Ochlupení slouží tělu, ale společnost ho odmítá

Ráno v koupelně, pár minut ticha a rutinní rozhodování, co všechno je dnes „potřeba dát pryč“. Holicí strojek, vosk nebo krém se berou jako samozřejmá výbava, a ne jako zásah do biologie. Hladká kůže působí upraveně, civilizovaně, správně. Ochlupení naopak vyvolává rozpaky a dojem zanedbání. Přitom ještě před několika generacemi šlo o naprosto neutrální součást lidského těla – bez hodnocení, beze studu, bez tlaku na odstranění.

Chlupy si s sebou neseme už statisíce let – a rozhodně ne proto, aby nás provokovaly před návštěvou plovárny. Proč jsme se tedy rozhodli je systematicky vyhlazovat, když mají tak překvapivě sofistikovanou biologickou roli?

Představa, že tělesné ochlupení je zbytečný přežitek, zní lákavě. Jenže evoluce nás chlupy nevybavila jen pro nic za nic. Co dlouhodobě nefunguje, to mizí. Lidé přitom mají přibližně stejnou hustotu vlasových folikulů jako ostatní primáti podobné velikosti. Rozdíl je jinde: naše chlupy jsou jemnější, kratší a méně pigmentované. Chlupy nezmizely. Jen ztratily objem, barvu a potřebu se předvádět.

K této proměně došlo zhruba před dvěma miliony let, kdy se naši předkové přesunuli z chladivého stínu lesů do otevřené, rozpálené africké savany. Nové prostředí si žádalo jinou strategii přežití. Hustá srst se v poledním žáru stala přítěží, zatímco schopnost zbavovat se přebytečného tepla rozhodovala o životě a smrti. Lidské tělo proto „odmontovalo“ izolaci a vsadilo na masivní systém potních žláz. Díky odpařování potu se z něj stal biologický chladicí stroj, který dokázal udržet v bezpečné teplotě i stále rostoucí mozek.

Tato adaptace poskytla lidem jednu zásadní výhodu: vytrvalost. Zatímco osrstěná zvířata se v horku rychle přehřívala, člověk byl schopen běžet dál. Ne rychleji, ale déle. A právě tato schopnost – uštvat kořist v žáru dne – patří k nejdůležitějším kapitolám lidského úspěchu.

I dnes hraje ochlupení důležitou roli v regulaci teploty. V chladu se chová jako přirozená izolační deka: zachytává tenkou vrstvu vzduchu těsně u pokožky a vytváří bariéru, která brání úniku tepla. Husí kůže tak není jen tělesná reakce na emoce, ale ozvěna mechanismu, který měl velmi praktický význam.

V horku se role obrací. Chlupy pomáhají rozprostřít pot po větší ploše, než by zvládla holá kůže, a tím výrazně zvyšují účinnost jeho odpařování. Právě vypařování je klíčový chladicí proces – odvádí z těla přebytečnou tepelnou energii a udržuje vnitřní teplotu v bezpečných mezích. Ochlupení tedy neizoluje proti teplu za každou cenu, ale funguje jako adaptivní regulátor podle podmínek.

Zcela zvláštní kapitolu tvoří vlasy na hlavě. Ty nejsou módním doplňkem, ale evolučním štítem pro mozek – orgán extrémně citlivý na přehřátí a zároveň náročný na energii. Vlasy snižují množství slunečního záření dopadajícího na lebku a pomáhají stabilizovat teplotu mozkové tkáně. Experimenty s tepelným manekýnem simulujícím lidskou kůži ukazují, že hlava bez vlasů přijímá výrazně více tepla a k ochlazení vyžaduje mnohem intenzivnější pocení. Jinými slovy: bez vlasů by lidské tělo plýtvalo vodou a riskovalo přehřátí řídicí jednotky.

Evoluce by jen těžko dovolila zvětšování mozku v prostředí africké savany, kdyby ho zároveň nevybavila účinnou ochranou proti tepelnému kolapsu. Lidské ochlupení tak funguje jako izolační fasáda a chladicí věž v jednom – v zimě brání únikům tepla, v létě umožňuje jeho řízený odvod. Nenápadně, úsporně a překvapivě chytře.

