Lidská soutěživost: proč nás žene dopředu a kdy nás ničí

Stačí se rozhlédnout trochu kolem sebe, a mozek už sviští na plné obrátky. Jen tak mu něco neujde. Monitoruje, kdo má lepší postavu, více svalů, méně tuku. Kdo přijel novějším autem, bydlí ve větším, vrací se z „lepší“ dovolené. Porovnává se vzhled, majetek, kariéra i zážitky pečlivě naaranžované na sociálních sítích. Právě v těchto viditelných kulisách se z obyčejného života nenápadně stává závod – tichý, ale vytrvalý – o to, kdo je o krok napřed.

Soutěživost je jedna z nejrozporuplnějších lidských vlastností. Dokáže nás vybičovat k výkonům, které by jinak zůstaly jen zbožným přáním. Zároveň však umí tiše rozleptávat vztahy, spokojenost i zdraví. Abychom pochopili, kde se bere a proč má takovou sílu, je potřeba podívat se pod povrch – do evoluce, hormonů i mozku.

Ekonomové si kdysi položili jednoduchou otázku: co by lidé raději – vyšší příjem v chudším světě, nebo nižší příjem v bohatším? Výsledek byl překvapivý jen napůl. Téměř polovina respondentů dala přednost variantě, kde si relativně polepší oproti ostatním, i když budou mít objektivně méně peněz. Jinými slovy: není tak důležité, kolik máme, ale kde stojíme v porovnání s ostatními.

Nejde o výstřelek dnešní doby ani o chybu systému. Touha prosadit se má kořeny hluboko v evoluci, kde po miliony let fungovala jako tvrdá selekce. V pravěkých podmínkách nešlo o pocit zadostiučinění, ale o holá fakta: přístup k potravě, bezpečí a partnerům určoval, kdo přežije – a čí geny dostanou šanci pokračovat.

V přírodě – a lidská společnost není výjimkou – fungují hierarchie. Jedinci se v nich přirozeně řadí podle síly, dovedností a schopnosti prosadit se. Vítězství v těchto soubojích určovalo postavení ve skupině, takzvaný status. A status znamenal výhodu: lepší přístup ke zdrojům, větší bezpečí i delší život. Tento mechanismus si lidský mozek pamatuje dodnes, i když místo boje o maso dnes soupeříme o pracovní pozice, uznání nebo společenskou prestiž.

Soutěživost má tedy jasnou sociální funkci – pomáhá nám orientovat se v hierarchii. Problém nastává ve chvíli, kdy se ambice stane posedlostí.

Kdo někdy stanul na pomyslném vrcholu, tuhle zkušenost důvěrně zná: čím výš vystoupáte, tím silněji fouká. Vysoké postavení znamená vyšší zátěž: v praxi to představuje neustálou pohotovost: hlídat teritorium, odrážet výzvy, dokazovat sílu. A stres? Ten zdaleka netrápí jen ty, kteří tahají za kratší konec provazu. Výzkumy na sociálních zvířatech – ikonicky na paviánech – ukazují, že alfa samci žijí v permanentním tlaku. Jejich těla vykazovala vysoké hladiny stresových hormonů. Nahoře je sice nejlepší výhled, ale také nejméně klidu.

Paradoxně se nejlépe daří těm, kteří stojí o stupínek níž. „Druzí v řadě“ těží z výhod postavení, aniž by nesli plnou tíhu odpovědnosti a neustálého ohrožení. Evoluce tak neoslavuje bezhlavou agresi ani permanentní boj o trůn. Mnohem víc jí imponuje flexibilita – schopnost vědět, kdy zabrat a kdy raději ustoupit o krok zpět. Protože méně stresu znamená víc sil do života – i když stojíte o příčku níž.

Udržet si dominantní pozici je energeticky náročné. Kombinace vysokého testosteronu a dlouhodobě zvýšeného stresu oslabuje imunitní systém, zvyšuje náchylnost k nemocem a zkracuje život. S věkem pak obrana statusu stojí čím dál víc sil, až se tělo začne bránit samo – úbytkem hmotnosti, zhoršenou kondicí, pomalejší regenerací. Pád v hierarchii pak nebývá otázkou selhání, ale fyziky: energie došla.

A nakonec je tu daň psychologická. Neustálé soupeření zužuje pozornost na boj samotný. Evolučně vysoce soutěživí jedinci často investují tolik zdrojů do dokazování dominance, že jim zbývá méně energie na to, co by dávalo dlouhodobý smysl – péči o potomky, stabilní vztahy, efektivní využití toho, co už získali. V dobách nedostatku se tento model dokonce obrací proti celé skupině: náklady na soutěž převýší hodnotu kořisti.

