Článek
Jan Macháček
Nicméně Luttwakovy argumenty znějí docela informovaně a přesvědčivě. Text se jmenuje Strach a hnus v domě Saúdů (narážka na známý román Huntera S. Thompsona a stejnojmenný film Strach a hnus v Las Vegas) a nese podtitulek Proč se Saúdové neumějí bránit.
Francouzi poslali nějaké vojáky a rakety, aby Saúdům pomohli s Hútíi bojovat. Bylo nevyhnutelné, že vládnoucí britští labouristé zahodí své antiimperiální instinkty a připojí se. Evropský aktivismus se ale zrodil ve Washingtonu. Když Saúdové požádali o pomoc v boji s Hútíi, Donald Trump je odmítl. Prý proto, že je zklamán z toho, že Saúdové aktivně nevstoupili do války s Íránem. To otevřelo dveře Macronovi, který je z evropských lídrů nejpodnikavější. Macron určitě nebude žádat účet předem, ale jistě počítá s tím, že si Saúdové objednají nějaká ta francouzská letadla. Stíhačky Rafale totiž nejdou dvakrát na odbyt. Nejsou neviditelné a nemají všechny špičkové technologie.
Britskou vojenskou leteckou výrobu zase zachránil v roce 1985 pověstný „al-Yamamah deal“, který výměnou za 40 miliard liber saúdské hotovosti prodal letadla, která původně nikdo nechtěl, a to skrze celý řetězec zprostředkovatelů. Různé defraudace s tím spojené se nesměly vyšetřovat celé dekády a Scotland Yard se do toho pustil až v roce 2006.
Nyní má britský letecký průmysl zase bojová letadla, která nikdo nechce. Britové mají partnerství s Italy a Japonci a všichni to potřebují jako pokus o páku pro vyjednávání, aby jim dal americký Lockheed nějakou slevu na F-35.
To, že se Saúdové obrátili na Francouze a Brity, souvisí s konstantou Blízkého východu, a tou je fakt, že se Saúdové neumějí bránit. Přitom jsou tamní ozbrojené síly jedny z největších v regionu a jsou dobře vyzbrojené. Země s 18,8 milionem obyvatel má celkem 280 000 aktivních vojáků v pozemních, námořních a leteckých silách. K tomu existuje ještě národní garda v počtu 75 000 lidí. To je dohromady 350 000. – Takové Turecko má 680 000 lidí ve zbrani, ale čtyřikrát víc obyvatel než Saúdská Arábie. Saúdové mají navíc perfektní základny, úctyhodná velitelství, moderní zbraně a nejlepší trénink od amerických a britských instruktorů na všech úrovních, včetně třeba řady amerických generálů na penzi.
Co ale Saúdové nedovedou, je bojovat s Hútíi, s nemytými chlápky v košilích a sandálech a se starými kalašnikovy. Jsou ovšem mezi nimi i íránští experti schopní odpálit balistickou střelu nebo dron, oboje propašované z Íránu. S tím vším jsou schopni trefit až Mekku a narušit saúdský ropný export z přístavu Janbú.
Důvodem dosavadní saúdské zdrženlivosti je, že pro tamější královskou rodinu je největším nebezpečím vojenský převrat po vzoru toho, co se stalo vládnoucí rodině Hussejnů v Iráku v roce 1958, kdy byli všichni členové královské rodiny povražděni a nikdo z přátel ani údajných spojenců nepomohl. Britští diplomaté, kteří ještě krátce předtím dávali vládě instrukce, unikli smrti jen o vlásek.
Saúdská rodina proti tomuto nebezpečí vybudovala systém „Rozděl a panuj“. Různá bojová uskupení v rámci ozbrojených sil jsou geograficky oddělena na obrovském teritoriu. Vládnou jim různí princové z různých odnoží ministerstva obrany. Všichni jsou podřízeni princi Chálidu bin Salmánovi, což je mladší bratr skutečného saúdského vůdce, korunního prince Muhammada bin Salmána.
I když jsou všichni technicky podřízení domu Saúdů, ministerstvo obrany nemá monopol. Je tu ještě arabská národní garda, podřízená vnukovi monarchy, a je tu pohraniční stráž s 15 000 muži, která hlídá, kdo do země přichází a kdo z ní odchází. A nakonec je tu saúdskoarabská pohotovostní síla, nějakých 35 000 mužů, kteří také mají zvláštní velení.
Teoreticky nic nebrání tomu, aby společně zaútočili. Jsou to navíc všichni sunnité a nemají v oblibě šíity, ke kterým patří právě Hútíové.
Díky tomu, jak jsou saúdské ozbrojené a policejní složky organizovány, postrádají kohezi, což je vůbec nejdůležitější atribut, když čelíte nepřátelům v boji. Vojenská síla rovná se totální síla krát koheze. Nulová koheze – nulová celková síla.
Uvnitř ozbrojených sil je ještě jedna překážka koheze, protože někteří důstojníci patří do královské rodiny. Mají tedy kromě platu taky královské stipendium. Ostatní ale mají jenom plat, který je mnohem nižší než ono stipendium. Všichni však mají sloužit a chránit svou vlast stejně.
Saúdové se bojí, že když přikážou svým bombardérům zaútočit na Hútíe, někteří letadlo otočí proti saúdským knížecím palácům a otevřou vojenskou revoltu. Byla by to vzdušná verze vojenského převratu, který zničil egyptskou i iráckou monarchii.
Ze všech těchto důvodů Saúdové spoléhali a spoléhají na Američany, že je ochrání a případně vypomohou i Britové a Francouzi. Nedávno se obrátili i na Turky a Pákistánce, aby jim s Hútíi pomohli. Tyto země zatím odmítly, což naznačuje, jakou by asi měly ochotu konfrontovat se s Íránem, který je mnohem nebezpečnější než Hútíové.
Ani sousedé z Emirátů (SAE) se ještě nevzdali závislosti na Američanech, až ale zařadili do výzbroje i zbraně izraelské, zpočátku dokonce obsluhované Izraelci. Saúdové možná budou muset udělat něco podobného a naučit se protivzdušnou obranu obsluhovat sami. Ve finále se nicméně dědici saúdského trůnu budou muset naučit dělit se o příjmy z ropy s mnohými ostatními ve své zemi i v regionu. Jinak podle Luttwaka riskují, že přijdou o víc než jen o bohatství.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
