Článek
Když jsem ráno balila tašku, připadala jsem si jako vzorná matka z reklamy na minerálku. Dvě děti, ručníky, krém na opalování, krabičky s melounem, plastové lopatky a kýblíky, nafukovací kruh, knížka. Program byl jasný: rybník za městem, pár hodin klidu, děti se vyřádí a já si konečně na deset minut sednu a nebudu nikomu sloužit jako živý automat na sušenky.
Rybník vypadal idylicky. Voda se leskla, ptáci zpívali, kolem už se rozkládaly deky a piknikové koše. Na první pohled normální letní den. Na ten druhý pohled jsem si měla všimnout varovných signálů: hlučné skupiny teenagerů s reproduktory, partička dospělých s pivy v ruce a jeden pán, který už v deset dopoledne působil, jako by slavil konec světa.
Rozložila jsem deku, děti se rozběhly k vodě a já si naivně myslela, že jsem vyhrála. Prvních dvacet minut bylo opravdu krásných. Smích, cákání, pískání. Pak začala realita.
Nejprve zmizela menší lopatka. Neřešila jsem to, děti jsou nešiky, určitě ji někde zahrabaly. Pak jsem si všimla, že nafukovací kruh, který byl ještě před chvílí u břehu, se najednou vznáší u úplně cizí rodiny. Jejich dítě v něm sedělo a rodiče dělali, že nic nevidí. Když jsem se ozvala, tvářili se dotčeně, že přece nemám být hysterická, vždyť je to jen kruh.
Jenže nebyl poslední.
Během hodiny se mi z tašky postupně vypařily hračky, kelímek, dokonce i jedna lahev s pitím. Děti začaly být protivné, já unavená a podrážděná. Vrcholem byl moment, kdy jsem se vrátila z toalety a našla na své dece cizí lidi, kteří si tam rozložili oběd, zatímco moje věci ležely odhozené v písku.
Když jsem je upozornila, že to je moje místo, odpověděli mi, že si mám najít jiné, protože tady už jsou oni. Prý kdo dřív přijde, ten dřív mele. Moje deka evidentně nehrála žádnou roli.
A pak přišel ten největší bizár.
Jedno z mých dětí se rozbrečelo, že mu někdo vzal kyblík s autíčky. Vydala jsem se po stopách a našla skupinku kluků, kteří si s nimi hráli. Když jsem je požádala, aby je vrátili, začali se smát a jeden z nich mi řekl, že jestli chci hračky zpátky, mám si je „vybojovat“. Ironie? Možná. Drzost? Rozhodně.
V tu chvíli jsem pochopila, že už nejde o hračky. Šlo o princip. O ten zvláštní pocit, že veřejný prostor je najednou džungle, kde platí právo silnějšího a slušnost je považována za slabost.
Kolem mě se mezitím zvyšovala hladina hluku, hudba duněla, někdo griloval klobásy přímo u vody, jiní si zapalovali cigarety mezi dětmi. Jeden pár se dokonce začal hádat tak hlasitě, že by jim mohl konkurovat i reality show.
A já? Stála jsem tam, unavená, s pískem ve vlasech, bez poloviny věcí, s dvěma ubrečenými dětmi a s pocitem, že jsem se ocitla v absurdním sociálním experimentu. Místo relaxu jsem řešila konflikty, krádeže a drzost cizích lidí.
Nakonec jsem to vzdala. Sbalila zbytky, co mi zůstaly, a odjela domů. V tašce chyběly tři hračky, jeden ručník a moje iluze, že společné prostory ještě fungují na základě elementární slušnosti.
Doma jsem spočítala škody. Finančně nic zásadního, psychicky katastrofa. Děti se ptaly, proč si lidé berou cizí věci. A já jsem neměla odpověď, která by nebyla cynická.
Myslela jsem, že jedu k rybníku. Ve skutečnosti jsem se zúčastnila reality show bez kamer, kde hlavní rolí byla role matky, která se snaží přežít mezi lidmi bez ohledu. Vrátila jsem se chudší o nervy, hračky a hlavně o další kousek víry v to, že „normální den“ ještě existuje.
Příště si asi koupím malý nafukovací bazén na balkon. Možná budu mít méně prostoru, ale aspoň mi ho nikdo neukradne. A pokud ano, budu přesně vědět, koho obvinit. Sebe, že jsem znovu uvěřila, že svět venku je pořád trochu bezpečný.
