Článek
Ještě před pár lety bych si to ani nedovolila vyslovit nahlas. Že raději sedím u notebooku a píšu, než abych vytírala podlahu nebo leštila koupelnu. Měla jsem v hlavě hluboko zakořeněnou představu, že správná žena má mít doma čisto, navařeno a teprve potom si může „hrát“ s nějakými ambicemi.
Jenže čím víc jsem se snažila být tou správnou ženou, tím víc jsem měla pocit, že mizím sama sobě. Dny mi utíkaly mezi praním, vařením, uklízením a péčí o dítě. Večer jsem byla tak unavená, že jsem už neměla energii na nic, co by bylo jen moje.
A psaní bylo přesně to, co bylo moje.
Nejdřív jsem psala po nocích. Když všichni spali a doma byl konečně klid. Oči mi padaly únavou, ale v hlavě jsem měla pocit, že aspoň na chvíli dělám něco smysluplného. Něco, co není jen „udržování provozu“.
Pak jsem začala psát i přes den. Nejprve s výčitkami. Seděla jsem u počítače a periferně vnímala nepořádek kolem sebe. Hračky na zemi. Nádobí ve dřezu. Prádlo na gauči. A v hlavě mi jela smyčka: měla bys uklízet, měla bys, měla bys, měla bys.
Jenže pak mi došlo něco zásadního. Ten prach tam bude i za hodinu. I zítra. I příští týden. Ale ten čas, kdy můžu psát, kdy mám energii, kdy se soustředím a tvořím, ten se nevrátí.
A hlavně – ten prach mi nic nevydělá.
Nezajistí mi žádný příjem. Nepřinese mi žádnou nezávislost. Neotevře mi žádné možnosti. Jen mi dá na pár hodin pocit, že mám doma „hezky“. A pak se to zase celé rozhází.
Psaní mi naopak dává víc než jen peníze. Dává mi pocit, že mám hlas. Že mám hodnotu i mimo roli matky, partnerky, hospodyně. Že nejsem jen někdo, kdo se stará o potřeby ostatních, ale i o ty svoje.
Dlouho jsem bojovala sama se sebou. S pocitem viny. S tím, že bych měla mít prioritu jinde. Že psaní je luxus, ne práce. Že „skutečná práce“ je to, co je vidět – čistá kuchyň, vyžehlené prádlo, navařený oběd.
Jenže nikdo nevidí tu mentální práci. Ten vnitřní proces. Tu energii, kterou dávám do textů. Do přemýšlení, psaní, úprav, hledání témat. Nikdo nevidí, že to není lenošení, ale reálná práce. Jen se u ní nestojí a nepotí.
Postupně jsem si dovolila změnit priority. Ne že bych doma nikdy neuklízela. Ale přestala jsem z toho dělat střed vesmíru. Když mám volnou hodinu, už automaticky neběžím pro hadr. Otevřu notebook. Protože vím, že tahle hodina může být investice. Do mě. Do budoucnosti. Do něčeho, co mi jednou dá víc než jen čistou podlahu.
A víš co? Ten pocit svobody, když jsem si tohle dovolila, byl obrovský.
Už se tolik nehlídám. Neřeším, jestli by si někdo pomyslel, že mám doma nepořádek. Neřeším, jestli by „správná matka“ dělala něco jinak. Řeším, co dává smysl mně. Co mě posouvá. Co mi dává energii místo toho, aby mi ji bralo.
Místo úklidu píšu články, protože prach mi nic nevydělá, ale psaní ano. A nejen finančně. Vydělává mi i pocit, že mám vlastní směr. Vlastní hlas. Vlastní prostor.
A možná je tohle ta největší změna v mém myšlení: že už nemusím dokazovat svou hodnotu skrze dokonale uklizený byt. Moje hodnota není v tom, jak lesklý mám dřez. Ale v tom, co umím, co tvořím a co ze sebe dávám světu.
Prach může počkat. Já už nechci.