Vrchol hierarchie tedy nabízí privilegia, avšak žádnou pohodu. Je vykoupen vysokou metabolickou cenou, chronickým stresem, zdravotními riziky a neustálým pocitem ohrožení. Z biologického hlediska to není vysněný cíl, ale extrémní pozice – a ne každý mozek ani tělo jsou stavěné na to ji dlouhodobě unést.

Moderní psychologie dnes popisuje soutěživost jako tah mezi dvěma silnými, ale velmi rozdílnými motivy. Na jedné straně stojí touha status získat, na druhé strach o něj nepřijít. Nejde přitom jen o povahový rys, ale o dynamiku, kterou výrazně ovlivňuje aktuální hormonální nastavení organismu. Jinými slovy: stejný člověk se může v jedné chvíli vrhnout do boje s chutí a sebevědomím a jindy se stáhnout – podle toho, jaký hormonální koktejl má právě v krvi.

Zásadní roli v tom hrají dva hráči: testosteron a kortizol. Lidé s vysokým testosteronem a nízkou hladinou stresu mají tendenci vyhledávat výzvy a silné soupeře – vítězství nad nimi vnímají jako šanci posunout se výš v hierarchii. Ambice je žene kupředu. Po dosažení vítězství testosteron často zůstává zvýšený , což vyvolává chuť bojovat o další mety. Při prohře naopak klesá, jako by tělo říkalo: zpomal, teď není vhodná chvíle se s druhým přetahovat.

Proti tomu stojí kortizol – hormon stresu a bdělosti. Ten je citlivý na hrozby, nejistotu a tlak okolí. Lidé, kteří jsou dlouhodobě ve stresu, mají spíš tendenci stáhnout se do ústraní. Nehrnou se do otevřených střetů, volí opatrnější cestu a raději si šetří síly. Nejde o slabost, ale o obranný režim těla, které se snaží přežít a udržet si aspoň základní pohodu.

Klíčové ale je, že tyto hormony nepůsobí odděleně. Rozhodující je jejich kombinace. Pokud se potká vysoký testosteron s nízkým kortizolem, vzniká strategie aktivního „lovce statusu“. Takový člověk se nebojí vyzvat silné soupeře, klidně i ty, kteří ho už jednou porazili. Vidí v tom šanci růst, získat respekt a posunout se výš. Když se ale vysoký testosteron spojí s vysokým kortizolem, ambice se mísí se strachem. Výsledkem je opatrný „vyhýbač ztráty statusu“ – někdo, kdo sice chce vyhrávat, ale jen tam, kde mu nehrozí ponížení. Místo skutečné výzvy si vybírá bezpečné soupeře, aby si potvrdil postavení bez velkého rizika.

Podobné rozdíly lze pozorovat i u našich nejbližších příbuzných. Šimpanzi, orientovaní na hierarchii a moc, reagují na očekávanou soutěž nárůstem testosteronu. Bonobové, kteří dávají přednost spolupráci a zmírňování konfliktů, vykazují spíš zvýšený kortizol – stejnou situaci jejich tělo čte jako stres, ne jako příležitost k dominanci.

Soutěživost se neodehrává jen v hormonech, ale v pečlivě propojené síti nervových okruhů. Mozek se v sociálním prostoru chová jako citlivý detektor signálů: neustále vyhodnocuje vztahy, sílu jednotlivých hráčů i to, kdo se v daném okamžiku nachází výš či níž v hierarchii.

Ústřední roli v tomto procesu má prefrontální kůra, centrum strategického uvažování a seberegulace. Právě zde se rozhoduje, zda má smysl jít do otevřeného střetu, nebo zda je výhodnější zvolit zdrženlivější taktiku. Některé její oblasti přitom dokážou na základě dostupných signálů odhadnout výsledek soutěže ještě dřív, než se reálně rozběhne.

Vedle racionálního plánování pracují i emoční systémy. Amygdala okamžitě reaguje na náznaky ohrožení postavení a připravuje tělo na obranu či útok. Přední cingulární kůra si mezitím uchovává „záznamy“ o minulých střetech – kdo kdy vyhrál, kdo prohrál a jak se v čase mění vztahy uvnitř skupiny. Serotoninové dráhy pak celý systém jemně dolaďují – rozhodují, zda se přikloníme k otevřené dominanci, nebo ke spolupráci a taktické zdrženlivosti.

