Kde chybí respekt, vládne strach. A ten rozděluje

Už po první větě je jasné, že tohle nebude porada, ale výkon moci. Jeden hlas zaplní místnost. Přerušuje, shazuje, zesměšňuje. Dává jasně najevo, kdo je tady šéf. Ostatní mlčí a přikyvují. Ne proto, že by souhlasili, ale protože chtějí mít klid.

O pár dní později. Jiná místnost. Jiný tón. Někdo položí otázku – a počká. Naslouchá odpovědím, shrne data, nabídne řešení. Netlačí. Nepřerušuje. A přesto se lidé zvedají od stolu s pocitem, že rozhodnutí dává smysl.

Tyhle situace zná skoro každý. Z práce. Ze školy. Z rodiny. Někdy má hlavní slovo ten, kdo se nebojí bouchnout do stolu. Jindy ten, jehož názor ostatní berou vážně, i když nezvedá hlas.

Stejný kontrast dnes sledujeme i ve veřejném prostoru. Nejde přitom jen o politiku. Spíš o učebnicový střet dvou přístupů k moci. Premiér Andrej Babiš a prezident Petr Pavel často představují dva odlišné způsoby, jak působit na lidi. Jeden staví na tlaku, konfliktu a jasném rozdělení na „my“ a „oni“. Druhý na klidu, rozvaze a férovosti.

Rozdíl je slyšet v každé větě, ale není to rozdíl v hlasitosti. Andrej Babiš mluví jazykem tlaku a naléhavosti. Věty jsou krátké, často kategorické, rámované konfliktem. Někdo něco zkazil, někdo něco blokuje, něco „musí“ být jinak. Zveličuje chyby protivníků a sám sebe povyšuje do role zachránce. Když mu někdo oponuje, rychle přechází do útoku a nevyhýbá se faulům.

Petr Pavel naopak volí jazyk vysvětlování a kontextu. Místo příkazů nabízí dialog, místo zjednodušení připouští složitost reality. Opírá se o data, právní řád, zkušenost i mezinárodní souvislosti. Hovoří klidně a uvážlivě. Ve veřejném prostoru systematicky tlumí emoce, místo aby je přiživoval. Když se debata vyhrotí, vrací ji zpět k věcnosti a hledání řešení. Snaží se hrát fair-play.

Psychologové tenhle rozdíl popisují už dlouho. Mluví o dvou cestách k moci: dominanci a prestiži. Dominance funguje přes nátlak. Přes kontrolu. Přes obavy, co se stane, když neposlechnu. Je rychlá a viditelná. Často účinná v krizi.

Prestiž funguje jinak. Stojí na schopnostech, zkušenostech a respektu. Lidé následují dobrovolně. Chtějí se učit. Chtějí rozumět. Chtějí být součástí řešení.

Tyhle vzorce se neobjevují jen na Hradě nebo ve Strakově akademii. Objevují se všude. U rodičovské večeře, kde jeden rodič vládne zákazem a druhý příkladem a vysvětlováním. Ve třídě, kde se děti bojí učitele, nebo ho respektují. V práci, kde šéf vyžaduje loajalitu, nebo si ji postupně získá.

Každý z těchto přístupů má svou cenu. Dominance přináší poslušnost. Prestiž přináší souhlas. A mezi těmito dvěma světy je rozdíl, který je často vidět až s odstupem.

Současný kontrast mezi premiérem a prezidentem tak není jen politickou epizodou. Je to připomínka staré lidské otázky: posloucháme proto, že musíme – nebo proto, že chceme? A právě na tuhle otázku se psychologie moci snaží odpovědět už desítky let.

Touha po moci není moderní úchylka ani produkt dnešní doby. Nevznikla v kancelářích, parlamentech ani na sociálních sítích. Zrodila se mnohem dřív – v okamžiku, kdy lidé začali žít ve skupinách a museli si rozdělit omezené zdroje.

V pravěku nebylo postavení otázkou ega. Byla to otázka přežití. Kdo měl vyšší status, měl větší šanci přežít zimu, nemoc i hlad. A hlavně: měl větší šanci předat své geny dál. Evoluce úspěšné jedince systematicky zvýhodňovala.

V prostředí, kde nebylo jídla nazbyt, rozhodovalo pořadí. Jedinci na vrcholu hierarchie jedli první. Jedli déle. A jedli lépe. Studie u primátů i ptáků ukazují, že vysoko postavení jedinci mají vyšší šanci přežít období nedostatku právě proto, že se k potravě dostanou dřív než ostatní.

