Článek
Před šestatřiceti lety lidé stáli na náměstích, cinkali klíči a volali po svobodě. Chtěli otevřené hranice, možnost cestovat, mluvit nahlas bez strachu, vychovávat své děti bez všudypřítomné propagandy a cenzury. Chtěli konec špiclů, konec estébáků a konec jedné jediné strany, která určovala, co si má národ myslet.
Byla to touha po obyčejném životě – bez front na banány, bez ponižování u pasové kontroly, bez obav, že soused, kolega nebo dokonce přítel donáší tajné policii. Volali po důstojnosti, po naději a po tom, aby jejich děti vyrůstaly ve světě, kde „mít vlastní názor“ už nebude trestným činem.
A dnes? Po více jak třech desetiletích svobody, cestování, vzdělání a možností, o kterých jejich rodiče ani nesnili, stojí ti samí lidé u volebních uren a chtějí dát svůj hlas těm, proti kterým tehdy zvonili klíči. Komunistům. Estébákům. Těm, kteří kdysi drželi klíče od celého vězení zvaného Československo.
Proč? Kvůli pár korunám. Kvůli iluzi, že se vrátí jistoty, které nikdy nebyly. Kvůli slibům, že někdo jiný se o všechno postará, když oni jen odhlasují.
Je to jako v pohádce – hrdina, který kdysi zvítězil, dnes zaprodává svoje vítězství pro pár stříbrňáků. Jenže nejde o jeho osud, jde o osud dětí a vnoučat. Těch, pro které kdysi demonstroval, aby měli svobodnější svět.
Generace klíčů dnes sama podává klíče od svobody těm, proti kterým kdysi cinkala.