Podstatné je, že mozek nehraje na náhodu a nečeká, jak to dopadne. Je nastavený prediktivně. Ještě před samotným střetem kombinuje zkušenosti, informace o soupeřích i dostupné zdroje a odhaduje, jak velké úsilí se vyplatí vložit do hry. Pokud vyhodnotí vysokou šanci na úspěch, posílí sebevědomí i kognitivní výkon. Pokud ne, přepne do defenzivy.

Zjednodušeně řečeno: dávno předtím, než se vědomě rozhodneme „jít do boje“, náš mozek už má strategii hotovou – a ví, zda do něj vstoupí s odvahou, nebo s brzdou zataženou na maximum.

Soutěživost sama o sobě není ani ctnost, ani nešvar. Rozhodující je její podoba. Psychologové rozlišují mezi zdravou, konstruktivní soutěživostí a její toxickou, destruktivní variantou.

Zdravá soutěživost vyrůstá z vnitřní motivace. Člověka pohání radost z procesu, chuť zlepšovat se a ovládnout nové dovednosti. Výzva je příležitost, ne hrozba. Soupeř v tomto nastavení nepředstavuje nepřítele, ale referenční bod – někoho, kdo nastavuje laťku a pomáhá odhalit vlastní rezervy. Výsledek má váhu, ale neurčuje lidskou hodnotu. Výzkumy ukazují, že tento přístup souvisí s vyšší spokojeností, emoční stabilitou, lepšími vztahy i dlouhodobě udržitelnými výkony. Paradoxně právě lidé, kteří nejsou paralyzováni strachem z prohry, často dosahují nejlepších výsledků.

Toxická soutěživost hraje úplně jinou hru. Vítězství se stává podmínkou sebehodnoty a prohra osobním selháním. Hodnota člověka se tu měří výhradně srovnáváním a neustálým hlídáním pozice v žebříčku. Jakmile hrozí pád, nastupuje stud, ponížené ego a s ním i vnitřní agrese – otevřená nebo tichá, ale o to úpornější.

Tenhle režim je dlouhodobě vyčerpávající. Živí stres, úzkost a vede k vyhoření i rozpadům vztahů. Lidé v něm častěji sahají k manipulaci, znevažování soupeřů či neetickým zkratkám. Tady se nesoutěží pro radost ani pro růst. Tady se bojuje o vlastní hodnotu.

Tento vnitřní boj se odehrává v prostředí, kde úspěch málokdy hodnotíme podle absolutních měřítek. Psychologické výzkumy opakovaně ukazují, že člověka víc než konkrétní čísla zajímá jeho relativní pozice vůči ostatním. Rozhodující není výsledek, ale srovnání.

Právě tady se soutěživost snadno mění v past. Pokud má výkon hodnotu jen tehdy, když převyšuje výkon někoho jiného, závod nikdy nekončí. Vždy se objeví někdo bohatší, úspěšnější nebo viditelnější. A vítězství, které mělo přinést uspokojení, se mění v krátkou úlevu – než mozek najde další metr, podle kterého je třeba se znovu poměřit.

Do toho všeho promlouvá prostředí, ve kterém vyrůstáme, možná víc, než si chceme připustit. Vztah k soutěživosti se totiž se totiž nezačíná formovat v dospělosti, ale má kořeny hluboko v dětství – doma u jídelního stolu. Děti, které jsou od mala srovnávány se sourozenci nebo spolužáky, si rychle osvojí jednoduché, ale tvrdé pravidlo: pozornost a láska nejsou samozřejmost, musí se zasloužit. Úspěch otevírá dveře, neúspěch je tiše přivře.

Škola tenhle vzorec většinou dál přiživuje. Známky, pořadí v žebříčku a veřejné porovnávání mají děti „připravit na život“. Jenže místo radosti z učení si spíš odnášejí jeden naučený reflex: měřit vlastní hodnotu podle toho, kdo je před nimi a koho právě porazili. Nejde o to, co umím, ale o to, jaké je mé umístění v žebříčku.

A společnost? Ta tomu nasazuje korunu. Západní kultura otevřeně oslavuje vítěze, výkon a výjimečnost. Úspěch se nosí na odiv, porážka se toleruje jen tehdy, pokud je rychle přepsaná dalším triumfem. Hodnota člověka se nenápadně mění v tržní artikl: mám takovou cenu, jak se dokážu prodat – svůj výkon, značku, obraz o sobě. Status se stává návykovou látkou. Krátce povzbudí, ale rychle vyprchá a nutí k dalšímu kolu soupeření.