Status fungoval i jako bezpečnostní systém. Dominantní jedinci si vybírali lepší místa k odpočinku – výše v korunách stromů, blíž středu tlupy. Byli lépe chráněni před predátory i útoky soupeřů. Napadnout někoho „nahoře“ bylo riskantní. A riziko se v evoluci trestá.

Postavení nebylo jen o jídle. Bylo i o potomcích.

Jedinci s vyšším statusem byli považováni za atraktivnější partnery. Ne proto, že by byli nutně hezčí, ale proto, že signalizovali schopnost obstát. Zajistit ochranu. Postarat se. U mužů vyšší status zvyšoval reprodukční úspěch napříč kulturami – od lovců a sběračů až po zemědělské společnosti.

Děti vysoko postavených rodičů navíc častěji přežívaly. Měly víc potravy, lepší ochranu a stabilnější zázemí. Status rodiče tak fungoval jako záruka kvality – a evoluce si tyhle záruky dobře pamatuje.

Paradoxně hierarchie nevznikly proto, aby podporovaly násilí, ale aby ho omezily. Kdyby se o každý kus masa bojovalo znovu a znovu, skupina by se rychle rozpadla.

Místo nekonečných konfliktů se vytvořil „klovací pořádek“. Každý věděl, kde stojí. Podřízení se vyhýbali přímým střetům se silnějšími, protože by mohly skončit zraněním nebo smrtí. Status tak snižoval počet konfliktů a zvyšoval stabilitu celé skupiny.

Znalost vlastního místa v hierarchii byla evoluční výhodou. Nejen pro jednotlivce, ale pro celek.

U lidí se ale odehrál zásadní posun. Moc přestala být jen otázkou svalů. Do hry vstoupily dovednosti, znalosti a zkušenosti. A s nimi prestiž.

Prestižní jedinci nebyli nutně nejsilnější. Byli nejšikovnější. Nejzkušenější. Nejchytřejší. Uměli lovit, léčit, vyrábět nástroje, orientovat se v krajině. Ostatní jim dobrovolně naslouchali a prokazovali úctu výměnou za přístup k jejich know-how.

Vznikl tak elegantní obchod: respekt za znalosti. A právě ten umožnil rychlé šíření kulturních informací – něco, co se stalo jednou z největších konkurenčních výhod lidstva.

Jakmile lidé ovládli oheň, nástroje a základní hrozby přírody, největší výzvou se stali ostatní lidé. Kdo s kým drží. Kdo komu věří. Kdo koho přelstí.

Sociální konkurence se podle řady teorií stala motorem růstu lidského mozku. Bylo potřeba číst emoce, odhalovat klamy, budovat koalice a předvídat tahy ostatních. Hrát sociální šachy o status, vliv a prestiž.

Mozek rostl. A s ním i citlivost na postavení.

Biologie v tom hraje aktivní roli a rozhodně nestojí stranou. Testosteron podporuje chování zaměřené na získání moci a postavení. Psychologicky pak lidé cítí neustálý „tah vzhůru“ – potřebu zlepšovat se, porovnávat se s ostatními a posouvat své místo v hierarchii.

I když dnes status už nerozhoduje o tom, kdo přežije zimu, naše mozky to pořád berou vážně. Reagují na sociální postavení, uznání a respekt stejně intenzivně jako naši předci před tisíci generacemi.

Touha po moci tak není rozmar ani morální selhání. Je to starý instinkt. Otázka není, zda ho máme. Otázka je, jakou cestou ho naplňujeme – a jaké důsledky to má pro nás i pro ostatní.

Evoluce nabídla dvě základní strategie, jak získat vliv ve skupině. Každá funguje jinak. Každá má své výhody. A každá zanechává jinou stopu.

Dominance je evolučně nejstarší a nejpřímočařejší cesta k moci. Stojí na jednoduchém principu: poslouchej, nebo poneseš následky.

Sdílíme ji s mnoha primáty – a vlastně i s celou řadou jiných živočišných druhů. Kdo je silnější, hlasitější nebo agresivnější, dostane se ke zdrojům dřív. V přírodě to znamenalo fyzickou sílu. U lidí se k ní přidaly hrozby, nátlak, manipulace, ponižování, mikromanagement, kontrola a schopnost trestat.

Psychologický profil dominantních jedinců má nepříjemně konzistentní rysy. Výzkumy ho spojují s takzvanou temnou triádou osobnosti: narcismem, machiavelismem a psychopatií. Tito lidé mají silnou touhu po vítězství – ale vítězství za každou cenu.

