Článek
Jako každý rok, obklopen zbytky salátu a pocitem, že už je po Vánocích, a kdo to tak 25. prosince nemá, hoď po mně vanilkovým rohlíčkem, cítím potřebu obhájit to, co si připomínáme v 0:00 v prochladlém kostele. A nechci převyprávět příběh o tom, jak úřední moc zavinila, že jesle se staly v češtině synonymem místa péče pro nejmenší. Ani zvolat onu otázku „Co je to víra?“ a odpovědět si, že dobrovolné (radikální, svobodné…. doplň si své oblíbené přídavné jméno) přitakání k… K čemu vlastně, že?
Vidím totiž problém. Když jsme si za francouzské revoluce na oltář posadili Bohyni rozumu a nahradili tak Boha, když jsme rozhodli jít cestou humanismu a popřeli jsme vše, co rozum, člověka přesahuje, netušili jsme, že se nám popřená potřeba přesahu vrátí v potvořených formách „ezo“ a „eko“ dohod s Matkou Zemí, krystaly a bosými Evropany s vnitřním indiánem a očíslovaným počtem dohod a na nakonec i s pocitem provinění, že rozum vůbec používáme.
A ztratili míru, která nám pomáhala třídit okolní svět, myšlenky a tužby na dobré (rozuměj pomáhající) a špatné (tedy, ty, které nevnášejí klid a mír).
Co nám tedy zbývá? Snad ta naděje, že i ve zmatené době dokážeme vtisknout našim životům smysl, jako se v chlévě vtiskl do dětského těla, aniž bychom v tom neustále hledali pobouření a výsměch.
