Článek
Cítit vinu nebo diskomfort, když někomu odmítáme pomoci, často vychází z toho, že chceme být prospěšní a milováni. Také to může být z obavy, že nás někdo odmítne, pokud nevyhovíme. Uvědomit si to je ale první krok k tomu, abychom mohli najít způsob, jak říct „ne“ a přitom se necítit špatně.
Byla jsem vždy pověstná svojí laskavostí. Byla jsem ta, na kterou se každý obracel, když potřeboval pomoci, poradit, něco vyrobit, udělat nebo povzbudit. Každé „ano“, které jsem řekla, bylo jako potvrzení mé hodnoty a důkaz, že jsem tu pro druhé. Sama jsem měla pocit, že tím dokazuju, že jsem dobrým člověkem.
Jenomže čím více jsem říkala ano, tím míň času měla sama na sebe. Ve volných chvílích jsem jsem se věnovala zálibě v rukodělných pracích. Stačilo jednou něco vyrobit pro kamarádku a už se po vsi rozkřiklo, že vyrábím hezké dekorace pro zútulnění domácnosti. Mně samozřejmě imponovalo, že lidi za mnou chodí a já každému s radostí přikyvuji a vyjdu vstříc. Většina to chtěla vyrobit a koupit za tzv. lidovou cenu. Kdybych jim to dala zadarmo, nepřišlo by jim vůbec divné, že nechci za to žádné peníze. Ani mně by to tehdy nepřišlo divné, důležité pro mě bylo, že jsem nikoho neodmítla. Tak to chodilo u nás na vsi. Někomu nebylo ani blbé přijít pod záminkou, že si chtějí něco koupit a pak vycoufali s tím, že nemají u sebe tolik peněz. Ten pravý důvod byl, že si danou dekoraci nafotili a vlastními silami si ji zkusili vyrobit sami. Aby je to vyšlo levněji. A ještě se mi tím pochválili. Druhý důvod byl, že se nad nimi slituji a prodám jim to pod cenou… za částku, kterou měli v peněžence:). Každý víme, že ceny jdou nahoru. I ten můj materiál se čas od času zdražoval, ale já prodávala stále za ty stejné ceny, kdy jsem na tom začala prodělávat. Ze začátku mi to bylo vcelku jedno, ale postupem času jsem si uvědomovala, že to takto není správné.
Jednou mi mi kolegyně v práci řekla, že je na mě vidět, jak chodím do práce unavená a neodpočinutá. Věděla, co dělám ve chvílích volna a ptala se mě, proč pořád na všechno kývnu, když sama vidím, že už nemám sílu.
A já na to, že neumím říct ne. Když někomu řeknu ne, bojím se, že mě přestanou mít rádi nebo že je zklamu. Také jsem se jí svěřila, jak to mám s cenami a i proto hodně lidí mou dobrotu zneužívá, protože to mají tzv. za hubičku.
Kolegyně mi řekla, že je důležité si připomenout, že moje práce a čas mají svou hodnotu, a pokud cenu nenastavuju podle času, úsilí a nákladů, které do toho vkládám, není to v pořádku. Je sice fajn chtít být ohleduplný, ale každý má svoji vlastní zodpovědnost za sebe.
Měla pravdu. Do zaměstnání bych taky nechodila pracovat zadarmo. Jenomže tady byl malý rozdíl v tom, že tento koníček nebyl můj hlavním zdrojem příjmu peněz. Tolikrát jsem si říkala, že budu silná, tolikrát jsem si přehrávala ve hlavě věty, jak budu odolná a pevná vůči druhým. Ale když přišel ten okamžik, otočila jsem o 180 °C.
Navštívila jsem několik kurzů na sebevzdělání zaměřených na stanovování hranic, efektivní komunikaci, které by mi pomohly naučit říkat „ne“ a zároveň se cítit dobře.
Díky nim jsem si např. uvědomila, že nejsem zodpovědná za štěstí ostatních a mé hranice jsou v pořádku, i když někomu nevyhovím. Že můj čas a energie jsou jako baterie – když ji příliš vyčerpám, nemám energii na své vlastní potřeby. Že nikdy nebude možné vyhovět všem a ve všem, a je to naprosto v pořádku. Že praví přátelé a dobré vztahy vydrží i odmítnutí a pochopí mé potřeby.
Je to už několik let. Už sice nejsem hrrr všem ve všem vyhovět, ale tam uvnitř mě je stále občas pocit viny, když někoho odmítnu. Svou práci již dokážu spravedlivě ohodnotit, kdy mi okruh klientů výrazně ubyl. Ze začátku mi to bylo nepříjemné, ale časem jsem zjistila, že mi to umožňuje soustředit se na věci, které mě opravdu naplňují a dělají mi radost.