Dominantní osobnosti zpravidla postrádají empatii, jsou přecitlivělé na jakékoli ohrožení svého postavení a snadno sklouzávají k agresivním reakcím.

Dominantní jedinec dává jasně najevo, kdo má navrch. Nastavuje tvrdá pravidla. Rozhoduje rychle a bez debat. Pro okolí je čitelný – a často i obávaný. Strach funguje jako rychlé lepidlo, jež stvrdí autoritu, ale časem se drolí. Dominance je antisociální strategie: místo spolupráce produkuje napětí, místo loajality tichý odpor.

A přesto – nebo právě proto – se jí lidé ani dnes nedokážou vzdát.

Dominance má jednu nespornou výhodu: zapůsobí okamžitě. V krizích dokáže sjednotit skupinu rychleji než dlouhé diskuse. Vynucená poslušnost šetří čas.

Cena je ale vysoká.

Strach zvyšuje stres. Výzkumy na paviánech, hyenách i dalších sociálních zvířatech ukazují, že jedinci na spodních příčkách dominantní hierarchie trpí vyšší mírou stresu, horším zdravím a kratší délkou života. A nejinak je tomu u lidí.

Podřízení se stahují do sebe, mlčí a přestávají přicházet s nápady. Místo spolupráce nastupuje opatrnost. Místo loajality kalkul. Dominantní autorita musí tlak neustále udržovat – jakmile poleví, vliv se rozpadá.

Dominance je navíc křehká. Závisí na postavení, moci a kontrole. Jakmile se zhroutí, zůstává po ní často prázdno.

Prestiž je jiný příběh. Evolučně mladší a podle mnoha antropologů prakticky unikátní pro člověka. Vznikla ve chvíli, kdy přežití začalo záviset méně na síle a více na znalostech: kdo ví, kde je voda, jak léčit zranění nebo vyrobit nástroj, má pro skupinu cenu.

Prestiž se neprosazuje silou. Rodí se z dobrovolného uznání druhých. Lidé následují prestižní jedince proto, že se od nich chtějí učit. Ne proto, že musí.

Evoluční antropologové Joseph Henrich a Francisco Gil-White popsali prestiž jako mechanismus sociálního učení. Skupina jím dává jasný signál: „Tady je někdo, koho se vyplatí pozorovat.“

Prestižní osobnosti se psychologicky zásadně liší od těch dominantních. Neopírají se o strach, ale o sympatie, důvěru a spolupráci. Neženou se za vítězstvím, ale za smysluplnou soutěží a osobním růstem.

Prestiž se pozná snadno: podle skutečné odbornosti, ochoty učit druhé, schopnosti přiznat chybu a humoru, který nikoho nedeptá.

Dominance nutí lidi poslouchat. Prestiž je vybízí přemýšlet jinak. A to je rozdíl, který rozhoduje o tom, kdo má moc jen chvíli – a kdo dlouhodobě.

Dominance není jen způsob vedení. Je to způsob vytváření napětí. Funguje totiž jen tehdy, když někdo cítí hrozbu – a ideálně když ji cítí pořád.

Jakmile se strach stane hlavním pojítkem moci, skupina přestává být soudržná. Začne se rozpadat na tábory.

Dominantní autorita se ve skutečnosti bojí jediné věci: že si lidé začnou mezi sebou povídat. Proto omezuje komunikaci, izoluje silné osobnosti a nálepkuje údajné potížisty. Kolektiv rozděluje, aby se proti ní nemohl spojit.

V pracovním prostředí se to balí do zdvořilých vět typu „s tímhle kolegou to raději neřeš“. Ve veřejném prostoru už zaznívá otevřeněji: „Tihle lidé to myslí jinak. A špatně.“

Skupina se tříští. Vzniká nedůvěra. A dominantní figura zůstává jediným soudržným tmelem. Ne proto, že by spojovala – ale proto, že bez ní by se chaos prohluboval.

Politická věda ukazuje, že elity často záměrně iniciují konflikty, aby upevnily svou pozici.

Dominance není objektivní vlastnost. Vzniká v oku pozorovatele. Tentýž člověk může být pro jedny „silným lídrem“ a pro druhé „nebezpečným autoritářem“. Rozhodující není jeho chování, nýbrž perspektiva těch, kdo jej hodnotí.

Patří-li lídr „k nám“, jeho tvrdost čteme jako kompetenci. Patří-li „k nim“, stejnou tvrdost vnímáme jako hrozbu.

