Článek
Malé ruské dobrodružství
Ještě doutnaly trosky ruské dumy po nepodařeném puči zpátečníků a v Ruské federaci se pod vedením Jelcina rozběhla velká privatizace ruských mamutích podniků a průmyslových gigantů. Vznikající vrstva oligarchů převzala podniky a začala v nich podnikat, případně je trochu naleštila a lákala zahraniční investice.
1.
Šel jsem prostředkem velké kanceláře amerického stylu, po obou stranách byly rovnoměrně rozestaveny stoly, za kterými seděly účetní, plánovačky, lidé z nákupního oddělení, asistenti a další zaměstnanci. V protilehlých rozích místnosti byly postaveny dvě skleněné kóje prokuristů, jeden měl na starosti výrobní a druhý finanční a obchodní chod nadnárodní firmy. Skleněné dveře bývaly otevřeny vyjma důležitých jednání, kdy by ušlé útržky konverzace mohly vést ke klepům, drbům, panice a intrikám, jak už to ve velkých firem bývá.
„Zastavte se tady u mě“, zavolal na mě výrobní prokurista, když mě spatřil skrze skleněnou stěnu. Náležitě ve mně hrklo. Zastával jsem důležitou, avšak ne nehraditelnou funkci a fluktuace na obdobných pozicích byla poměrně častá. „A zavřete za sebou dveře.“ V duchu mi uklouzlo: “ A sakra.“ Přes odlesky odpoledního slunce ve skleněných stěnách jsem nezaregistroval, že u malého jednacího stolu, kde byla pro mě připravená židle sedí i náš zahraniční supervizor a personalista. „Tak a je to“, pomyslel jsem si, “ sice si nejsem ničeho špatného vědom, ale výpověď mě nemine.“ Všechny indicie jako složení té sedící skvadry, zavřené dveře nevěštily nic dobrého.
Prokurista začal bez nějakého úvodu rovnou otázkou v angličtině, která byla oficiálním komunikačním jazykem firmy a také aby porozuměl supervizor: “ Vy se dohovoříte rusky, že ano?“ Stále zmaten z celé situace jsem se zmohl jen na přikývnutí. Prokurista pokračoval v rychlém tempu dál: „Naše společnost má zájem o prozkoumání jedné investice v Rusku, konkrétně v petrohradské oblasti. Je to pro nás velmi strategický projekt. Nicméně ruská strana nám nechce poskytnout moc informací o stavu výroby, kvalitě, problémech, vývoji. Jedinou možností, jak vyzískat informace, je provést nelegální špionáž pod rouškou nabídky odkoupení výrobků a jejich prodej přes nás pod novou neutrální značkou, kterou vymyslíme, do Jižní Ameriky.“ Vyvalil jsem oči. Cizinec vyšpulil rty a vážně na mě pokýval hlavou, a znovu pohlédl na prokuristu. „Vedení firmy neznáme, majitel je tajemný, komunikace špatná, k západním lidem mají nedůvěru. Proto bychom vyslali vás a zahraničního kolegu, který je původem Rumun, etnický Němec z Besarábie, který pracuje v naší německé pobočce:“ Ano Johana jsem znal z předchozí spolupráce na společných projektech. Nyní si vzal slovo supervizor :“ Cílem bude dostat se do výroby, spočítat produkci za směnu, počet technických přestávek, odhadnout odpady, ukrást vzorky vstupních materiálů, cokoliv, co nám přinese cenné informace. Rusové souhlasí, že můžete vybrat jednotlivé části výroby, které budou následně „jakoby“ – udělal oběma ukazováčky a prostředníčky ouška zajíčka- otestovány v Jižní Americe , pro případné zakázky – což se samozřejmě nestane“, pokrčil rameny. Vybrali jsme vás oba, protože jste z postkomunistické bývalé bratrské země, budou k vám více důvěřiví a máte velké zkušenosti z výroby a znalost produktů. Dále nás extrémně zajímá vývoj jednoho speciálního výrobku. Říká se, že už ho umí vyrobit, pokud byste se dostali až tak daleko, byly by vaše informace nesmírně cenné. Personalista, který doposud jen seděl a mlčel, se ke mně naklonil a česky mi pošeptal:“ Najal jsem ti učitelku ruštiny, aby sis osvěžil nějaká slova a fráze jako Sibiř, gulag..“ a nahlas se rozesmál.
