Článek
Jan Macháček
Nebudu zde z různých důvodů komentovat, co kdo pronesl na summitu OSN v New Yorku. Když se toho ve světě méně děje, věnuje se pozornost jenom předem připraveným projevům a „pevným postojům“. Letos tu však více než obvykle byla možnost summit OSN využít k tomu, že se bude aktivně – zákulisně i nezákulisně – jednat, setkávat se, vyměňovat si kontakty, budovat neformální komunikační linky.
Když je situace ve světě na mnoha místech a v tolika vrstvách takto bouřlivá, napjatá a krizová, neexistuje podle mne nic zásadnějšího, co by měli mít důležití lidé světa na práci, než spolu mluvit. Takže víme, že nejrůznější íránské delegace jednaly s delegacemi z Ománu, Kataru a dalších států z Perského zálivu. Donald Trump jednal s členy Kooperačního výboru zemí v Perském zálivu a připojily se ještě Jordánsko, Irák a Egypt. Trump seděl dlouho se Zelenským. Čínský prezident Si Ťin-pching sice na akci v OSN nebyl, ale má možnost s Trumpem jednat právě teď a vlastně celé tři dny své návštěvy v USA. Určitě se bude mluvit o Tchaj-wanu, kritických minerálech, čínské pomoci Íránu i Rusku apod.
Zatím sice žádný výsledek nevidíme, situace na Blízkém východě se po jiskřičce naděje opět zhoršuje, ceny energií jsou zase na vzestupu, ostřelování mezi Ruskem a Ukrajinou eskaluje, jakož i napětí mezi NATO a Ruskem. Mluvení, jednání, seznamování a potkávání se na pokraji sudu se střelným prachem, kterým svět nyní prokazatelně je, je ale podmínka nutná, nikoliv postačující. Je možné, že se to časem zúročí – a bez toho se určitě nezmění k lepšímu nic. Vzpomíná si ještě někdo, jak chtěla Jana Černochová rozpustit OSN? I kdyby bylo OSN jen místo k improvizovaným jednáním o vážných a krizových věcech, má zatracený smysl, což teď tedy vidíme úplně jasně.
…
Za zmínku určitě stojí článek Wolfganga Münchaua pro Unherd ze začátku tohoto týdne, který se týká kanadského sbližování s EU. Text začíná historickým exkurzem. Nedokončený román Roberta Musila „Muž bez vlastností“ popisuje společnost, která náměsíčně kráčí ke katastrofě. Hlavní charakter Ulrich se účastní plánů na přípravu oslav jubilea císaře Franze Josefa na trůně, které se mělo slavit v roce 1918. Intelektuálové a aristokraté řeční o filozofii, kultuře a slávě mocnářství, ale vloudila se jim do toho válka. Rakousko-Uhersko bylo hladové bojovat, ale nebylo vůbec připravené. Franz Josef zemřel v roce 1916 a první světová válka skončila rozpadem starého impéria.
Lze najít paralely se současností. Možná bude bohužel současnost také jednou vnímána jako doba předválečná. Německo bylo v roce 1914 velmocí na vzestupu, jako je Čína dnes. Británie byla největší globální mocností, jako jsou USA dnes. A ekvivalentem Rakousko-Uherska je Rusko: upadající mocnost v terminálním úpadku. Politické a vojenské aliance, které měly chránit, nakonec dodaly válce náboj. Německá aliance s Rakouskem, ruská se Srbskem a ruská s Francií.
Aliance mezi EU a Kanadou má podle Münchaua, kdy předsedkyně EK Ursula von der Leyenová navrhla, aby se Kanada stala přidruženým členem EU, některé „musilovské“ kvality. Do válečné katastrofy to snad nevede, ale je to také paralelní kampaň ze světa, který mizí před očima.
Nemají Carney a von der Leyenová nic důležitějšího na práci? EU není globální mocnost, ale něco daleko víc přízemního. Je to celní unie, jednotný trh a měnová unie některých členů. Tyto tři funkce jsou hlavní. Místo toho, aby se von der Leyenová soustředila na jádrové problémy EU, provádí performativní tanec s Carneym.
Kanadský premiér má také doma nevyřešené problémy. Největší kanadská obchodní bariéra není ta s USA, ale tamější vnitřní systém. Americké provincie jsou jako středověká knížectví, mají mezi sebou obrovské obchodní bariéry. Kanada je obrovská země, ale nemá jednotný trh.
Na paktu EU s Kanadou není nic špatného, ale je podobně, jak by napsal Musil, prázdný a „bez vlastností“. V roce 2014 EU a Kanada podepsaly obchodní dohodu CETA. Tato dohoda ale stále není formálně schválena, protože ji deset evropských zemí – včetně Francie a Itálie – odmítlo ratifikovat. Pokud chceme zlepšovat vztahy s Kanadou, nemělo by se začít tady? Von der Leyenovou ale jednotný trh nebaví, má raději blýskavější formáty jako G7 nebo G20.
Problém s „přidruženým členstvím“ v EU je, že nic takového neexistuje. Kanada má nyní stejnou dohodu s EU, jako má Británie. Plné členství Kanady v EU není navíc možné, protože členství v EU se týká jen evropských zemí. Když deset členských zemí EU odmítá ratifikovat obchodní dohodu s Kanadou, ratifikovaly by přidružené členství Kanady v EU? O čem to vlastně Carney a von der Leyenová mluví?
Carney prý chce poslat do EU speciálního zmocněnce, který bude diskutovat kooperaci v AI a obraně. V Evropě se ale ohledně AI skoro nic neděje, kromě vzdychání a stěžování si na americké firmy. Ohledně obrany už jedna aliance EU s Kanadou existuje – jmenuje se NATO. Horkovzdušný balon slavného „paktu“ vlastně neobsahuje vůbec nic, co už by dole na zemi neexistovalo.
Münchau ještě sepisuje zevrubný seznam toho, co by měla EU dělat. Měla by jednat s Ruskem, aby si zajistila místo u stolu, když se bude jednat o poválečné Ukrajině. Měla by mít plán, co dělat s blížící se finanční krizí předlužených členských zemí, jako je Itálie nebo Francie. Měla by vytvořit unii kapitálových trhů, pro kterou se neudělalo vůbec nic.
Podobnou iluzí jako kanadské přidružené členství je podle Münchaua představa „zrychleného přijímání“ (fast track) Ukrajiny do EU.
Zdroj
Unherd: Mark Carney’s EU delusion: His globalised world is dead and buried
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
