsem opakovala, ale bylo to jako házet hrachem o zeď.
Poprosila jsem tedy svou mamku, která bydlí hned vedle, zda by mi pohlídala venku dcerky, že mi teče krev z nosu. Manžel byl tou dobou v práci na dvacetičtyřhodinové službě.
Mezitím, co si děti hrály venku s babičkou, já běhala po domě, vehementně zastavovala krvácení, chladila zátylek v předklonu, mačkala nosní křídla, ale ani po půl hodině se situace nelepšila.
Kolem mě bylo rázem vše od krve, s tampónem v nose jsem po sobě uklízela a mamka už mi správně rodičovsky radila, že by bylo lepší zajet na pohotovost. Oponovala jsem, že přeci nepojedu kvůli krvácení z nosu na pohotovost. Typicky se mi to zdálo jako banalita. Navíc jsem si říkala, že si o mně budou myslet, že jsem hlupák a „čuňátko“, co se rýpe v nose tak, až si ho takto poraní. Dál jsem pokračovala v horlivém zastavování krvácení.
Po hodině jsem pocítila mírnou slabost a sama pochopila, že je čas přestat být hrdinou a vyrazit na nejbližší ORL pohotovost. Manžel pracuje hodinu cesty od našeho domova a nemohl se uvolnit ihned. A tak mě můj táta naložil do auta a mamka zatím hlídala děti. Díky bohu za pomoc babiček a dědečků, říkala jsem si v tu chvíli.
Cesta k lékařce trvala bezmála padesát minut a já během té doby vystřídala v autě tři menstruační tampóny a kopu papírových kapesníčků.
Před nemocnicí se mi již značně točila hlava. Na pohotovosti mě přijali opravdu rychle. Velmi empatická zdravotní sestřička se na mě dívala soucitným pohledem a podávala misku s dalšími papírovými pomůckami.
Vzápětí přišla příjemná paní doktorka, která po celou dobu popisovala, co bude provádět. Dali jsme se tedy do díla. Upozorňuji, že následující čtení není pro citlivé povahy.
Nejprve mi citlivě vytáhla mou „provizorní tamponádu“ a odsávala velké množství krve a sraženin, přičemž se ptala na různé informace a zajímala se, jak se cítím. Poté začala velmi citlivě pátrat po příčině krvácení. Zřejmě i díky jejímu přístupu a dovednostem to nebylo téměř cítit.
Paní lékařka objevila 5mm velký nosní polyp, který praskl a způsobil vše výše popsané. „To pravé ořechové“ však teprve přišlo. Paní doktorka nosní dutinu ošetřila, domnívám se, že částečně umrtvila a následně přišla na řadu „mastná tamponáda.“
Zcela laicky řečeno se jedná o pletené obinadlo nasáknuté vazelínou. Ačkoliv pod vlivem veškerého dění nevím, jak tato tamponáda byla veliká, měla jsem pocit, že se mi do nosu nemůže nikdy vejít. Paní doktorka ji tam však opatrně, šikovně a velmi hluboko zastrkávala a dotazovala se zda mi není nevolno. Odpověděla jsem, že je to v pořádku. V nosu mi tepalo, byl citlivý a cítila jsem mírnou bolest v místně polypu, dalo se dobře zvládnout, ale bylo to nepříjemné.
Jako pocit pořádně plného nosu, nepříjemného tlaku na poraněné místo i v jeho okolí, šimrání a nutkání na kýchnutí, které ale nepřicházelo. Měla jsem silnou potřebu z nosu vytáhnout vše, co tam paní lékařka dala, ale samozřejmě jsem nemohla.
Zároveň jsem cítila i jakousi úlevu. Byla jsem ráda, že to není nic vážného, že budu moci zpět domů za dětmi a hlavně, že je krvácení zastavené.
Paní doktorka ale stála přede mnou a laskavě pronesla, že jdeme na druhou „mastnou tamponádu“. Vykulila jsem oči a začala se potit. Pak jsem je ale hned zavřela a paní lékařka mi do nosu během chvíle zasunula druhé, stejně velké obinadlo, do téže nosní dírky.