A výsledek? Jedna část společnosti mu tleská. Druhá zuří. A střed se mezitím vytrácí.

Dominance podrývá důvěru tím, že preferuje loajalitu nad kompetencí. Lidé pak přestávají mluvit otevřeně, přestávají sdílet informace a přestávají riskovat upřímnost.

Místo toho se šeptá, utvářejí se skryté koalice a každý si hledá ochranu „na své straně“. Společenství se rozdělí na loajalisty a odpůrce. Ne podle hodnot, ale podle toho, kdo zrovna tahá za kratší konec.

Dominance miluje jednoduché příběhy. A žádný není jednodušší než tenhle: my jsme ti dobří, oni jsou hrozba.

Strach zvenčí dokáže skupinu krátce stmelit. Dnes toho obzvlášť obratně využívají populisté – straší vnějšími nepřáteli, ať už jde o jiné národy, etnika, politické odpůrce, sociální skupiny nebo takzvané „bruselské elity“. Rychle to mobilizuje podporu, ale zároveň prohlubuje příkopy mezi skupinami.

Příklad z dneška? Politik, který kritické noviny označí za „nepřátele“, získá loajalitu části publika – a zároveň radikalizuje odpůrce. Empirické studie potvrzují: vzestup populismu je jedním z hlavních motorů afektivní (emoční) polarizace dneška. Analýzy moderní polarizace navíc ukazují, že sociální sítě a informační bubliny tento cyklus urychlují.

Dominantní mysl vidí svět černobíle: buď spojenci, nebo nepřátelé. Každý nesouhlas čte jako ohrožení, každý odpor jako důkaz, že je třeba přitvrdit. Tlak vyvolá odpor. Odpor zase ospravedlní další tlak.

Rozbíhá se sebenaplňující se spirála: více kontroly znamená více strachu, více strachu plodí hněv a hněv si žádá další kontrolu.

Stabilita se v takovém systému udržuje silou. Ale jen dočasně.

V malých skupinách měla dominance přirozené brzdy. Lidé se znali, vzájemně se hlídali, každý přehmat byl okamžitě vidět. Pomluvy, výsměch nebo ostrakismus dokázaly potrestat příliš dominantního člena – jeho pozice padla rychle. Moc si udržel jen ten, kdo si ji zasloužil.

Dnes? Jiný svět. Velké organizace, státní aparáty, anonymní online světy. Anonymita skrývá agresi, mocenské vazby jsou neprůhledné. Slabá zpětná vazba, koalice proti dominantnímu lídrovi se tvoří těžko – nebo vůbec.

Psychologické dopady? Jasné. Mocní ztrácí empatii směrem dolů. Podřízené vidí spíš jako nástroje než partnery. Neumí odhadnout jejich potřeby, pocity. Vzdálí se jim. Berou je jako nepotřebné. Výsledek? Dominance se stabilizuje, polarizace zakořeňuje a společnost ztrácí pružnost, nad níž kdysi bděly malé komunity.

Dominance polarizuje společnost proto, že nevyžaduje souhlas, ale podřízenost. Rozdělování, dehonestace a cílené útoky jsou nástroje k udržení moci, ale zároveň vyrábějí trhliny, které se těžko zacelují. Když se strach stane hlavním tmelem autority, důvěra a ochota spolupracovat mizí.

V praxi to znamená: autoritářské taktiky možná drží moc pevně v rukou, ale za cenu fragmentace společnosti. To je přímo ideální podhoubí pro další autoritářství – dokud se někdo nerozhodne hledat jinou cestu.

Prestiž není jen hezké slovo. Je to praktický sociální nástroj. Funguje jinak než dominance. Nepotřebuje nátlak. Potřebuje respekt. A právě respekt je tím, co skupinu skutečně spojuje.

Prestižní lídr budí důvěru. Lidé v něm vidí kompetenci a morální integritu. Když to tak je, klesá potřeba vytvářet ochranné klany a záložní koalice.

Prestižní jedinci své know-how netají. Předávají ho dál. Tím umenšují soupeření o exkluzivní zdroje. Když více lidí umí víc, méně záleží na jedné „všemocné“ autoritě.

Prestižní vedení staví na „my“. Zdůrazňuje společné cíle. Lidi tak vnímají, že lídr jedná v jejich zájmu. Ten pocit sounáležitosti tlumí dichotomii „my versus oni“.

