Článek
Měla to být rychlá a banální akce. Zajít do obchodu, koupit drobnost pro dítě, jít domů a mít splněno. Žádná velká filozofie. Jen obyčejná matka, obyčejné dítě, obyčejná radost.
Realita? Tři obchody. Nula hraček. A jeden prodavač, který mi suše oznámil: „To už nemáme. Vykoupilo se to během jednoho dne.“
Vykoupilo. Kým? Dětmi? Rodiči? Ne. Překupníky.
Ano, těmi samými lidmi, kteří nestaví Lego, nečtou pohádky, neřeší, jestli se dítě těší. Jejich děti se jmenují marže, zisk a procenta.
Takže zatímco já stojím v obchodě a vysvětluju dítěti, že „to zvířátko dneska nemají“, někdo jiný sedí doma u notebooku, popíjí kávu a nahrává stejnou hračku na Vinted nebo jiný bazar. Cena? Původních 399 Kč změněno na 1199 Kč. Protože „nedostatkové zboží“.
Nedostatkové. Jak poetické slovo pro něco, co bylo ještě včera plně naskladněné.
Začínám mít pocit, že překupníci mají lepší přehled o dodávkách do obchodů než samotní prodejci. Vědí přesně, kdy přijde nové zboží, kolik kusů, co bude trend a co se bude hodit „vykoupit ve větším“.
Ne proto, že by to potřebovali. Ale proto, že to budou potřebovat ostatní.
A největší ironie? Všechno se to děje pod rouškou podnikavosti. Protože dneska už se neříká „překupník“. Dneska se říká „reseller“. Zní to skoro jako profese. Skoro jako něco, co by se mělo obdivovat.
Ve skutečnosti je to jen sofistikovanější verze člověka, který stojí první ve frontě, aby pak prodával lístky ostatním.
Rozdíl je jen v tom, že místo koncertu se teď spekuluje s hračkami pro děti.
Panenky. Autíčka. Stavebnice. Kartičky. Dokonce i plyšáci.
Všechno, co má nálepku „limitovaná edice“, je okamžitě vykoupeno rychleji než rohlíky při sněhové kalamitě. A ne, nekupují to rodiče. Kupují to lidé, kteří v tom vidí investici.
Dítě jako tržní segment. Radost jako obchodní model.
A my ostatní? My pak stojíme v obchodech jako idioti. Nebo projíždíme e-shopy, kde svítí kouzelné slovo „vyprodáno“. A když už něco najdeme, je to na bazaru za cenu, za kterou bych čekala minimálně osobní podpis výrobce.
Nejhorší je, že se to normalizovalo. Už se ani neptáme, proč je něco nedostupné. Automaticky víme: někdo to vykoupil, aby to mohl prodat dráž.
Je to jako paralelní ekonomika. Oficiální svět prodává za normální ceny. Neoficiální svět to okamžitě přepočítává na „kolik jsou lidi ochotní zaplatit, když nemají jinou možnost“.
A samozřejmě zaplatí. Protože když máš dítě, které něco chce, a nemáš jinou šanci, tak se z tebe stává ideální zákazník. Zoufalý, citově vydíratelný a připravený zaplatit víc, než bys kdy uznala za rozumné.
Překupníci to vědí. Nepracují s logikou. Pracují s emocemi.
Neprodávají hračku. Prodávají pocit, že nejsi špatná máma. Že jsi to „nějak sehnala“. Že jsi to „zvládla“.
A pak se doma díváš na dítě, jak si hraje s něčím, co tě stálo trojnásobek ceny, a místo radosti cítíš spíš hořkou pachuť.
Protože víš, že jsi nebyla okradená systémem. Byla jsi okradená někým, kdo zneužil nedostatek.
Celý ten model je vlastně geniální. Překupník nenese žádné riziko. Nemá sklad, nemá záruky, nemá zákaznický servis. Jen koupí, schová a čeká. Až někdo jiný bude zoufalý.
A nejlepší na tom? Když se ho zeptáš, proč to dělá, odpoví ti: „To je trh. Nabídka a poptávka.“
Ano. Trh. Na kterém poptávku tvoří děti a nabídku kontrolují lidé, kteří nikdy žádné dítě potěšit nepotřebovali.
Možná jsem staromódní. Možná jsem sentimentální. Ale pořád si myslím, že hračky by měly být hlavně pro děti, ne pro spekulanty.
A že svět, kde se plyšák stává investičním artiklem, není svět, který by byl úplně v pořádku.
Protože jestli jsme se dostali do bodu, kdy musíme soupeřit s překupníky o to, kdo koupí hračku pro dítě, tak už nejde o ekonomiku. To už je čistá absurdita.
A ironie na závěr? Překupníci často píšou do inzerátu: „Nevhodný dárek, nevyužito.“
Ne. Nevyužité nejsou ty hračky. Nevyužitý je zdravý rozum.
