Klepete se zimou při horečce? Mozek má plán, jak vás zachránit

Pacient leží pod dvěma dekami, třese se zimou a žádá o další vrstvu. Teploměr přitom ukazuje 39,5 °C. Paradox? Na první pohled ano. Na ten druhý – brilantní strategie přežití.

Moderní neurobiologie obrací tradiční pohled na horečku a zimnici vzhůru nohama. To, co jsme považovali za nepříjemný vedlejší příznak infekce, se ukazuje jako sofistikovaný plán mozku. Zimnice není chyba v systému. Je to vědomě řízený manévr, který má jediný cíl: zvýšit šance na vítězství nad vetřelcem.

Nejdřív si ujasněme jednu zásadní věc. Horečka a přehřátí nejsou totéž.

Hypertermie nastává, když se tělo pasivně přehřeje – třeba při úpalu nebo extrémní námaze. Organismus se snaží ochladit pocením a rozšířením cév, jenže nestíhá. Teplotní regulace selhává a hodnota stoupá nad původně nastavenou mez.

Horečka je naproti tomu aktivní, regulovaný proces. Mozek se vědomě rozhodne přitopit.

Klíčové je slovo set point – cílová teplota, kterou mozek považuje za ideální. Za běžných okolností se drží kolem 37 °C a hypothalamus ji hlídá s přesností lepší než většina domácích termostatů.

Jenže při infekci přijde povel ke změně. Jakmile imunitní buňky rozpoznají virus nebo bakterii, začnou uvolňovat cytokiny – například interleukin-1 či interleukin-6. Tyto signální molekuly aktivují buňky cévní výstelky v mozku, tzv. endoteliální buňky.

Právě tam se rozběhne výroba klíčového hráče horečky: prostaglandinu E₂ (PGE₂). Ten následně pronikne do mozkové tkáně a naváže se na receptory EP3 v preoptické oblasti hypothalamu, tedy v hlavním centru řízení tělesné teploty.

A výsledek? Vnitřní termostat se přenastaví na vyšší hodnotu.

Ze 37 °C na 39 °C.

Cokoli pod touto hranicí najednou nestačí. Mozek proto vydá jasný pokyn: přitopit.

A tady přichází na scénu zimnice.

Zimnice udeří klidně i v přetopeném obýváku. Zatímco jiným kolem vás je příjemně teplo, vy se třesete, jako by někdo otevřel okno dokořán. Sáhnete po dece, stáhnete ramena, zuby se rozdrkotají. Ne proto, že by v místnosti skutečně klesla teplota, ale protože mozek právě vyhlásil poplach a tělo označil za podchlazené.

Mozek v tu chvíli cíleně zesílí pocit chladu. Proč? Potřebuje tělo dotlačit ke spolupráci. Spustí se série fyziologických reakcí. Cévy v kůži se stáhnou, aby teplo neutíkalo ven — pokožka je chladná na dotek. Svaly se začnou rychle a mimovolně stahovat, vzniká třes, který mechanicky vyrábí další teplo. A vnitřní teplota postupně stoupá.

Ale hra nekončí u fyziologie — existuje i druhá rovina.

Dlouho se mělo za to, že horečka běží po jediné koleji: mozek nastaví vyšší teplotu, tělo začne topit. Výzkum týmu z Nagoya University z roku 2026 ale ukázal, že realita je rafinovanější. Mozek svůj boj s infekcí rozděluje mezi dva propojené okruhy – jeden zvyšuje výkon těla, druhý mění chování. Cíl je stejný: co nejrychleji dostat tělo na novou, vyšší teplotní hladinu.

První, autonomní okruh lze přirovnat ke kotelně. Jakmile je rozhodnuto, že teplota má stoupnout, organismus spustí sérii fyziologických reakcí: svaly se začnou rytmicky škubat a třást, cévy v kůži se stáhnou a metabolismus se rozběhne na plné obrátky. Organismus vyrábí teplo vlastní silou, aktivuje hnědou tukovou tkáň — vnitřní „topidlo“ — a pohání tělo na vyšší výkon. Účinné řešení, které však spotřebovává zásoby glukózy, zatěžuje srdce i dýchání.

A tady vstupuje do hry druhý okruh, který jde na to chytřeji. Místo dalšího spalování energetických zásob přiměje člověka vyhledat vnější zdroje tepla — deku, svetr, postel. Část práce tak převezme prostředí, tělo nemusí všechno vyrábět samo.

Výsledkem je elegantní kombinace: rychlé vnitřní „topení“ doplněné o behaviorální strategii. Horečka se stává krátkodobou investicí — tělo zvýší energetický výdej jen na dobu nezbytnou k nastavení nové teploty, aby co nejlépe ubránilo organismus před infekcí.