Prestižní lidé navíc umějí odpouštět. Nehledají trvalé viníky. Nehromadí pomsty. To zabraňuje zakládání morálních opozic, které se v antisociálních skupinách rychle institucionalizují.

Ve škole to znamená menší šikanu. V podniku méně sabotáže. V komunitě méně dlouhotrvajících roztržek. Ve státě méně demonstrací a stávek.

Důvěra a respekt spouštějí v těle uklidňující procesy, které snižují stres, tlumí pocit hrozby a usnadňují lépe přemýšlet. Biochemie tak připravuje půdu pro méně konfliktů a více spolupráce.

Lidé díky tomu komunikují otevřeně, naslouchají si a ochotně pomáhají. Napětí a ostražitost ustupují a vzniká prostor důvěry, sdílení a společného řešení.

V pozadí stojí fyziologie. Aktivní bloudivý nerv tlumí stresové reakce a otevírá prostor pro empatii, zatímco oxytocin a další neuropeptidy zostřují citlivost na pozitivní sociální signály. Odměnou je pocit bezpečí – klid pro mysl, úleva pro tělo a bonus pro imunitu.

Respekt a prestiž se mění v „sociální štít“ – jemnou, ale mocnou sílu, která spojuje lidi, podporuje spolupráci a a zvyšuje odolnost celku.

V systémech založených na prestiži se status nekupuje silou ani strachem, ale reputací. Nahoru se dostávají ti, kteří skupině skutečně něco přinášejí: sdílejí know-how, mají co nabídnout a nehrají jen sami na sebe. Respekt a obdiv jsou tu měnou, nikoli nárokem.

Sobeckost, shazování druhých nebo okázalá nadřazenost se v takovém prostředí nevyplácí. Lidé to vnímají, komentují a odmítají.

Právě veřejnost reputace dává tomuto systému sílu. Když víte, že vás ostatní sledují a hodnotí, chováte se jinak. Méně destruktivně, víc s ohledem na celek.

V krizových situacích – ať už jde o ekonomické otřesy, pandemie, přírodní katastrofy nebo válečné konflikty – lidé volají po silných lídrech. U dominantních lídrů oceňují rozhodnost a schopnost trestat „černé pasažéry“ či zastupovat skupinu v boji. K prestižním lídrům se obracejí ti, kdo chtějí kompetenci, rozvahu a schopnost zvládnout komplikace. Krize zvyšuje poptávku nejen po síle, ale stejně intenzivně i po znalostech a zkušenostech.

Skupiny, kde vládne prestiž a vzájemný respekt, vykazují v krizích výrazně vyšší odolnost. Sociální soudržnost a pocit sounáležitosti působí jako kotva. Lidé si vzájemně pomáhají, sdílejí zátěž a podporují řešení problémů. Morálka a klid vydrží i pod tlakem, protože lídři umí napětí zmírnit humorem nebo skutečným zájmem o své podřízené.

Prestiž zároveň tlumí konflikty. V krizových chvílích tito lídři usmiřují, omlouvají a odpouštějí, čímž brání eskalaci sporů a rozpadu skupiny.

Zajímavě se ukazuje i to, že krize může měnit i dominantní lídry. Přítomnost vnější hrozby je přiměje jednat „prestižně“ – upřednostňují úspěch skupiny před vlastním mocenským postavením, vnímají talentované podřízené jako spojence, nikoli hrozbu, a dávají jim prostor a autonomii k řešení úkolů.

A konečně, prestižní lídr má v krizové komunikaci zřetelnou výhodu. Jeho vliv stojí na dobrovolné úctě a obdivu, což znamená, že následovníci ochotněji přijímají rady a mění postoje, protože věří v jeho schopnosti. U dominantního lídra je poslušnost často jen vnější, vynucená strachem – a v dlouhodobé krizi je takový vliv neudržitelný.

Možná nejzajímavější otázka nezní, kdo má víc moci.

Ale proč na ni tak silně reagujeme.

Žijeme ve světě, kde se status vyjadřuje všude: sledující na sociálních sítích, tituly, funkce, kanceláře, auta, domy. Mozek to zvládá bleskově – třídí, porovnává, hodnotí. Ale právě tato permanentní inventura druhých nás vyčerpává, zvyšuje napětí a nutí nás neustále dokazovat svoji hodnotu.

V tom je dnešní past.

Když je status vnímán jako vzácná komodita, lidé začnou soupeřit i tam, kde by stačilo spolupracovat. Když je autorita zaměňována za sílu, ztrácí se cit pro kompetenci. A když je respekt zaměňován za strach, společnost se postupně učí žít v obranném režimu.