Jmenuji se Bond. James Bond. V duchu jsem si vážným hlasem cvičil tuhle známou repliku a při přechodu z administrativní do výrobní budovy jsem imaginárně vytáhnul svoji pistoli Walter PPK. Jestli mě někdo viděl, zcela správně si mohl vyvodit, že jsem cvok.
Přípravy proběhly až neuvěřitelně rychle, moje ruská učitelka vypadala jako.. nu jako ruská učitelka. Kulatý obličej se silnými brýlemi, z hlavy ani v místnosti nesundávala ručně upletenou čepici tmavě červené barvy, za což si u mě vysloužila – stydím se – hanlivou přezdívku bába Marmeláda. Nechtěla věřit, že DOBROVOLNĚ jedu do Ruska, ze kterého ONA tak pracně prchla. Jediné co se mi snažila vštípit, až mě bude KGB vyslýchat přivázaného k židli, byla věta – Ya ne gotov otvetit etot vopros – Nejsem připraven odpovědět na tuto otázku. Zpětně přemýšlím, čím asi prošla, tenkrát moje nadšení přehlušilo varování srážky s ruskou realitou, která musela přijít.
Lednové odpoledne dosedlo letadlo na letišti v Petrohradě. Byl jsem z naší dvojice první, let z Německa měl pozdější přílet. Náš kontakt tam byl. Kožich až na zem, na hlavě beranici, široká a bodrá ruská tvář šedesátníka. „Vítej v Rusku“, objal mě a přitiskl tak, že jsme se hluboko vnořil do chlupu kožichu. Nicméně konverzace vázla, odstup jsem držel jak já, tak i Boris. Konečně dorazil i Johan, mírně potrápen vstupními formalitami, bohužel německý pasa chce do bývalého Lenigradu přece jen není úplně jednoduchá rovnice. Když na pásu dorazil Johanovo kufr, chybělo mu utržené kolečko. Johan trval na tom, že toto se musí reklamovat, byť ho od toho Boris zrazoval. „Nu, jaak chceeeš“, řekl anglicky s ruským přízvukem a bezradně rozpřáhl ruce. Po hodině běhaní po letišti, kde si nás posílali od čerta k ďáblu, i Johan pochopil marnost našeho počínání a vzdal to. „Jestli tooo buude jediné, co se vám stane, vot tak to jste šťaaastlivci. Welcome to Russia“, zabručel Boris.