Vyhrkly mi slzy, jednou rukou jsem pevně svírala madlo křesla, na kterém jsem seděla a měla pocit, že musím mít v nose nacpané snad všechny obinadla světa. Jestli jsem předtím měla pocit pořádně ucpaného nosu, tak to nebylo nic, oproti nynějšímu pocitu.
„Vejdou se tam čtyři,“ řekla paní doktorka a můj tlak vylétl asi tak na dvě stě.
„Ale vám stačí tyhle dvě.“ Usmála se a můj tlak byl zase v pořádku.
Přes nos jsem ještě dostala obvaz chycený za ušima a přivázaný kolem hlavy. Paní doktorka se opět ptala, zda mi není špatně, zda jsem v pořádku apod. Byla velmi laskavá a vstřícná. A mně najednou, kromě šíleně nepříjemného pocitu v nose, nebylo vůbec nic. Sestřička mi otřela krev z obličeje, změřila tlak a nabídla vodu.
Paní doktorka se usmívala a začala mi vyprávět o tom, jak při tomto ošetření zejména muži vzdychají a naříkají, již při prvním zavádění „mastné tamponády“.
Sestřička přitakávala, že je to pravda, že skutečně křičí bolestí. Na což jsem jim s úsměvem odpověděla, že to bylo sice dost nepříjemné, ale při srovnání s bolestí během dvou porodů s křížovými bolestmi při kontrakcích to nebylo téměř nic.
Všechny jsme se začaly smát, načež paní doktorka prohlásila, že o tom bude muset ráno povyprávět kolegům, že takovou situaci při tomto zákroku ještě nezažila.
Musím zpětně přiznat, že při představě zavádění čtyřech takovýchto obinadel mi je špatně od žaludku ještě teď. I ty dvě byly skutečně nepříjemné a stále jsou, jelikož to s nimi musím vydržet do kontroly, která bude za dva dny. Ovšem člověk si na to zvykne.
Poté mě čeká chirurgické odstranění polypu v celkové anestezii a já doufám, že mě optimismus nepřejde ani potom.
S velkou vděčností za úžasný přístup musím poděkovat paní doktorce z kolínské pohotovosti, která mě ošetřovala, poděkování patří i empatické zdravotní sestřičce.
...
Do ambulance jsem přišla po půl šesté navečer a při větě, že o mně ráno povypráví , sem se musela zamyslet, kolik hodin je již v práci. Zda těsně přede mnou přišla na noční směnu nebo zda je v práci již od rána a pokračuje dále přes noc.
I vzhledem k nedávné kauze četných přesčasů u lékařů jsem si říkala, jaká je její délka služby nebo kolik má ještě hodin před sebou. Přesto byla paní doktorka neuvěřitelně vstřícná a milá. A za to ji skutečně DĚKUJI.
Pro srovnání, pro časopis Nový prostor sdělila jedna z lékařek interního oddělení pražské nemocnice následující:
„Málokdo ví, že noční směna lékařů v nemocnici neznamená jen práci přes noc. Obnáší nepřetržitou šichtu o délce 24–32 hodin. Po odpracování běžné pracovní doby do 15.30 se přebírá směna od kolegů z ostatních oddělení. V tuto dobu dochází k omezení personálu, a tak řešíme pouze akutní stavy a započatou léčbu. Jeden člověk má na starosti víc oddělení, někdy i akutní ambulanci. Samotná noční práce probíhá v čase 22.00–6.00. Další den do 7.30 předám oddělení těm, kteří nastupují na denní provoz. A tady by to (podle Zákoníku práce) mělo skončit. Je odpracováno dvacet čtyři hodin, tedy povolené maximum. Často se ale lékař místo odchodu domů vrací na své oddělení, kde pracuje do konce další pracovní doby, tedy do 15.30.“ (online)
Zdroje:
NOVÝ PROSTOR, Redakce. Zdravotnické střípky. Online. Nový prostor. Article 394, s. 1. Dostupné z: Zdravotnické střípky. [cit. 2025-04-09].