Jedním z nejpoutavějších objevů poslední doby je, že zimnice není jen fyzický signál – má svůj emoční rozměr. Za vším stojí laterální parabrachiální jádro (LPB) v mozkovém kmeni — klíčová „přestupní stanice“, která přenáší informace o teplotě kůže z míchy do vyšších center mozku.

LPB tyto signály dramaticky zesílí, i když okolní teplota zůstává normální. Tyto zesílené signály putují z LPB primárně do centrálního jádra amygdaly (CeA), limbického centra, které zpracovává emoce, strach a nepohodlí. Amygdala přetaví zesílený chladový signál v intenzivní pocit nepohodlí. Nevyvolá třes, ale zimnici jako subjektivní prožitek. Výsledkem je pocit „mizérie“ a ohrožujícího chladu, což člověka donutí jednat: přikrýt se dekou, zabořit se do postele, zahřát se teplým čajem — všechno, co pomůže tělu šetřit energii a zvyšovat teplotu.

Zimnice tedy není porucha ani slabost. Je to sofistikovaný signál, který propojuje biologii s emocí. A v tom je její síla – tělo nečeká, až ho někdo zachrání. Aktivně si vytváří podmínky, aby mělo v boji šanci vyhrát.

V běžné řeči se často zaměňují, ale mozek je rozlišuje precizně.

Zimnice je čistě behaviorální reakce – subjektivní pocit chladu, který mobilizuje chování. Řídí ji okruhy zahrnující amygdalu – centrum emocí a motivace. Nutí vás jednat: přikrýt se, obléct další vrstvu, zapnout topení. Nepohodlí tu není náhoda, je to tlačítko „zahřej se“.

Třesavka naopak funguje autonomně a mimovolně. Hypothalamus dává svalům rozkaz rytmicky se stahovat a mechanicky vyrábět teplo přímo uvnitř těla.

Jednoduše řečeno: zimnice mobilizuje chování, třesavka mobilizuje svaly. Obě reakce sledují stejný cíl – vytáhnout tělo na novou teplotní úroveň, nastavenou vnitřním „termostatem“. To, co vnímáme jako nepříjemný stav, je ve skutečnosti precizně koordinovaná fáze, při níž tělo připravuje svou obranu.

Vyšší teplota přináší tělu dvě zásadní výhody.

První: zpomaluje množení patogenů. Většina virů a bakterií prosperuje při teplotě kolem 37 °C. Stačí pár stupňů navíc a jejich replikace se zpomalí, mnohdy se úplně zasekne. Virus ztrácí tempo.

Druhá: rozhýbává imunitu. Bílé krvinky při vyšší teplotě pracují svižněji, rychleji se přesouvají na místo infekce a účinněji likvidují vetřelce.

Horečka se tak stává aktivním obranným valem, zatímco zimnice slouží jako stavební lešení, které tento val pomáhá vybudovat. Svět virů se mění v bojovou arénu, ve které mají naši obránci navrch.

Zvláštní pohled nabízí výzkum z Princeton University. U chřipky typu A – včetně kmenů H1N1 a H3N2 – teplota kolem 39 °C spouští molekulární sabotáže. Virus začne vyrábět „zmetky“ – chybné molekuly RNA, které místo návodu k množení vysílají poplašné signály.

Tyto signály aktivují buněčný alarm nazvaný RIG-I a spouštějí produkci interferonu, hlavní obranné molekuly imunitního systému. Okolní buňky se mobilizují a brání viru dostat se dál.

Současně horečka rozhází rovnováhu virových proteinů – virus se nemůže správně sestavit a jeho „výrobní linka“ kolabuje.

Efekt? Dvojitý úder. Horečka zpomaluje množení viru a zároveň ukazuje imunitě, kde přesně má udeřit. Pro pacienta nepříjemné, ale pro tělo geniálně účinné – horečka dává imunologii prostor zasáhnout přesně, rychle a s maximálním efektem.

Běžná antipyretika – ibuprofen nebo paracetamol – zasahují plošně. Blokují tvorbu prostaglandinů, a tak mizí nejen horečka, ale i zimnice. Úleva se dostaví rychle. Příjemně rychle. Jenže současně mohou utlumit některé užitečné obranné reakce těla.

Nové výzkumy otevírají zajímavou možnost. Experimentální látky dokázaly u zvířat selektivně zablokovat jen „emoční“ okruh zimnice, aniž by zastavily autonomní produkci tepla.