V takovém nastavení přestává být prohra zkušeností a stává se ohrožením identity. Pro lidi s podmíněnou sebeúctou neznamená neúspěch „nevyšlo to“, ale „nejsem dost“. Odpočinek je vnímán jako slabost, pauza jako riziko pádu. A tak se jede dál – z výzvy do výzvy, z vítězství do vítězství, která přinášejí jen krátkou úlevu. Přirozená soutěživost se tím postupně mění v hyper-soutěživost: vyčerpávající režim, v němž se nebojuje o růst, ale o vlastní hodnotu.

Soutěživost prostupuje naši společnost všude – od osobních vztahů až po globální ekonomiku. Je hluboce zakořeněná v evoluci: dřív pomáhala přežít a získat zdroje, dnes může pohánět inovace, ale taky vyvolávat napětí a frustraci. Na trhu, ve školách i v pracovních týmech se projevuje na každém kroku – od bodovacích systémů a prestižních ocenění až po nepsané sociální hierarchie, které určují, kdo má vliv a kdo zůstává v pozadí.

Ve větším měřítku se stejný princip přelévá i za hranice států. To, co u jednotlivců vypadá jako touha uspět nebo nezůstat pozadu, se na globální scéně mění v ekonomické soupeření, boj o vliv a kontrolu nad zdroji. Státy se předhánějí v tom, kdo nabídne lepší podmínky pro byznys, technologie nebo vzdělání, protože právě schopnost obstát v mezinárodní konkurenci se dnes přímo promítá do životní úrovně obyvatel. Soutěž o prosperitu tak není jen abstraktní hra elit, ale něco, co se dotýká každodenního života milionů lidí.

Jenže tam, kde soutěž přestane mít mantinely, začíná problém. Touha po ekonomické nebo politické dominanci často přerůstá v neefektivní závody o prestiž a moc. Dějiny nabízejí varovné příklady států, které investovaly obrovské prostředky do soupeření s rivaly, zatímco zanedbávaly potřeby vlastních občanů. Zbrojní závody, technologické přetlačování nebo snaha udržet status velmoci za každou cenu dokážou vyčerpat i silné ekonomiky a dlouhodobě podkopat jejich stabilitu.

Soutěživost mezi státy se navíc neodehrává jen na trzích, ale i v politice a bezpečnosti. Konflikty, obchod se zbraněmi a vytváření obrazu vnějšího nepřítele často slouží jako nástroje, jak upevnit moc a sjednotit společnost strachem. V takovém prostředí ustupuje spolupráce do pozadí a mezinárodní pravidla jsou vnímána spíš jako překážka než ochrana. Izolacionismus a odpor k dohodám pak nejsou výrazem síly, ale obav z oslabení vlastního postavení.

Moderní svět ale nabízí způsoby, jak soutěživost zkrotit a využít ji konstruktivně. Společenské normy a prosociální vedení korigují destruktivní chování a podporují růst všech, nejen těch nejhlasitějších. Legislativní pravidla a chytrý design institucí hlídají, aby se konkurence nezvrhla v chaos. Na individuální úrovni pomáhá změna pohledu: přestat se neustále poměřovat s ostatními, sledovat vlastní posun a děti vychovávat tak, aby výkon nebyl vstupenkou k lásce, ale jen jednou z mnoha životních zkušeností. V takovém nastavení se soutěživost mění z pasti v motor motivace.

Tam, kde se soutěživost utrhne ze řetězu a není vyvažována spoluprací, roste nerovnost, napětí a pocit frustrace, že hra je nastavená jen pro pár vyvolených. Společnosti, které vsadí výhradně na tvrdou konkurenci a nechají ji běžet bez korekcí, často narážejí na své limity: sociální soudržnost slábne, důvěra mizí a schopnost společně řešit složité problémy se vytrácí. Krátkodobé zisky pak bývají vykoupeny dlouhodobou nestabilitou.

