Aktivně i na safari - Výstup na spící vulkán v srdci keňské přírody

Zatímco v Národním parku Masai Mara jít pěšky není zrovna dobrý nápad, navíc je to i zakázáno, okolí jezera Naivasha v Great Rift Valley nabízí hned několik možností. A když se sejde parta lidí, kteří bez pohybu dlouho nevydrží, návštěva Národního parku Mount Longonot spolu s jeho hlavní atrakcí – výšlapem na vrchol stejnojmenné hory – je skvělou volbou.

Z kempu u jezera Naivasha, který se stal naším dočasným útočištěm, vyrážíme po brzké a vydatné snídani. I když je po ránu velmi chladno a fouká studený vítr, jsme přece jen blízko rovníku a chceme dosáhnout nejvyššího bodu ještě před obědem. Hora neskýtá mnoho příležitostí, kam se ukrýt před ostrým poledním sluncem. Cestou vyzvedáváme Josepha, který nás již předchozí den provázel roklí Ol Njorowa v NP Hell's Gate a dnes nám bude dělat společnost. Málem jej nepoznáváme – očekávali jsme uniformu strážce národního parku, místo toho k nám do auta nastupuje pravý masajský bojovník.

Asi po 45 minutách přijíždíme na parkoviště před branou parku. Kontrolujeme, zda máme vše potřebné, a chystáme se vydat na cestu. Narážíme však na malý problém: do národního parku je zakázán vstup s jednorázovými plastovými lahvemi. Přestože jsme po příletu do Keni od našeho partnera dostali jako milou pozornost termolahve, ne všichni tu svou mají s sebou. Naštěstí je místní obchůdek na takové případy dobře připraven – kromě občerstvení a suvenýrů jsou zde k dostání i bidony. Joseph do svého velkého batohu přidává také pětilitrový kanystr s vodou, bere do ruky hůl a konečně vyrážíme.

Mount Longonot je spící vulkán, naposledy aktivní v roce 1860. Název hory pochází z masajského slova oloonong'ot, což v překladu znamená „hora s mnoha výčnělky“ nebo „strmé hřebeny“. Brzy zjišťujeme, že název je opodstatněný. Horu tvoří velmi mělké vulkanické usazeniny, které erodovaly do hlubokých roklí a úzkých hřebenů. Výstup k okraji kráteru začíná v nadmořské výšce 2 146 m. Terén se zpočátku zvedá jen pozvolna. První dva kilometry působí jako příjemná procházka v zoo bez plotů a jiných zábran. Pozorujeme pasoucí se antilopy, žirafy a zebry a o kousek dále prohánějící se paviány.

Třetí kilometr je už výrazně prudší. Občas se zastavujeme, abychom se vydýchali a zároveň se pokochali pohledy do údolí. Asi po hodině zdoláváme první dnešní metu. Užasle se rozhlížíme kolem sebe – pohled na dno obrovského zeleného kráteru je fascinující. Naše fantazie pracuje naplno: představujeme si, svědky, jakého přírodního divadla museli být návštěvníci před rokem 1981, než byla spuštěna nedaleká geotermální elektrárna Ol Karia a z několika otvorů v Mount Longonot tryskala pára.

Pod střechou altánku si na chvíli odpočineme a posilníme se. K nejvyššímu bodu nám zbývá zdolat ještě 220 výškových metrů. Na 7,2 km dlouhou cestu okolo kráteru vyrážíme proti směru hodinových ručiček. Dosažení vrcholu je tudy rychlejší a prudké úseky snadnější. Okruh se nezdá být příliš dlouhý, ale my jsme si na něj vyhradili 3 hodiny, což se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Slunce začíná pálit, cesta je čím dál prašnější a síly ubývají. Většina stezky vede po měkkém vulkanickém tufu a déšť společně s chodci ji zformovali do místy velmi hluboké brázdy, takže občas je obtížné položit jednu nohu přes druhou. Naštěstí je s námi Joseph, který nástrahy hory dobře zná a zejména ženské části výpravy vždy včas přispěchá na pomoc.

Konečně jsme nahoře! Poslední metry nás sice stály hodně energie, ale odměnou za veškeré úsilí je nevšední a jedinečná podívaná. Na jedné straně zalesněné dno kráteru, na druhé výhledy daleko do Rift Valley. Díky dalekohledu, který máme s sebou, rozeznáváme dokonce jednotlivá obydlí v masajských vesnicích, roztroušených hluboko v údolí. Banány, které jsme včera koupili na tržišti v Mai Mahiu, chutnají naprosto skvěle. Nahlas přemýšlíme, zda jsme vůbec někdy jedli lepší. Ještě pár nezbytných vrcholových snímků, doplnění zásob vody a pokračujeme v cestě. Po překonání několika strmých klesání se stezka už jen mírně vlní. Joseph v čele naší výpravy začíná zvesela zpívat. Má radost ze zdolání vrcholu stejně jako my, nebo za to mohou ty bobule, které cestou trhal a žvýkal?

Jsme zpět u altánku a jsme za to rádi. Jeho stín nám přichází víc než vhod, je už opravdu velké teplo. Dává se s námi do řeči skupinka sympatických mladých lidí. Dozvídáme se, že jsou to studenti Kenyatta University v Nairobi na třídenní exkurzi po Velké příkopové propadlině. Rádi se s nimi vyfotíme. Oni se pak vydávají okolo kráteru, nám zbývá absolvovat poslední tři kilometry zpět na parkoviště. V polovině kopce má pro nás Joseph přichystáno ještě jedno překvapení: ze svého batohu vytahuje masajské šperky a začíná nás jimi zdobit. Nechybí ani nedílná součást tradičního masajského oděvu, zvaná shuka. Před závěrem našeho dobrodružství na Mt. Longonot si tedy ještě užíváme nečekaný „photoshooting“, ale pak už vážně spěcháme zpět. Řidič Henry nás se smíchem vítá a ptá se, jakou barvu mají vlastně naše boty. Ano, jsme špinaví, zaprášení, ale šťastní a spokojení. Dnešní den stál opravdu za to. Jen návštěvu Elsamere, domova Joy Adamson, kterou jsme si ještě při snídani na odpoledne plánovali, necháme na příště.