Článek
Kdysi jsem si myslela, že mateřství je hlavně o lásce, trpělivosti a nekonečném objímání. Nikdo mi ale neřekl, že součástí balíčku je i permanentní role neplacené ochranky, krizové manažerky a psycholožky pro cizí děti. A to všechno ve chvíli, kdy si ty moje hrají a já bych si teoreticky mohla konečně odpočinout.
Teoreticky.
Realita vypadá tak, že stojím na kraji hřiště s kávou, která už dávno vychladla, a sleduju každý pohyb. Moje děti lezou po prolézačkách, kloužou se, hádají se o lopatku. A já automaticky skenuju prostor: kde je riziko, kdo se blíží, kdo na koho strká, kdo brečí, kdo padá.
A pak se rozhlédnu a zjistím, že jsem tam sama.
Ostatní rodiče buď koukají do mobilů, sedí na lavičkách zády k dění, nebo zmizeli úplně. Někdo si odskočil do kavárny, někdo „jen na pět minut“ do obchodu a někdo očividně delegoval výchovu na osud.
Mateřský paradox číslo jedna: čím víc se snažím být zodpovědná, tím víc se cítím jako blázen.
Protože zatímco já řeším, že se cizí dítě snaží shodit moje ze skluzavky, jeho matka řeší, jestli má lepší signál na Instagramu. Když upozorním, že její syn kope ostatní do písku, odpoví mi, že „kluci jsou prostě kluci“. Když se holčička rozbrečí, protože jí někdo vzal hračku, nikdo kromě mě to neslyší.
Mateřský paradox číslo dva: když zasáhnu, jsem hysterka. Když nezasáhnu, jsem nezodpovědná.
Jednou jsem byla svědkem situace, kdy se dvě děti začaly prát o houpačku. Normálně bych čekala, že se objeví rodiče. Neobjevil se nikdo. Tak jsem zasáhla já. Rozdělila jsem je, vysvětlila, že se mají střídat. O minutu později se přiřítila matka jednoho z nich a začala mi vysvětlovat, že její dítě se vychovává „bez zákazů a hranic“. Jinými slovy: mám si hledět svého.
Tak jsem si hleděla svého. A za dalších pět minut její dítě shodilo jiné z prolézačky.
Mateřský paradox číslo tři: zodpovědnost je kolektivní jen tehdy, když se něco pokazí.
Dokud je všechno v klidu, nikdo nic neřeší. Jakmile ale někdo spadne, rozbije si koleno nebo začne brečet, všichni se náhle objeví. Rodiče, kteří předtím neexistovali, se teleportují k dítěti rychlostí světla. A první otázka zní: kdo to způsobil?
Ideálně někdo cizí. Nejlépe moje dítě.
Začínám mít pocit, že moderní rodičovství funguje podle zvláštní logiky. Všichni chceme svobodu, ale jen do chvíle, než se něco stane. Pak chceme pravidla, dohled a viníka. Všichni chceme „pohodové dětství“, ale jen pokud to nevyžaduje naši pozornost.
Tak tam stojím, hlídám svoje děti a zároveň půlku hřiště. Automaticky utěšuju cizí dítě, podávám pití jinému, odháním třetí od silnice. A v hlavě mi běží ironická otázka: kdy jsem se stala zaměstnankyní veřejného prostoru?
Nikdo mi neplatí. Nikdo mi nepoděkuje. Maximálně se dozvím, že jsem přehnaně úzkostná.
A přesto to dělám dál. Protože vím, že kdybych se taky otočila zády a zírala do mobilu, svět by se nezhroutil. Ale někdo by možná spadl, někdo by brečel a někdo by se ptal, kde byli všichni dospělí.
Mateřský paradox je v tom, že čím víc se snažím být „dobrá máma“, tím víc si připadám jako jediná, kdo to ještě bere vážně. A čím víc ostatní rodiče nic neřeší, tím víc mám pocit, že řeším za ně.
Možná jsem staromódní. Možná jsem jen unavená. Nebo možná žiju v době, kdy je normální nehlídat, neřešit a doufat, že se to nějak samo vyvine.
Jen škoda, že „nějak“ většinou znamená: dokud se nestane průšvih. A ten už si pak všichni všimnou. Až příliš rychle.
