Článek
Existují dva světy mateřství. Ten instagramový a ten reálný. A občas mám pocit, že mezi nimi není jen rozdíl, ale rovnou červí díra v časoprostoru.
V tom prvním světě se maminky schází na kafi. Mají čas. Mají náladu. Mají hezké kabáty, upravené vlasy a řeší, jestli je lepší Montessori nebo lesní školka. Děti si mezitím hrají s dřevěnými kostkami a nikdo nikam nespěchá.
V tom druhém světě jsem já. Máma po dvanáctce. Po dvanáctihodinové směně, po deseti kilometrech nachozených po práci, po osmi hodinách stání, řešení lidí, problémů, reklamací, stresu a vlastního vyčerpání.
Kafe nepiju v kavárně. Piju ho z kelímku v šatně. Většinou studené. A spíš proto, abych vůbec přežila cestu domů, než abych si „užila chvilku pro sebe“.
Když slyším větu „pojď si sednout na kafe“, připadám si jako člověk, kterému někdo navrhuje víkend na jachtě. Zní to hezky. Nedosažitelně. Trochu sci-fi.
Maminky na kafi řeší, že jejich dítě „je poslední dobou takové přecitlivělé“. Já řeším, že moje dítě má teplotu a já nemám komu zavolat, protože z práce si už další volno vzít nemůžu.
One řeší, že jsou unavené z home office. Já řeším, že jsem unavená z reality.
A nechci to psát závistivě. Fakt ne. Spíš s takovým tím tichým údivem, že pod stejným slovem „mateřství“ se skrývají úplně jiné planety.
Jedna planeta má čas přemýšlet, analyzovat, řešit pocity, vývojové fáze, hranice, rituály, výchovné styly.
Druhá planeta má čas akorát spočítat, jestli je v lednici dost jídla a jestli dítě zítra vůbec pošlu do školy.
Když jsem byla mladší, měla jsem pocit, že jednou budu taky ta maminka na kafi. Že budu řešit správný typ nosítka, bio svačiny a jestli je lepší plavání v chloru nebo v mořské soli.
Realita: řeším, jestli mám energii dojít do obchodu, nebo jestli to zase zachrání rohlíky a paštika.
A víte co je na tom nejvtipnější? Že obě ty skupiny se dívají na tu druhou s lehkým nepochopením.
Maminky na kafi si myslí, že mámy po dvanáctce jsou uštvané, negativní a neumí si užít život.
Mámy po dvanáctce si myslí, že maminky na kafi žijí v bublině, kde se problémy řeší aromaterapií a afirmacemi.
A pravda je někde mezi. Obě skupiny jsou unavené. Jen jiným způsobem.
Jedny jsou unavené z přemýšlení, druhé z fungování.
Jedny hledají smysl, druhé hledají čisté ponožky.
Jedny řeší, jak „pracovat se svými emocemi“. Druhé řeší, že už žádné emoce nemají, protože je všechny odevzdaly v práci u pokladny.
Někdy sedím v MHD a koukám na maminky, co si píšou v mobilu o tom, kam půjdou na brunch. A pak koukám na sebe v odrazu okna: kruhy pod očima, batoh s nákupem, hlava plná povinností.
A ptám se sama sebe: fakt žijeme ve stejném vesmíru?
Možná ano. Jen v úplně jiných časových pásmech.
A víte co? Už jsem se smířila s tím, že ze mě nikdy nebude maminka na kafi. Že moje mateřství bude spíš o přežití než o seberealizaci.
Ale když přijdu domů, dítě mě obejme, sedneme si spolu na gauč a já si konečně dám normální teplý čaj, tak mám pocit, že ten náš vesmír je sice chaotický, unavený a trochu rozbitý…
…ale aspoň je skutečný. A nevyžaduje latté s ovesným mlékem, aby v něm šlo existovat.
