Článek
Na první pohled logický postoj má ale při bližším pohledu i jinou rovinu: často jde spíš o obranu profesního prostoru, ekonomických zájmů a profesního ega než o čistý zájem o zdraví pacienta.
Pan doktor ve svém dopise varuje před doplňky stravy, protože „nejsou medicína“ a pacienti by se jim měli raději vyhnout. Zní to vznešeně, jenže když se podíváme na realitu, působí to poněkud… ironicky.
Pacient není nesvéprávný školák, který potřebuje dohled autority. Je svéprávný dospělý člověk, který má právo rozhodnout se, co užije, kde to koupí a kolik za to zaplatí. Pokud si koupí vitamin D za 120 Kč, kolagen za 500 Kč nebo koenzym Q10 za 300 Kč, nebo prostě jen šípkový čaj, je to jeho volba – stejně jako je jeho volba, jestli zaplatí v ordinaci za zákroky, které nejsou hrazeny pojišťovnou.
A tady je trochu ironie: ti samí lékaři, kteří kritizují „byznys s doplňky“, často sami nabízí pacientům:
Botox – 3 000–8 000 Kč za sezení. Kyselinu hyaluronovou – 4 000–7 000 Kč za aplikaci. Chemický peeling – 2 000–5 000 Kč. Rázové vlny či laserové procedury – 1 500–5 000 Kč za výkon.
A aby toho nebylo málo, některé ordinace si účtují i poplatky za to, že pacienta vůbec vedou v kartotéce – běžné zejména u gynekologie či urologie. Tyto částky se často pohybují od 300 do 1 000 Kč ročně. Za co přesně? Za „členství v klubu pacienta“. Takže pacient má platit roční poplatek jen za to, že je evidován, ale nákup vitamínu za pár stovek je prý „vyhazování peněz“? Opravdu tohle všechno děláme kvůli pacientovu zdraví – nebo spíš kvůli tomu, aby se zachoval určitý ekonomický model a kontrola nad tím, kde pacient smí utratit své peníze?
Historie medicíny: Bylinky jako základ „skutečné medicíny“
Pokud bychom opravdu chtěli oddělit „pravou medicínu“ od doplňků, museli bychom smazat podstatnou část historie lékařství:
Starověký Egypt používal česnek a cibuli proti infekcím a zánětům.
Hippokrates doporučoval vrbovou kůru – přímého předchůdce dnešního aspirinu.
Mnišská medicína středověku stála na šalvěji, mátě a meduňce.
Tradiční čínská medicína s ženšenem, kurkumou a zázvorem má dodnes praktické přesahy do západní praxe.
Moderní farmacie tyto látky jen standardizovala a zavedla do přesného dávkování – původ zůstává přírodní.
Zarážející na ostré kritice doplňků je, že řada z nich je běžně doporučována samotnými lékaři – často jako součást standardní terapie:
Vitamin D – v zimě kvůli nedostatku slunce, pro imunitu a kosti.
Vitamin B12 – při poruchách vstřebávání, u seniorů či veganů.
Kyselina listová – pro ženy plánující těhotenství.
Železo a vápník – pro těhotné, pacienty po operacích, při osteoporóze.
Hořčík – na svalové křeče, nervy a srdce.
Omega-3 mastné kyseliny – pro zdraví srdce a cév.
Probiotika – po antibiotikách a při střevních problémech.
Odmítání takových přípravků vypadá paradoxně, když si uvědomíme, že je používají miliony lidí – a mnohé fungují. Pokud by výsledky byly nulové, nikdo by za ně opakovaně neutrácet tisíce korun.
Kolagen, zinek, biotin – ženy je berou pro podporu pleti, růstu vlasů a nehtů. Viditelné výsledky potvrzují, že tělo tyto látky využívá.
Vitamin D a vápník – standard pro prevenci osteoporózy.
Omega-3 mastné kyseliny – běžně doporučované pro kardiovaskulární zdraví.
Že by všechny tyto miliony žen (a mužů) rok za rokem vyhazovaly peníze jen kvůli iluzi? Realita je, že správně zvolený doplněk funguje – jen ne zázračně, ale v rámci reálné biologie.
Typickým příkladem je koenzym Q10. Některé léky (např. statiny na cholesterol) mohou vést k únavě, bolestem svalů a poklesu energie – právě proto, že snižují hladinu Q10 v těle.
Doplnění Q10 může tyto projevy zmírnit a vrátit pacientovi energii do běžného života. Není to „zázrak“, je to biochemie. Přesto se na Q10 často dívá skrz prsty – ne proto, že by nefungoval, ale protože není součástí ekonomického modelu preskripce. Smutné je i to, že i když lékař zná vedlejší účinky, tak nedoporučí přípravek na kompenzaci.
Kritika doplňků ze strany některých lékařů není motivována zdravotními důvody pacienta, ale ekonomickými a mocenskými zájmy.
Očkování v lékárnách, doporučování doplňků či prevence mimo ordinace jsou v mnoha zemích běžné. V Česku se proti tomu často staví argumentem „bezpečnosti“, ale realita ukazuje, že jde spíš o udržení exkluzivních kompetencí.
Je naivní si myslet, že by zdravotnický sektor byl prostý finančních vlivů. Mnoho lékařů má vazby na farmaceutické firmy, které preferují preskripci konkrétních (často dražších) léčiv před levnými doplňky či generiky. V minulosti se opakovaně objevily kauzy, kdy lékaři dostávali „bonusy“ nebo pobídky za předepisování určitých léků. Česká kauza Diag Human (byť primárně právní spor) odhalila netransparentní prostředí obchodu s krevními deriváty. Na Slovensku v roce 2018 odhalila policie desítky lékařů podezřelých z přijímání úplatků od farmaceutických zástupců.
Zatímco někteří lékaři chrání svůj model kontroly nad předepsanými léčivy, pacient ztrácí svobodu volby i možnost investovat dle svého uvážení. Jako kdyby si pacient musel rozmyslet, zda si koupí doplněk za stokoruny, ale platit 1 000 Kč za evidenci patřilo k přirozenému režimu.
🛑 Pokud prezentovaná kritika je motivována ochrannou modelu, není to služba pacientovi – je to služba systému, který nechce konkurovat otevřené volbě a svobodnému rozhodnutí.
Pacient potřebuje férové informace, ne profesní boj.
Tento článek není obhajobou potravních doplňků ale rozčílením se nad neetickým vyjádřením lékaře podle mého názoru vedeným ješitností a možná až s nádechem konspirací, které může pacientovi je zhoršit životní standard a pohodu. Je to další dílek polarizace společnosti a o černo-bílých pohledech, kdy jak je vidno vzdělání není zárukou objektivity. Pelíškovsky bych se zeptal ,,komu tím prospěješ“ .
