Článek
Ještě před pár lety jsem měla pocit, že se musím pořád vysvětlovat. Každé rozhodnutí. Každý krok. Každou změnu. Jako by můj život byl veřejný projekt, ke kterému se může kdokoliv vyjádřit a já jsem povinna dodat podrobnou obhajobu.
Proč nejdu na tu oslavu.
Proč chci změnit práci.
Proč jsem unavená.
Proč nemám děti. Nebo proč je mám tak brzy.
Proč zůstávám ve vztahu. Nebo proč z něj odcházím.
A já jsem odpovídala. Vysvětlovala. Omlouvala se. Hledala správná slova, aby byli všichni spokojení. Aby nikdo neměl pocit, že dělám něco „špatně“. Aby mě pochopili. Aby mě přijali.
Jenže čím víc jsem vysvětlovala, tím víc otázek přibývalo. Čím víc jsem se obhajovala, tím víc měl každý pocit, že má právo hodnotit můj život. Jako by moje otevřenost byla pozvánka k dalšímu soudu.
A já jsem byla unavená. Ne z rozhodnutí, ale z neustálého dokazování, že mám právo je dělat.
Zlom přišel nenápadně. V obyčejné situaci. Když jsem někomu řekla, že nechci přijít na rodinnou akci, protože potřebuji být sama. A automaticky jsem začala vysvětlovat: že jsem unavená, že toho mám hodně, že se necítím dobře, že to není nic proti nim.
A v půlce věty jsem se zarazila. Proč to vlastně dělám?
Proč mám pocit, že musím obhajovat i to, že chci být chvíli sama se sebou? Proč mám potřebu omlouvat své hranice, své potřeby, své pocity?
V tu chvíli mi došlo, že nejsem malá holka. Že už mi není dvacet. Že nejsem závislá na cizím souhlasu. Že nejsem povinna vysvětlovat každé „ne“, které řeknu.
Poprvé jsem odpověděla jinak: „Nepřijdu, nechce se mi.“ Tečka. Bez omluvy. Bez výčitek. Bez románu.
Bylo ticho. Možná trochu rozpačité. Ale svět se nezbořil.
Od té doby jsem začala zkoušet, jaké to je neobhajovat se. Nevymlouvat se. Nehledat důvody, které by byly pro ostatní dost dobré. Prostě jen říct, jak to mám.
Nechci.
Nemám energii.
Rozhodla jsem se tak.
Je mi to nepříjemné.
Teď to cítím jinak.
A zjistila jsem, že většina lidí to zvládne. A ti, kteří ne, by stejně nikdy nebyli spokojení s žádným vysvětlením.
Dřív jsem měla pocit, že když se neobhájím, budu působit sobecky. Tvrdě. Necitlivě. Dnes už vím, že to není sobectví. Je to respekt k sobě. K vlastnímu času, energii, hranicím.
Neznamená to, že jsem se stala chladnou nebo bezohlednou. Pořád jsem empatická. Pořád naslouchám. Pořád se snažím být slušná. Jen už nemám potřebu dávat svůj život k veřejnému schválení.
Už nevysvětluju, proč pracuju tam, kde pracuju. Proč jsem s tímhle partnerem. Proč nechci další dítě. Proč se mi nechce na víkend pryč. Proč si dávám pauzu od lidí.
Protože to není výslech. A já nejsem obžalovaná.
Největší úleva přišla ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že ne každý dotaz potřebuje odpověď. A už vůbec ne pravdivou, hlubokou, osobní odpověď. Někdy stačí jednoduché: „Je to moje věc.“
A to je celé.
Dřív jsem se obhajovala, protože jsem měla strach. Že nebudu dost. Že mě nepochopí. Že budu působit špatně. Dnes už vím, že se nemůžu zavděčit všem. A že ani nechci.
Jsem dospělá. Mám svůj život, své důvody, své tempo, své hranice. A nepotřebuju, aby mi je někdo schvaloval. Ne proto, že bych byla nad věcí. Ale proto, že jsem konečně pochopila, že moje rozhodnutí nejsou veřejná anketa.
A ten klid, který přišel s tím, že se už nemusím pořád zpovídat, je jeden z největších darů dospělosti. Protože poprvé nežiju tak, aby to dávalo smysl všem kolem. Ale aby to dávalo smysl mně.
