Článek
Existuje jeden obraz dokonalého domova, který nosím v hlavě. Prázdný stůl. Opravdu prázdný. Žádné papíry, žádné pastelky, žádné kelímky, žádné figurky, žádné záhadné lepkavé skvrny, jejichž původ raději ani nechci znát. Jen stůl. Dřevo. Povrch. Klid.
Ten obraz trvá přesně do chvíle, než se vrátí děti ze školy.
Nechápu, jak je možné, že dvě relativně malé bytosti dokážou zaplnit prostor rychleji než stěhovací firma. Přijdou domů a během pěti minut se na stole objeví: aktovka, láhev, mikina, krabička se svačinou, tři pastelky, fix, papír, plyšák, Lego panáček bez hlavy, gumička, kamínek „co jsem našel venku“ a minimálně jedna věc, kterou do našeho bytu nikdy nikdo oficiálně nepřinesl.
Já ten stůl předtím uklidila. Vážně. Otřela jsem ho, srovnala, odnesla všechno pryč. Měla jsem těch pár minut pocit, že mám život pod kontrolou. Že jsem dospělá žena, která vládne svému prostoru. Že nejsem jen správkyně chaosu.
A pak se otevřely dveře.
Je fascinující, jak děti vůbec nevnímají koncept „prázdná plocha“. Pro ně je to výzva. Prázdný stůl není klid. Prázdný stůl je potenciál. Místo, kam se musí okamžitě něco položit. Ideálně všechno.
Stůl v našem bytě neplní funkci stolu. Je to kombinace skladu, výstavní plochy, pracoviště, herního pole, muzea nálezů z kapsy a občas i jídelního nábytku.
Já sním o tom, že si k němu jednou sednu jen s hrnkem kafe. Bez toho, aby pod ním byl plastový dinosaurus, na něm rozdělaný obrázek a vedle mého lokte zbytek sušenky z minulého týdne.
Ale realita je jiná. Realita je, že když si chci sednout, musím nejdřív udělat archeologický průzkum. Odhrnout vrstvy. Identifikovat, co je ještě funkční, co je rozbité, co je něčí projekt a co je už jen biologická hrozba.
A nejlepší je, že ten chaos nevzniká vědomě. Děti nemají v hlavě plán: „Teď systematicky zničíme estetično tohoto prostoru.“ Ony prostě existují. A tím, že existují, produkují věci. Neustále. Nekonečně. Z ničeho.
Já jsem ten typ člověka, co má ráda vizuální klid. Mně dělá dobře prázdná plocha. Rovné linie. Čistý stůl. Je to pro mě mentální hygiena. Když je uklizeno, mám pocit, že se mi líp myslí. Že mám prostor i v hlavě.
S dětmi mám prostor maximálně na to, abych se rozhlédla a rezignovala.
Někdy ten stůl uklidím třikrát denně. A třikrát denně vypadá stejně. Jako kdybych ho vůbec nikdy neviděla čistý. Jako kdyby prázdný stůl byl jen mýtus, který si dospělí vyprávějí, aby nezbláznili.
A pak přijde návštěva. A já se stydím. Protože všude něco je. Všude. A já mám pocit, že by se slušelo omluvit. „Promiňte, tady je trochu nepořádek.“ Trochu. Ano. Tak trochu po výbuchu v hračkářství.
Jenže pravda je, že ten stůl není špinavý. Je živý. Je to důkaz, že se tu něco děje. Že tu někdo kreslí, staví, hraje si, tvoří, zapomíná věci a nechává je přesně tam, kde je naposledy použil.
Ten chaos je vlastně stopa života. Ne estetiky, ne Instagramu, ne katalogu s nábytkem. Skutečného provozu.
A já se s tím učím žít. Učím se, že prázdný stůl není standard, ale bonus. Něco jako volný víkend. Existuje, ale nelze na tom stavět realitu.
Možná jednou. Až děti vyrostou. Až se odstěhují. Až bude doma ticho. Až se vrátím z práce do bytu, kde nikdo nic neodloží doprostřed místnosti.
Možná tehdy budu mít prázdný stůl pořád.
A možná mi bude chybět. Protože ten dnešní stůl, i když mě občas přivádí k šílenství, je vlastně důkazem, že tu nejsem sama. Že tu někdo je. Že tu někdo žije.
A že klid je hezký.
Ale chaos se dvěma dětmi je… aspoň opravdový.