Poučení není revoluční. Je spíš nepohodlné.

Schopnost rozpoznat skutečnou prestiž – oddělit klid od slabosti, odbornost od pózy a ticho od prázdnoty – se stává klíčovou občanskou dovedností. Stejně jako ochota přiznat si, že ne každý, kdo působí sebejistě, ví, co dělá. A ne každý, kdo mluví klidně, je málo rozhodný.

Možná právě tady se dnes láme budoucí směr společnosti.

Ne v tom, kolik moci kdo nashromáždí, ale jaký typ vlivu se rozhodneme odměňovat.

Protože nakonec nejde jen o lídry.

Jde o publikum.

A o to, čemu dává respekt.

ANDERSON, Cameron. Social hierarchy: Power, status, and influence. In: GILBERT, D. T. et al. (eds.). The handbook of social psychology. 6. vyd. Situational Press, 2025. DOI: 10.70400/UXJF4934.

BRAND, Charlotte O. a MESOUDI, Alex. Prestige and dominance-based hierarchies exist in naturally occurring human groups, but are unrelated to task-specific knowledge. Royal Society Open Science [online]. 2019, roč. 6, č. 5, 181621 [cit. 2026-01-19]. DOI: 10.1098/rsos.181621.

BURNHAM, Terence C. a  JOHNSON, Dominic D. P. The Biological and Evolutionary Logic of Human Cooperation. Analyse & Kritik [online]. 2005, roč. 27, č. 1, s. 113–135 [cit. 2026-01-19]. ISSN 0171-5860.

BUSER, Thomas a OOSTERBEEK, Hessel. The Anatomy of Competitiveness. Bonn: IZA – Institute of Labor Economics, 2023. Discussion Paper Series, č. 16224. ISSN 2365-9793.

CHENG, Joey T. Dominance, prestige, and the role of leveling in human social hierarchy and equality. Current Opinion in Psychology. 2020, roč. 33, s. 238–244. DOI: 10.1016/j.copsyc.2019.10.004.

GILBERT, Paul a BASRAN, Jaskaran. The Evolution of Prosocial and Antisocial Competitive Behavior and the Emergence of Prosocial and Antisocial Leadership Styles. Frontiers in Psychology [online]. 2019, roč. 10, 610 [cit. 2026-01-19]. ISSN 1664-1078. DOI: 10.3389/fpsyg.2019.00610.

HENRICH, Joseph a GIL-WHITE, Francisco J. The evolution of prestige: Freely conferred deference as a mechanism for enhancing the benefits of cultural transmission. Evolution and Human Behavior. 2001, roč. 22, č. 3, s. 165–196. DOI: 10.1016/S1090-5138(00)00071-4.

JIMÉNEZ, Ángel V., FLITTON, Adam a MESOUDI, Alex. When do people prefer dominant over prestigious political leaders? Evolutionary Human Sciences. 2021, roč. 3, e16. DOI: 10.1017/ehs.2021.12.

MANER, Jon K. a CASE, C. R. Dominance and Prestige: Dual Strategies for Navigating Social Hierarchies. In: Advances in Experimental Social Psychology. Elsevier, 2016, roč. 54, s. 129–180. DOI: 10.1016/bs.aesp.2016.02.001.

MCCLANAHAN, Kaylene J., MANER, Jon K. a CHENG, Joey T. Two Ways to Stay at the Top: Prestige and Dominance Are Both Viable Strategies for Gaining and Maintaining Social Rank Over Time. Personality and Social Psychology Bulletin. 2022, roč. 48, č. 10, s. 1516–1528. DOI: 10.1177/01461672211042319.

OHTSUBO, Yohsuke a YAMAURA, Kazuho. Prestige Orientation and Reconciliation in the Workplace. Evolutionary Psychology. 2022, roč. 20, č. 4. DOI: 10.1177/14747049221140773.

RONAY, Richard et al. Banding together to avoid exploitation: Dominant (but not prestige-based) leaders motivate collective moral opposition from followers. Group Processes & Intergroup Relations. 2024, roč. 27, č. 1, s. 76–98. DOI: 10.1177/13684302231151942.

ZENG, Tian Chen, CHENG, Joey T. a HENRICH, Joseph. Dominance in humans. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences [online]. 2022, roč. 377, č. 1845, 20200451 [cit. 2026-01-19]. DOI: 10.1098/rstb.2020.0451.