Článek
Šla jsem tam s nervozitou, ale pořád ještě v režimu „to zvládnu“. Gynekologie není moje oblíbené místo na světě, ale beru to jako nutné zlo. Něco mezi technickou kontrolou auta a návštěvou zubaře, akorát s menší důstojností a větší nahotou.
Měla jsem obavy. Reálné, konkrétní, podložené příznaky, které jsem pár týdnů ignorovala, protože jsem nechtěla být hysterická. Nakonec jsem sebrala odvahu, objednala se a v hlavě si připravila scénář: popíšu problém, dostanu odpovědi, odejdu klidnější.
Realita byla mnohem kratší a mnohem krutější.
Ležela jsem na křesle, nohy v třmenech, světlo do očí, pocit zranitelnosti na maximum. Doktorka se na mě podívala, vyslechla mě… a pak pronesla tu větu.
„Uklidněte se.“
Dvě slova. A ve mně to prasklo.
Protože „uklidněte se“ neznělo jako rada. Znělo to jako: přeháníte. Jste přecitlivělá. Zase jedna z těch žen, co si všechno moc berou. Váš problém není v těle, ale v hlavě.
A v tu chvíli jsem se rozbrečela.
Ne decentně. Ne potichu. Ale naplno. Se slzami, třesem, knedlíkem v krku a pocitem totální bezmoci. Tam, na tom křesle, kde máte pocit, že jste spíš objekt než člověk.
Ironie? Čím víc mi říkala, ať se uklidním, tím víc jsem brečela.
Protože „uklidněte se“ je nejhorší věta, jakou můžete říct někomu, kdo se bojí. Je to univerzální způsob, jak dát najevo, že jeho emoce jsou obtěžující. Že by se měl dát dohromady. Že není prostor na paniku, otázky, nejistotu.
Jenže já jsem nebyla hysterická. Já jsem byla vyděšená.
Vyděšená z toho, co mi je. Z toho, že tomu nerozumím. Z toho, že jsem si to možná dlouho ignorovala. Z toho, že moje tělo dělá něco, co nemám pod kontrolou. A že místo vysvětlení dostávám psychologickou facku.
Brečela jsem a cítila jsem se trapně. Zranitelně. Malá. Jako dítě, které přišlo s bolavým kolenem a někdo mu řekl, že to nic není, ať nebrečí.
Jenže když ležíte polonahá před cizím člověkem a řešíte intimní problémy, „nic to není“ je přesně to, co slyšet nechcete.
V tu chvíli mi došlo, jak absurdní je celé nastavení. Žena přijde s obavou o zdraví. Místo aby dostala informace, empatii a pocit bezpečí, dostane instrukci na emoce. Uklidněte se. Dýchejte. Nepřehánějte.
Jako by strach byl chyba v systému.
Doktorka mezitím pokračovala ve vyšetření, já brečela dál a v hlavě mi běžela úplně jiná konzultace, než ta, která probíhala nahlas. Přemýšlela jsem, proč se vlastně cítím provinile za to, že se bojím. Proč mám pocit, že obtěžuji. Proč se snažím brzdit slzy, místo abych měla právo je mít.
Protože ženské emoce jsou pořád vnímané jako něco navíc. Něco, co se musí regulovat. Uklidnit. Ztišit. Zabalit do racionality, aby nezdržovaly.
Když brečí muž, je v krizi. Když brečí žena, je hysterická.
A když brečí žena na gynekologii, je to už skoro diagnóza sama o sobě.
Nakonec mi řekla, že „to nevypadá nijak dramaticky“ a že „se to bude sledovat“. Ta klasická lékařská mantra. Všechno je v pořádku, ale vlastně nevíme. Nebojte se, ale vlastně možná. Uklidněte se, ale přijděte znovu.
Seděla jsem pak v čekárně, smrkala do kapesníku a připadala si jako největší slaboch na světě. Ne kvůli tomu, co mi bylo. Ale kvůli tomu, jak jsem se cítila – že jsem přehnala, že jsem byla moc, že jsem byla nepohodlná.
A přitom jsem jen reagovala normálně na nenormální situaci.
Ležet na křesle, řešit vlastní zdraví, slyšet nejasné informace a cítit se nepochopená – to není prostředí pro klid. To je prostředí pro stres. Pro otázky. Pro emoce.
Největší paradox? Kdyby mi místo „uklidněte se“ řekla „chápu, že máte strach“, možná bych se opravdu uklidnila.
Protože někdy nepotřebujeme prášek na nervy. Potřebujeme potvrzení, že nejsme blázni. Že naše obavy mají právo existovat. Že nejsme přecitlivělé, ale prostě jen lidi, kterým není jedno vlastní tělo.
Takže ano. Doktorka mi řekla „uklidněte se“.
A já jsem se rozbrečela přímo na gynekologickém křesle.
Ne proto, že bych byla hysterická.
Ale proto, že jsem byla poprvé upřímná sama k sobě: že se vlastně vůbec neuklidňuju. Jen se snažím být silná tam, kde bych měla mít dovoleno být slabá.
