Článek
Jsem doma s dítětem. Tahle věta zní jednoduše, skoro banálně. Jako by za ní nebylo nic víc než teplá káva, zapnutá televize a občasné zamíchání polévky. Jenže realita má k tomuto obrazu zatraceně daleko. Nejsem doma proto, že bych si vybrala pohodlí. Jsem doma proto, že pečuji o malé lidské bytí, které mě potřebuje každou minutu dne.
Můj den nezačíná v klidu. Začíná pláčem, hladem, hledáním oblíbeného hrníčku a snahou obléct dítě, které se svléká rychleji, než stíhám oblékat. Snídaně je logistická operace. Hygiena je boj. Oblékání je vyjednávání. A to je teprve ráno.
Nejsem doma s mopem v ruce. Přesto mám pocit, že přesně tak mě vidí můj partner. Když přijde z práce, pronese věty typu: „Tak cos dneska dělala?“ nebo „Aspoň sis odpočinula, ne?“ Někdy se tomu zasměje, někdy to myslí jako vtip. Jenže vtipy se opakují. A z vtipu se stává zpochybňování.
Celý den řeším emoce. Dítěte i své. Hlídám rytmus dne, aby nebylo přetažené, hladové, přestimulované. Uklízím hračky, které se vzápětí znovu vysypou. Vařím jídla, která se nesní. Utírám slzy, nosím, konejším, vysvětluji svět. A přitom slyším, že jsem vlastně „jen doma“.
Partner má jasno. On chodí do práce. On je unavený. On vydělává peníze. Já prý sedím doma. Když si postěžuji, že jsem vyčerpaná, zlehčuje to. Když řeknu, že bych potřebovala pauzu, obrátí to v legraci. A někde mezi tím vším se pomalu vytrácí respekt.
Nejhorší není únava. Nejhorší je pocit neviditelnosti. Jako by péče o dítě nebyla skutečná práce, protože za ni nepřichází výplata. Jako by čas strávený doma neměl hodnotu, protože není vidět žádný konkrétní výsledek. Jenže výsledkem je dítě, které roste, učí se, cítí se v bezpečí.
Když partner říká, že je „jen doma“, slyším v tom, že to, co dělám, nestojí za nic. Že nemám právo být unavená. Že bych měla být vděčná. A přitom bych si přála jediné – aby to bral vážně. Aby viděl, že nejsem doma na dovolené, ale v nepřetržitém provozu.
Nechci medaili. Nechci obdiv. Chci uznání. Chci slyšet, že to, co dělám, má smysl. Že péče o dítě je práce, i když se odehrává mezi čtyřmi stěnami. Že nejsem méně jen proto, že momentálně nevydělávám peníze.
Možná jednou pochopí, že „být doma“ neznamená nicnedělání. Že domov není samozřejmost, ale výsledek každodenní neviditelné práce. A do té doby se budu učit brát vážně sama sebe. I když se mi někdo směje. I když mě někdo zlehčuje. Protože já vím, že nejsem doma s mopem v ruce. Jsem doma s dítětem. A to je víc, než se zdá.