Jiný příběh nabízejí země, které soutěž a spolupráci umějí propojit. Skandinávský model ukazuje, že konkurenční trh nemusí být bojem o přežití, ale prostorem pro snahu a inovace, a že solidarita či investice do společného zázemí nejsou luxusem, ale součástí systému. Otevřená soutěž, pevné instituce a hustá síť sociálních jistot vytvářejí prostředí, kde lidé mají motivaci snažit se, aniž by je paralyzoval strach z pádu na dno. Konkurence tu nepůsobí jako tvrdý bič, ale jako jemný impulz, který žene vpřed. A spolupráce? Ta je měkkým polštářem, který zmírňuje její nejostřejší nárazy.

Moderní společnosti prosperují tehdy, když dokážou obojí držet v napětí, ale ne v konfliktu. Když soutěž inspiruje k lepším výkonům a spolupráce zajišťuje, že výsledek dává smysl i pro celek.

Možná právě tady spočívá hlavní lekce současnosti. Konkurence není zlořád, který je třeba vymýtit, ani přednost, kterou je nutné neustále vyzvedávat. Je to nástroj – mocný, ale dvojsečný. Umí nás zvednout ze židle, inspirovat, přimět růst a překonávat sebe sama. Stejně snadno se ale může stát zhoubou, která ničí radost ze hry i ze života. Rozdíl neleží v tom, zda chceme vyhrát, ale proč. A v tom, zde dokážeme uznat, že někdy je opravdovým vítězstvím i to, že nemusíme být první. Skutečný pokrok nevzniká tam, kde všichni touží stát na stupních vítězů, ale tam, kde se daří spojit chuť vyhrát s ochotou táhnout za jeden provaz. Tam, kde soutěž podporuje růst jednotlivce i celku, neoslabuje vztahy ani nevyčerpává zdroje. Svět se pak hýbe vpřed s energií, která baví i vyvažuje.

BALCONI, Michela a VANUTELLI, Maria E. Brains in Competition: Improved Cognitive Performance and Inter-Brain Coupling by Hyperscanning Paradigm with Functional Near-Infrared Spectroscopy. Frontiers in Behavioral Neuroscience [online]. 2017, 11, 163 [cit. 2026-01-25]. DOI: 10.3389/fnbeh.2017.00163. Dostupné z: PMC5583169.

BUSER, Thomas a OOSTERBEEK, Hessel. The Anatomy of Competitiveness [online]. Bonn: IZA – Institute of Labor Economics, 2023 [cit. 2026-01-25]. Discussion Paper Series, No. 16224. ISSN 2365-9793. Dostupné z: https://ssrn.com/abstract=4475579

GILBERT, Paul a BASRAN, Jaskaran. The Evolution of Prosocial and Antisocial Competitive Behavior and the Emergence of Prosocial and Antisocial Leadership Styles. Frontiers in Psychology [online]. 2019, 10, 610 [cit. 2026-01-25]. DOI: 10.3389/fpsyg.2019.00610. Dostupné z: PMC6603082.

KLYUEVA, Olga A. Competitiveness of personality as a psychological phenomenon: The content of the construct and its typology. Psychology in Russia: State of the Art [online]. 2016, 9(2), 151–167 [cit. 2026-01-25]. DOI: 10.11621/pir.2016.0212.

KNIGHT, Erik L. et al. The Causal Effect of Testosterone on Men’s Competitive Behavior is Moderated by Basal Cortisol and Cues to an Opponent’s Status: Evidence for a Context-Dependent Dual Hormone Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology [online]. 2022, 123(4), 693–716 [cit. 2026-01-25]. DOI: 10.1037/pspa0000305. Dostupné z: PMC9901191.

NATIONAL INSTITUTES OF HEALTH (NIH). Understanding how the brain tracks social status and competition [online]. Bethesda: NIH Research Matters, 2022 [cit. 2026-01-25]. Dostupné z: https://www.nih.gov/news-events/nih-research-matters/understanding-how-brain-tracks-social-status-competition

OLIVEIRA, Gonçalo A. et al. Testosterone response to competition in males is unrelated to opponent familiarity or threat appraisal. Frontiers in Psychology [online]. 2014, 5, 1240 [cit. 2026-01-25]. DOI: 10.3389/fpsyg.2014.01240. Dostupné z: PMC4217316.

WOBBER, Victoria et al. Differential changes in steroid hormones before competition in bonobos and chimpanzees. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2010, 107(28), 12457–12462 [cit. 2026-01-25]. DOI: 10.1073/pnas.1007411107.

ZENG, Tian Chen, CHENG, Joey T. a HENRICH, Joseph. Dominance in humans. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences [online]. 2022, 377(1845), 20200451 [cit. 2026-01-25]. DOI: 10.1098/rstb.2020.0451.