Chloupky a vlasy nemáme jen pro ozdobu. Jsou to funkční antény. Tvoří vysoce citlivý senzorický systém, který lidskému tělu rozšiřuje vnímání okolí daleko za hranice samotné kůže.

Každý vlasový folikul je totiž obklopen sítí nervových zakončení, takzvaných mechanoreceptorů. Ty reagují na tlak, vibrace i nepatrný pohyb.

Samotný chlup funguje jako páka: i ten nejjemnější dotek na jeho konci – slabý průvan, lezoucí hmyz, sotva znatelné šimrání – se zesílí a okamžitě přenese k nervům u kořínku. Mozek tak dostává varovný signál dřív, než by holá kůže vůbec stihla zareagovat.

Tento mechanismus má velmi praktický dopad. Experimenty z univerzity v Sheffieldu ukázaly, že lidé s ochlupením zaznamenali přítomnost štěnic na kůži výrazně rychleji než ti oholení. Chlupy zde fungují dvojím způsobem: nejen jako poplašný systém, ale i jako fyzická překážka. Parazit se musí doslova prodírat porostem, hledat cestu ke kůži a vhodné místo k sání. Každá vteřina navíc zvyšuje šanci, že si ho člověk všimne a zasáhne.

Paradox moderní posedlosti hladkou kůží je zřejmý. To, co společnost považuje za čisté a upravené, je z hlediska evoluce spíš senzorické ochuzení. Oholená pokožka sice vypadá uhlazeně, ale přichází o část své bdělosti. Člověk se stává méně vnímavým k drobným hrozbám – od štěnic přes komáry až po klíšťata, která mohou přenášet vážné nemoci.

Ochlupení má také ochrannou funkci, kterou si běžně neuvědomujeme. V místech, kde se tělo otevírá světu, pracuje jako filtrační systém. Řasy a obočí zachytávají prach, pot i drobné nečistoty a odvádějí je stranou dřív, než ohrozí zrak. Chloupky v nose a uších fungují jako hrubý vzduchový filtr – zastaví pyl, bakterie i prachové částice, které by se jinak dostaly hlouběji do dýchacích cest.

Tam, kde se kůže tře o kůži, přebírá ochlupení roli přirozeného maziva. V podpaží a tříslech snižuje tření při chůzi, sportu i fyzické práci a chrání pokožku před bolestivými oděrkami. V intimních partiích má navíc praktický význam i při sexu – tlumí mechanické namáhání a snižuje riziko drobných poranění, která by mohla otevřít dveře infekcím.

Další vrstvu ochrany představuje štít proti slunci. Chlupy rozptylují a pohlcují část UV záření dřív, než dopadne přímo na kůži. Tím pomáhají chránit DNA kožních buněk před poškozením, zpomalují předčasné stárnutí pokožky a snižují riziko vzniku rakoviny kůže. Vlasy na hlavě jsou v tomto ohledu klíčové — zejména husté a kudrnaté fungují jako překvapivě účinná sluneční clona.

V citlivých oblastech však ochlupení nepracuje samo. Vstupuje do tiché, ale zásadní spolupráce s mikrobiomem, tedy s komunitou „hodných“ bakterií. Pubické ochlupení například vytváří stabilní prostředí pro bakterie rodu Lactobacillus, které produkují antimikrobiální látky a aktivně brání přemnožení škodlivých organismů, včetně E. coli. Právě tato rovnováha pomáhá chránit před infekcemi močových cest — a její narušení při časté a úplné depilaci může riziko zánětů výrazně zvýšit.

Zatímco deodoranty se snaží tělesné pachy umlčet, evoluce s nimi po statisíce let zacházela jako s jemným komunikačním kanálem. V podpaží a intimních partiích proto rostou terminální chlupy z folikulů napojených na apokrinní potní žlázy – zvláštní typ žláz, které se probouzejí v pubertě a nehrají primárně roli v ochlazování těla.

Typický lidský pach vzniká teprve ve chvíli, kdy se do práce pustí kožní bakterie a tyto látky začnou rozkládat.