„A nyní překvápko“, zvolal, když jsme vyšli ven na parkoviště. A byla tam. Obrovská dlouhá černá limuzína. „Pro vzácnou návštěvu nyní okružní jízda Petrohradem.“ Tohle se mi začíná líbit. Bond. James Bond. Vžívám se zase do své role. I Boris mírně ožije a na mé přání nás odveze k Auroře. Popadne mě sentiment a odříkám mu pionýrskou básničku o Petrohradu a roce 1917. V Borisově očích se zalesknou nefalšované slzy, zase polykám chlupy kožichu, ale je mi jasné, že jsem jako správný špion nastavil počáteční kontakt na jedničku. Den se nachýlil ke konci, v severských končinách nastává v zimních měsících tma velmi brzy. Další bondovská meta pokořena, ubytovali jsme se v tom nejluxusnějším hotelu ve městě a večeři začínáme kaviárem. Jen protřepat nemíchat se nekoná. S vodkou se to prostě nedělá. Začnu chápat, že Boris se náš kontakt v Rusku, bude se starat o budoucí aktivity. Mluví dobře anglicky a jazykem hindu. „Byl jsem dlouho na ruské ambasádě v Indii“ mrká na mě očkem a já se raději neptám jakým způsobem se dostává do vládních kruhů, jak to že má auto se značkou španělské ambasády a další jasné indicie. V jednu chvíli, kdy už jsme oba s Johanem z vodky omámení nás Boris přitáhne k sobě a otcovsky na nás pohlédne.“ Tak molodci, budete na sebe dávat pozor. Tu továrnu vlastní jeden obrovskej kápo. Mafián, chcete li. Najal si posádku atomové ponorky, aby mu to vedla.“ Nechápavě s Johanem zíráme a máme pocit, že bychom se chtěli dozvědět proč, a co má ponorka společného s výrobním závodem, ale Boris nás předběhne. „Jsou to vojáci. Generální ředitel je kapitán, finanční ředitel je první bocman a tak dále a tak dále. Proč? Protože vykonají rozkaz bez odříkání. Nevzpírají se. Proč dál? Protože jsou na sebe zvyklí, spolehnout se jeden na druhého. Důvěřují si. Je to bratrstvo zocelené ledovým mořem a nestvůrou atomové ponorky. Ráno v deset hodin vás vyzvednou. Já už tu nebudu, moje role prozatím skončila.“
Jdeme se s Johanem projít, dýcháme ledový přímořský vzduch táhnoucí se od Kronštatu, míjíme zamračené lidi na Něvském prospektu, který je nyní potemnělý. Celé to je jedna melancholická aura. Johan by chtěl být v pátek zpátky v Petrohradu. “ Co kdybychom šli večer v pátek, až se vrátíme, na balet. Chtěl bych moc vidět ruský balet.“ Nemám balet nijak v oblibě, ale řeknu si v duchu Bond, James Bond a odsouhlasím to.
2.
Ráno stojí před recepci vysoký štíhlý muž v padnoucím černém kabátě. „Vasiliy“, představí se, div nesrazí podpatky. Odhaduji to na bocmana. Vede nás k naleštěnému černému vozu Volga, kde spolu s řidičem čeká i drobná dívky s výrazným nosem – překladatelka. Nebyli si jisti, zda se domluvíme, proto jí prý najali. Sedne si mezi nás na široká zadní sedadla, Vasiliy dopředu a vyrazíme po širokém bulváru Petrohradu. Konverzace je společenská, čeká nás prý 3 hodiny cesty, Volga se kolébá, míjíme nábřeží Něvy a obrovské domy a mě zase pokouší Bond, až do momentu kdy zaregistruji blížící se zadek jiného automobilu, červenou na semaforu a obrovskou ránu.
