Článek
Jan Macháček
Komentátor listu The Financial Times Gideon Rachman se vyjadřuje k rostoucím obavám z toho, že politické extrémy by – po případném pádu kancléře Merze – mohly přemoci německou demokracii. Tyto obavy narůstají, spekulace o Merzově pádu se šíří, jeho popularita spadla na 13 procent. AfD vyhrála dvoje zemské volby v bývalém východním Německu a krajně levicová Die Linke se chystá formovat vládu v Berlíně. Německo je největší evropská ekonomika – a cokoliv se tam stane, zatřese celým kontinentem.
Mezitím prezidentské volby ve Francii – druhé největší ekonomice EU – pravděpodobně vyhraje Marine Le Penová, lídryně krajněpravicového Národního shromáždění. Hroutí se evropský politický střed? A propásla evropská demokracie svou „poslední šanci“?
Podle Rachmana je politická situace daleko méně dramatická. Navzdory tomu všemu se evropský „politický střed“ udrží. A propásla evropská demokracie svou „poslední šanci“? Existují pro to tři důvody. Tím prvním je široké využívání proporčního volebního systému. Druhým důvodem je fakt, že krajněpravicové strany buď u moci neuspějí, nebo svou agendu neumoderují, pokud se ocitnou ve vládě. A třetí věc jsou různé brzdy a omezení, jež populistům a antisystémovým stranám přichystalo členství v EU.
Některé krajněpravicové strany už se v Evropě k moci dostaly. Výsledky jsou instruktivní. V Nizozemsku se strana PVV Geerta Wilderse vynořila z voleb jako nejsilnější strana v roce 2023. Na krátko zakotvila v koaliční vládě. Nakonec ale byla Wildersova strana frustrována koaličním vládnutím a evropskými zákony a z vlády odešla. Její popularita se propadla a v Nizozemsku nakonec vládne další centristická vláda. Krajněpravicová Svobodná strana Rakouska byla od roku 2000 součástí dvou tamních koaličních vlád, a v roce 2024 dokonce vyhrála volby. Nebyla ale schopná zformovat koaliční vládu a v současnosti nemá podíl na moci. Nizozemský a rakouský případ ukazují, jak proporční systém omezuje možnosti pro krajní pravici. Platí to především v Německu, kde středové strany drží protipožární zeď, která zakazuje vládnout s krajní pravicí.
AfD má v současnosti celostátně okolo 30 procent. Jestli náskok ještě navýší, nebude už možné zformovat centristickou koalici. Ale stále je možné, že se AfD nakonec k moci nedostane. Situace je jiná ve Francii, protože v prezidentských volbách bere vítěz vše – a vstoupí do Elysejského paláce.
Příklad Itálie ukazuje, že francouzská krajní pravice nemusí být nakonec tak krajní, jak se zdálo. Italská premiérka Giorgia Meloniová vede politickou stranu, která má kořeny v mussoliniovské krajní pravici. Nakonec ale dělá středopravou politiku a vyhýbá se konfrontaci s partnery v EU, která by mohla Itálii připravit o evropské fondy a zhoršit financování státního dluhu.
Le Penová moderuje image své strany už řadu let. Během toho se rozešla se svým otcem a pohřbila plány na odchod z eurozóny. Některé její plány (jako upřednostňovat při zaměstnávání Francouze) sice nabourávají evropskou legislativu, ale až bude v úřadu, nebude chtít plnou konfrontaci s EU. Bylo by to příliš politicky i ekonomicky nákladné. Účast na jednotném evropském trhu je základem zdraví francouzské ekonomiky – a voliči to dobře vědí. Stejně nebude Le Penová chtít vystrašit dluhové trhy. Její vzestup, stejně jako vzestup AfD, je dramatická věc a povede k napětí a nestabilitě. Nebude to ale znamenat konec evropské demokracie.
...
Tolik pokus o jakýsi optimismus z pera Gideona Rachmana. Zaujala mne úvaha, „že dnes už chce nějak omezit migraci skoro každý v Evropě“. Půjdou ale voliči raději k antimigračnímu kováři, který to říkal od začátku, než ke kováříčkovi, který si všiml až nyní a předtím voliče deset let napomínal? Ano – kovaříček neodmítá pomoc Ukrajině a nekoketuje s Ruskem, to je velmi důležité, či spíše zásadní, bude to ale většině voličů stačit?
Pokud stojí za vzestupem AfD kromě migrace také neschopnost CDU/CSU dělat pravicovou reformní politiku, pak pokračování protipožární zdi, velkých koalic a další posun CDU/CSU doleva rovná se hospodářský úpadek, který je bez reforem nevyhnutelný.
…
Na serveru Eurointelligence v pondělí v úvaze na podobné téma spekulovali, zda se neblíží dokonce rozpad CDU. Debata o vztahu s CDU prý začíná být poněkud hysterická. Minimálně je tu velké riziko, že se strana CDU nenávratně poškodí.
Annegret Krampová-Karrenbauerová (AKK), jež byla šéfkou CDU po Merkelové, dala rozhovor deníku FAZ, ve kterém pravila, že kdyby došlo k jakékoli kooperaci s AfD na jakékoliv úrovni, ona by z CDU odešla. Nemluvila o koalici s AfD, ale o jakékoli kooperaci, třeba o tom, že by CDU/CSU opustila velkou koalici s SPD a nechala si ze strany AfD tolerovat menšinovou vládu. AfD tomu nyní nadbíhá tím, že říká, že chce podporovat ekonomické a sociální reformy CDU.
Hrozba paní AKK je podle serveru symptomatická pro zvýšený poplach v centristickém křídle CDU. Karin Prienová, místopředsedkyně CDU, nedávno hrozila kvůli AfD, že bude emigrovat. To je hysterie. CDU potřebuje silného lídra, místo toho dostala Merze.
Je to přece věc aritmetiky. Bez AfD má CDU jedinou možnost – pokračovat s SPD. To je varianta, kterou CDU vyzkoušela už čtyřikrát od doby, co se poprvé dostala k moci Angela Merkelová. Ale už to ani pro jednu partaj nefunguje. Po příštích volbách by velká koalice musela přibrat ještě Zelené. Agenda CDU by se ještě víc rozředila. Ještě nedávno tyhle strany tvořily společně totalitu německé politické scény.
V Berlíně se SPD žene do koalice vedené Levicí. Politická reakce dědoušků a babiček z SPD a strany Zelených je podobně hysterická jako u AKK v CDU.
Centristé si neumějí připustit svoje chyby a selhání. To platí i pro německá média. FAZ nedávno v editorialu volal po vzniku nové středopravicové konzervativní strany. Jenže když tahle nová strana skončí v koalici s levicí, dopadne přece stejně jako CDU. V mainstreamových německých médiích se zatím nesmí volat po stržení protipožární zdi. Jak jinak to ale chtějí vyřešit?
Pořád slyšíme, jak je třeba urychlit reformy, ale neříká se, jaké reformy a jak jich dosáhnout s koaličními partnery na levici. Navíc se diskutované reformy většinou soustředí na sociální systém, zdravotnictví a penze, na to, co si mohou lidé a stát dovolit. Ani slovo o reformách, které měřitelně zvýší strukturální ekonomický růst. A německý systém je nastavený tak, že nemůže existovat bez ekonomického růstu.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