Právě tady vstupují do hry chlupy. Chemické signály zachytávají, „nasají“ a postupně uvolňují do okolí. Fungují jako přirozený difuzér, který prodlužuje životnost pachové zprávy. Bez nich se chemická komunikace smrskne na krátký tón – rychle zazní a stejně rychle zmizí.

Z evolučního hlediska to dává dokonalý smysl. Tato jemná chemická komunikace se podílí na sociálním ladění, rozpoznávání jedinců i sexuální přitažlivosti. Není náhodou, že právě v podpaží a rozkroku ochlupení zůstalo zachováno, zatímco jinde ustoupilo. Bez chlupů se totiž signál nemá kde „držet“ – rychleji se rozptýlí, vyprchá a ztratí na intenzitě. Zpráva sice odejde, ale k adresátovi dorazí už jen jako ozvěna.

Masová averze k ochlupení není prastará ani univerzální. V západním světě se rozjela naplno až ve 20. století. Jako symbolický milník se často zmiňuje rok 1915, kdy firma Gillette uvedla na trh první dámský holicí strojek. Načasování nebylo náhodné: móda začala zkracovat délku šatů, rukávů a odhalovat podpaží. Reklama obratem určila, že viditelné chloupky jsou trapné, neženské a poněkud nečisté.

Marketing tehdy předvedl husarský kousek. Z něčeho, co lidskému tělu po miliony let sloužilo, vytvořil estetickou vadu – a současně nabídl řešení.

Vznikla norma, která se dnes bere jako přirozená, i když je ve skutečnosti kulturním výtvorem. U žen zakořenila hluboko – téměř každá se někdy holila, často automaticky a bez otázky proč. U mužů se stejný scénář rozehrává se stoletým zpožděním: depilace se rychle normalizuje a marketing si postupně bere pod kontrolu „území pod linií krku“ podobně, jako to kdysi udělal u ženského těla.

To, co bylo ještě nedávno považováno za samozřejmou součást mužské identity, dnes často končí pod strojkem. Manscaping, tedy úprava či odstraňování tělesného ochlupení u mužů, se v 21. století stal běžnou kapitolou osobní hygieny. Průzkumy v západních zemích naznačují, že trendu holduje zhruba 40–50% mužů, – a číslo má spíše rostoucí tendenci.

Motivace jsou překvapivě podobné těm, které po desetiletí provázely ženy. Pro jedny jde o estetiku a snahu nechat vyniknout vypracované svaly, pro jiné o pocit čistoty a menší zadržování potu a pachů. Sportovci – zejména plavci a cyklisté – sahají po strojku kvůli výkonu a aerodynamice, další muži zohledňují preference partnera. A pro nemalou část z nich se manscaping jednoduše stal rutinním zvykem, podobně jako ranní sprcha nebo úprava vousů.

Zajímavý je kulturní rozptyl. Zatímco v USA a Německu má navrch hladce oholený hrudník, Francouzi dávají přednost střídmě zastřiženému porostu – upravenému, ale ne vyhlazenému. Právě tyto rozdíly naznačují podstatnou věc. Ideál hladkého mužského těla nevychází z biologie, ale z kulturních představ, marketingu a obrazů, které kolují na sociálních sítích. Zatímco dříve byl „divoký porost“ vnímán jako symbol síly a vitality, dnešní norma preferuje kontrolu, úpravu a disciplínu. Mužnost se tak z pralesa přesunula do barber shopu.

Odstraňování ochlupení má svou daň. A není ani malá, ani okamžitě viditelná. Hladká kůže slibuje klid na povrchu, zatímco pod ním se rozjíždí tiché krizové řízení. Zvlášť v intimních partiích totiž depilace neznamená jen ztrátu chlupů, ale i likvidaci biologického štítu.

Pubické ochlupení funguje jako domov pro prospěšné bakterie rodu Lactobacillus. Ty produkují antimikrobiální látky a drží na uzdě patogeny, včetně Escherichia coli. Jakmile tento ekosystém pravidelně vyhlazujeme, rovnováha se hroutí.