Náš řidič to napral přímo do auta před námi, stojícího na červenou. Kontrolujeme se navzájem, naštěstí se nikomu nic nestalo, Volga je přece jen ku poctivého železa. Řidič vyleze jen tak v košili do mrazivého rána, spolu s druhým, postiženým řidičem si zapálí cigaretu a začnou diskutovat. “ Co teď bude?“, ptáme se. Prý se čeká na policii. Auto stojí, chumlám se do zimní bundy, protože chlad už proniká dovnitř. Po dlouhé době dorazí džíp UAZ, vysype se něj asi 7 policistů. Všichni si povídají s naším a druhým řidičem, okukují pomačkané plechy, všichni kouří, smějí se. Pak se zase naskládají do UAZu a odjedou. Fajn, to šlo dobře. „Tak hotovo a jedem?“, ptá se Johan. Tohle nebyli ti praví policisté, kteří řeší dopravní nehody, zni odpověď. OK, je to velké město, všechno má svůj čas. Sedíme a čekáme dál. Vasiliy vyjde ven a rozpráví s naším řidičem, překladatelka se přesune na přední sedadlo. Chvíli hledí dopředu, najednou se rychle obrátí a začne se vyptávat. Některé otázky jsou jak předpřipravené, ale něco z toho jsme s Johanem očekávali a tak máme domluvené odpovědi. Jsme pracovníci v kvalitě, odebíráme vzorky a chceme pomoci ruské firmě, prosadit se na jihoamerickém trhu. Po dalších dvou hodinách čekání uprostřed několika proudového bulváru dorazí dvoučlenná hlídka v policejní Ladě. Jednání má už údernější ráz, rozhazuje se rukama a gestikuluje. Nechybí oblíbené kouření. Policisté nasedají do auta a opět odjíždějí. Prý zavolají ty dopravní. Stejný příběh. „Co kdybychom se šli projít?“, navrhuji. Johan souhlasí. Jdeme s překladatelkou za Vasiliyem. Otočí se k nám a rusky řekne to čemu musí rozumět i Johan. “ NĚT.“ Neznáme Petrohrad, prý bychom mohli zabloudit, nikam se nepůjde. Končíme v bistru přes ulici, kde si dáme alespoň horký čaj a polévku, po několika hodinovém čekání nám vyhládlo. Když se vracíme, spolu s námi pěšky dorazí samotný policista. Má pásmo, blok, měří a zakresluje situační plánek havárie. Následně vyzve řidiče, aby se přesunuli do vedlejší ulice, kde na kuří nožce stojí budka s nápisem dopravní policie a sepisuje se protokol. Ptáme se jak je možné, že nepřišel hned, když je jeho budka hned vedle v ulici. Podívám se na hodinky, strávili jsme tu sedm hodin. Překladatelka jen pokrčí rameny, nikdo se nad tím nepozastavuje, kromě Johana, kterého z toho bere šlak. Replika Bond mi vázne na jazyku. Vypadá to, že tady se věci měří úplně jinak. Pomalu se stmívá, když vedle nás přiráží druhá bílá Volga. Managementu bylo divné, že jsme nedorazili v plánovaný čas a poslali naproti druhé auto. I přes naše protesty, že nám stačí původní, jsme nacpáni do druhého auta, a odjíždíme severo západním směrem z města. Kufry zůstanou v původním autě. Čím dál víc se vzdalujeme od velkoměsta, tím více přibývá sněhu, okolo cest jsou závěje, je tma, pálí nás tváře ošlehané petrohradským větrem a oba usneme.
„Už jsme skoro na místě“, probouzí na Vasiliy. Jsme cestou znaveni, ptáme se na jméno hotelu a plány na další den. “ Rozhodli jsme se, že nebudete spát v hotelu“, odpoví Vasiliy a rázným gestem ruky odmítne naše protesty. „Naše firma vám propůjčí byt.“ Zdá se, že je jasné, kdo tu přebral velení. Trochu vyděšeně se na sebe s Johanem podíváme, ale moc možností nemáme.
Od počátku příjezdu cítím okolo určitou melancholickou auru města, míst, lidí. Pomalu projíždíme městem, pouliční lampy jsou od sebe strašně daleko a vytvářejí tak daleko víc prostoru pro tmu než pro světlo. Panelové bytovky, chruščovky a 4 etažky v bídném stavu lemují cestu. Kdysi pokryté ozdobnými dlaždicemi, nyní opadanými, spoje mezi panely jsou vylité asfaltovou hmotou. Balkony, ze kterých trčí drátěná konstrukce železobetonu, dřevěné rozpadající se lodžie. Mdlá světélka za sporadicky rozsvícenými okny blikají a venku se snáší bílý sníh. Auto se téměř neslyšně šine po zasněžené silnici a já přemýšlím, co asi dělají lidé za těmi okny, jaké mají vyhlídky na druhý den, jak moc to kontrastuje tohle místo s ruchem velkoměsta, které jsme opustili a co tu budeme ty dny dělat. Na slovo Bond nemám ani pomyšlení.