Teoreticky by se tím dalo dosáhnout přesného efektu: odstranit pocit „mizérie“ a nepohodlí, ale ponechat tělu prospěšnou horečku. Pacient by se necítil vyčerpaný zimnicí, a přesto by tělo mohlo efektivně bojovat s infekcí, například s chřipkou typu A.

Zatím jde jen o preklinické testy. Látky jako DG-041 jsou stále ve fázi experimentálního zkoumání a nejsou schválené pro běžnou léčbu u lidí. A otázka zůstává: pokud odstraníme motivaci hledat teplo, neztratí tělo část své obrany? Evoluce si zimnici neudržela miliony let náhodou.

Nové poznatky mění náš pohled na nemoc. Horečka není nepřítel — je součástí obranného plánu, ukazatelem, že vnitřní dispečink přešel do bojového režimu.

Až vás příště přepadne zimnice, berte ji jako zprávu, že tělo nepanikaří. Jedná. Bojuje, hospodaří se zdroji a chrání vás, i když to navenek může působit jako kolaps. Můžete cítit chlad až do morku kostí, drkotat zuby a třást se — přitom uvnitř běží přesně řízený proces, v němž spolupracuje mozek, imunitní systém i emoce.

Tělo se právě rozhodlo zvýšit sázky — a s nimi i teplotu. Tím si vytváří lepší podmínky, aby infekci přetlačilo. Nepříjemné pocity jsou daň, která tenhle boj doprovází: malý diskomfort s velkým účinkem.

V tom mrazení dřímá kus dávné evoluční moudrosti. Vždyť tyto mechanismy přežití se ladily miliony let a najdete je napříč celou říší obratlovců.

To ovšem neznamená, že by se měla každá horečka ignorovat nebo že léky nemají své místo.

Horečka obvykle chrání, ale u opravdu nebezpečných virů se obrana může vymknout – tělo si místo virů začne ničit vlastní tkáně.

Normálně mozek tělesnou teplotu přísně hlídá. Selžou-li brzdy, teplota stoupá nebezpečně vysoko – až ke 42 °C, což je hranice, kdy hrozí selhání organismu.

Horečka spotřebovává spoustu energie. Při těžké sepsi či masivním zánětu mozek může rozhodnout, že tělo nemá dost zdrojů a spustí hypotermii. U některých závažných infekcí, například systémového zánětu vyvolaného E. coli, může být paradoxně pro přežití lepší pokles teploty než vyčerpávající horečka.

Vědci upozorňují, že horečka se někdy „přepne“ nevhodně – reakce těla neodpovídá typu infekce a může situaci zhoršit. Vysoké teploty proto raději vždy konzultujte s lékařem – samoléčba může ublížit.

BISHT, Karishma et al. Febrile temperature activates the innate immune response by promoting aberrant influenza A virus RNA synthesis. Science Advances [online]. 2026, 12, eaeb2700. DOI: 10.1126/sciadv.aeb2700

BLOMQVIST, Anders; ENGBLOM, David. Neural Mechanisms of Inflammation-Induced Fever. The Neuroscientist [online]. 2018, 24(4), 381–399 [cit. 2026-02-15]. ISSN 1089-4098. DOI: 10.1177/1073858418760481

NAKAMURA, Yoshiko et al. Prostaglandin EP3 receptor–expressing preoptic neurons bidirectionally control body temperature via tonic GABAergic signaling. Science Advances [online]. 2022, 8(51), eadd5463 [cit. 2026-02-15]. ISSN 2375-2548. DOI: 10.1126/sciadv.add5463

OSTERHOUT, J. A. et al. A preoptic neuronal population controls fever and appetite during sickness. Nature [online]. 2022, 606(7916), 937–944 [cit. 2026-02-15]. ISSN 1476-4687. DOI: 10.1038/s41586-022-04793-z

XU, Jian-hui et al. Thermoregulatory pathway underlying the pyrogenic effects of prostaglandin E2 in the lateral parabrachial nucleus of male rats. Acta Pharmacologica Sinica [online]. 2024, 45(9), 1832–1847 [cit. 2026-02-15]. ISSN 1745-7254. DOI: 10.1038/s41401-024-01289-6

YAHIRO, Takaki; NAKAMURA, Yoshiko; NAKAMURA, Kazuhiro. The pyrogenic mediator prostaglandin E2 elicits warmth seeking via EP3 receptor-expressing parabrachial neurons: a potential mechanism of chills. The Journal of Physiology [online]. 2026, 0.0(1), 1–21 [cit. 2026-02-15]. ISSN 1469-7793. DOI: doi.org/10.1113/JP289466