Data ukazují, že ženy, které si intimní ochlupení odstraňují velmi často – klidně každý týden nebo denně – mají až trojnásobně vyšší riziko opakovaných zánětů močových cest. K tomu se přidává další problém: holení a voskování vytváří drobná poranění, neviditelná pouhým okem, ale ideální jako vstupní brána pro viry, například herpes nebo Molluscum contagiosum.

Krátkodobé podráždění však není jedinou daní. U chemických metod se časem hlásí o slovo dlouhodobé poškození kůže. Pravidelné používání depilačních krémů po řadu let vede ke ztenčování pokožky, narušení kolagenových vláken a ztrátě elasticity. Kůže stárne rychleji, objevují se jemné vrásky a u části lidí i pigmentové skvrny – paradoxně právě v oblastech, které měly působit „čistěji“ a mladistvěji.

Zajímavé – a trochu znepokojivé – je i srovnání jednotlivých metod. Naprostá většina zdravotních komplikací souvisejících s odstraňováním ochlupení má společného jmenovatele: žiletku. Holení je nejrozšířenější, ale zároveň nejrizikovější technika, protože systematicky narušuje kožní bariéru. Chemické spreje a krémy k tomu přidávají další vrstvu rizika, včetně podráždění dýchacích cest při vdechnutí výparů, což ohrožuje zejména astmatiky.

S nástupem manscapingu se tyhle potíže přestaly týkat jen žen. U mužů přibývá zánětů v obličeji a při používání chemických přípravků v intimních partiích i potíží se sliznicemi močové trubice. Hladkost si tak vybírá svou daň napříč pohlavími.

A pak je tu ještě jedna položka na účtence: peníze. Průměrná žena na Západě utratí během života za depilaci v přepočtu statisíce korun. Za něco, co tělo původně poskytovalo zdarma – a ještě k tomu s ochrannou funkcí.

Nic z toho neznamená, že by se lidé měli přestat holit. Jde spíš o to vrátit ochlupení status, který si zaslouží: není to nepřítel, ale funkční součást těla. Hnutí za tělesnou pozitivitu v posledních letech připomíná, že volba by měla patřit jednotlivci, ne společenskému diktátu.

Chlupy nejsou ani hygienický prohřešek, ani morální selhání. Jsou biologickou pamětí těla.

DEMARIA, Andrea L., et al. Complications related to pubic hair removal. American Journal of Obstetrics and Gynecology [online]. 2014, roč. 210, č. 6, s. 528.e1–528.e5 [cit. 2026-01-09]. DOI: 10.1016/j.ajog.2014.01.036

GALBARCZYK, Andrzej, et al. Extreme pubic hair removal as a potential risk factor for recurrent urinary tract infections in women. Scientific Reports [online]. 2023, roč. 13, č. 1, čl. 19045 [cit. 2026-01-09]. ISSN 2045-2322. DOI: 10.1038/s41598-023-46481-6

LASISI, Tina, et al. Human scalp hair as a thermoregulatory adaptation. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America [online]. 2023, roč. 120, č. 24 [cit. 2026-01-09]. DOI: 10.1073/pnas.2301760120

MURPHREY, Morgan B., AGARWAL, Sanjay a ZITO, Patrick M. Anatomy, hair. In: StatPearls [online]. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing, 2023 [cit. 2026-01-09]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK513312/

TRAGER, Jonathan D. K. Pubic hair removal – pearls and pitfalls. Journal of Pediatric and Adolescent Gynecology [online]. 2006, roč. 19, č. 2, s. 117–123 [cit. 2026-01-09]. DOI: 10.1016/j.jpag.2006.01.051

WILLIAMS, Zoe. ‘They handled me like a carcass!’: Why are so many men now ‘manscaping’? The Guardian [online]. 2024-08-29 [cit. 2026-01-09]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/lifeandstyle/article/2024/aug/29/why-are-so-many-men-now-manscaping

YESUDIAN, Patrick. Human hair – an evolutionary relic? International Journal of Trichology [online]. 2011, roč. 3, č. 2, s. 69–71 [cit. 2026-01-09]. DOI: 10.4103/0974-7753.90799