Konečně zastavujeme před jedním z panelových domu. Vchodové plechové dveře bez prosklení jsou natřeny zelenou vojenskou barvou. Místo zámku je tady mechanická klávesnice od jedné do devíti, stiskne se kombinace tří čísel a zámek vevnitř se uvolní. Výtah nejezdí, naštěstí je byt ve druhém poschodí. Je celý vytapetován lesklými tapetami s růžičkami, každý máme svůj pokoj, je zde pak kuchyně z jídelnou a koupelna s toaletou. Radiátorů se nedá dotknout jak jsou rozžhavené. Pokusím se otevřít špaletové dřevěné okno, abych vyvětral ale bezvýsledně. Okno je pro šroubované skrz na skrz. Dorážejí i naše zavazadla, nedokážeme však říct, zda li je zkontroloval. Po celém dnu jízdy, havárii jsou věci uvnitř stejně promíchané. Vasiliy nám podá klíče od bytu a domlouváme se, v kolik ráno nás odveze do výrobního závodu.
Byl jsem vlastně z celé situace celý zaražený. Od překvapení u prokuristy, nadšení z mise, luxusního přijetí v Petrohradu najednou stojím v poloprázdném pokoji kdesi uprostřed Ruska, kde kdybych se ztratil, tak mě ani nikdo hledat nebude, obklopen melancholickou atmosférou a mlhavou představou co to znamená ruská duše. Z tohoto rozpoložení mě probere Johanovo ruka na rameni a zatřásla se mnou. Podíval jsem na něj, ale Johan si dal prst na rty a odvedl mě do kuchyně. Posadil mě za stůl , pustil rádio zabudované do kuchyňské linky a přešel do němčiny. „Myslím, že to na nás pěkně sehráli a tohle místo je napíchlý. Od teď pokud si budeme chtít něco říct důvěrného, budeme komunikovat v němčině.“ Pak přede mě přistrčil blok papíru. „Tak a teď hezky sepíšeš všechno co si pamatuješ. Boris toho napovídal spoustu, padl jsi mu do noty. Takže všechno, co ti říkal. Taky všechno, na co se nás ptala překladatelka a co říkal Vasiliy. Tohle uděláš každý následující večer, dokud to máš v čerstvé paměti.“ Podíval jsem se Johanovi do očí a pochopil jsem, že tohle asi nedělá poprvé, že v Rumunsku dělal pravděpodobně spoustu věcí…
Popisoval jsem písmenky bílý papír s pocitem, že Bond jsou tu všichni, jen ne já.
3.
Následující den jsem se seznámili s managementem. Generální ředitel měl velikou kancelář s vrzajícími parketami a velikým modelem zlaté ponorky na stole. Dohodli jsme se a odsouhlasili postup práce, jak budeme docházet na různé směny, smíme si označit výrobky, které budou následně zabaleny a dopraveny do německé pobočky. Ani nás nepřekvapilo, že doposavad chatrná angličtina překladatelky se rapidně zlepšila, plynně překládala technické významy, a tak nám tahle hra zapadla do celé mozaiky.
Pokud jsme šli na ranní směnu, odpoledne nás Vasiliy vyvezl po okolí, na pamětihodnosti, starou pevnost, pravoslavný kostel, ale samostatný pohyb po okolí nám byl zapovězen. Stravování přes den bylo v závodní jídelně, ale protože jsme byli význačná návštěva, vždy nás odvedli za kuchyni, kde byl připraven zvláštní stůl jen pro nás a překladatelku. Ta nás následovala na každém kroku a jakmile bychom s Johanem měli nějakou soukromou konverzaci, ihned byla nablízku. Bylo jí nepříjemné, pokud jsme přešli do němčiny a hned se nás ptala proč se bavíme mezi sebou německy. Příkladem toho bylo třeba ukradení vzorku vstupního materiálu. Materiál ale potřeboval být v neprodyšném obalu, a tak mě Johan německy žádal o nějaký igeliťák. Nakonec se nám podařilo ukrýt vzorek do balíčku papírových kapesníčků. Naše aktivita samozřejmě upoutala její pozornost, ale na vzorek nepřišla. Naléhala na nás, o čem že se to bavíme. Snažili jsme se jí přesvědčit, že tak spolu hovoříme normálně ze zvyku. Myslím, že obou stranám bylo jasné, že měly svoje úkoly. Večer jsme u zapnutého rádia s Johanem diskutovali výsledky výroby, logické závěry, kreslily schémata výroby a strojů a vše zaznamenávali na Johanovo bílé papíry. Ten si vždy poznámky pečlivě přeložil a schoval někde u sebe. Nicméně večery byly vždy prostoupeny tou melancholií, sněhem za okny, rozžhavenými radiátory, zvuky sousedních partají a tak trochou beznaděje.
Nicméně jsme si užili i jednu vtipnou příhodu, kdy se z Johanovo pokoje ozval řev. Zpoza odchlípnuté tapety na něj vybafnul šváb. Od té chvíle jsme si kufry s věcmi vždy pečlivě zavírali na zip, abychom si nepřivezli domů nechtěného vetřelce.
Pokaždé návštěvě továrny, když jsme přecházeli od administrativní budovy do výroby, míjeli jsme velikou halu, která se zdála opuštěná. Na naše dotazy, co tam je, nám bylo vždy odpovězeno, že se tam měla stavět výrobní linka, ale nikdy na to nedošlo. Čím více se blížil ale konec našeho pobytu, tím více se nás zmocňoval pocit, že bychom měli vědět víc. Oba jsme si byli vědomi zadání, kromě požadovaných dat se pokusit proniknout i do nového vývoje, zjistit jak daleko jsou, pokud vůbec.
„Myslím, že budeme muset něco nabídnout“, prohlásil zamyšleně Johan. „Popustit nějaké informace. Něco jim vyjevit.“ Po všech předchozích událostech jsem nabyl přesvědčení, že Johan má ve výměně informací daleko více zkušeností a nedělá to poprvé tak jsem nijak neprotestoval. Objednali jsme se k managementu pod záminkou shrnutí našich pozorování. K poradě byla přizvána i hlavní technoložka, která Johanovi koukala přes rameno a kladla během našich návštěv zajímavé technologické dotazy a vlastně svým způsobem vyzvídala. Johan vycítil, že tohle je ten správný moment a začal trousit technologické rady k problémům, které jsme během našich pozorování objevili. Johan hodil během rekapitulace udičku: „No, ale tohle bych vám mohl poradit, ale vy to nepotřebujete, když se tomuto výrobku nevěnujete ….“ A rozhlédl se po přísedících. Bývalý kapitán, nyní generální ředitel se podíval na technoložku. „Tak je tam teda vezměte.“
4.
Návrat do Petrohradu jsme museli o den odložit. Kvůli dopravní nehodě jsme přišli o jednu cenou směnu a čas bylo třeba nahradit a Johan tak přišel o své Labutí jezero v podání petrohradského baletu. Boris už na nás čekal před letištěm, kde nás převzal od Vasiliye. Prohodili spolu pár slov a pak se rozloučili. Boris byl z úspěchu naší návštěvy nadšený. Možná i z toho, že jsme se ve zdraví vrátili. Když jsem se vynořil z chlupů kožichu a jeho obětí, byly v jeho modrých ruských očí zase slzy, ve kterých jsme zase já viděl to melancholii zasněžených večerů s blikajícími okny a láhví vodky. „Myslím, že se zase uvidíme“, řekl mi dojemně. Vzal mě za obě ramena a prohodil: „Hodil by ses na špiona.“
Pokýval jsem hlavou a v duchu si řekl – Bond. James Bond.
