Článek
Dlouhé měsíce jsem byla přesvědčená, že mám PMS. Takové to klasické ženské klišé: podrážděnost, únava, slzy bez důvodu, vnitřní chaos, pocit, že mi všichni lezou na nervy, i když jen dýchají. Říkala jsem si, že je to normální. Hormony. Ženské tělo. Biologie. Vždyť se o tom píše všude.
Každý měsíc to přišlo jako hodinky. Špatná nálada, přecitlivělost, pocit, že jsem k ničemu, že nic nedělám dobře, že jsem líná, otravná, dramatická. A vedle mě partner, který mi to ochotně potvrzoval.
„Ty máš zase svoje dny.“
„Ty to moc řešíš.“
„Jsi strašně přecitlivělá.“
A já si to zapisovala do hlavy jako důkaz: ano, mám PMS, jsem hormonální monstrum, problém jsem já.
Začala jsem to brát skoro sportovně. Stáhla jsem si aplikaci na cyklus, četla články o ženských hormonech, pila bylinkové čaje, kupovala hořčík, snažila se „pracovat se sebou“. Meditace. Sebereflexe. Dýchání. Všechno, co moderní žena dělá, když nechce být hysterická.
Jenže zvláštní bylo, že čím víc jsem se snažila být klidná, vyrovnaná a rozumná, tím hůř mi bylo.
A pak se stala ta nejvíc nečekaná věc. Odjela jsem na víkend bez něj.
A PMS zmizelo.
Žádné slzy. Žádná úzkost. Žádný pocit viny. Najednou jsem se smála. Spala jsem. Jedla jsem normálně. Neměla jsem pocit, že jsem špatně nastavený člověk. Neměla jsem chuť se omlouvat za vlastní existenci.
Za tři dny pryč a moje „hormonální porucha“ se zázračně uzdravila.
Když jsem se vrátila domů, PMS se vrátilo taky. A v tu chvíli mi to došlo. Nemám problém s cyklem. Mám problém se vztahem.
Toxický vztah je fascinující v tom, jak nenápadně se maskuje. Neřve na vás hned. Nebije vás. Nezakazuje vám kamarády. On vás jen pomalu rozkládá zevnitř. Tak jemně, že si myslíte, že se rozpadáte sami.
Začnete pochybovat o svých emocích. O svém vnímání reality. O tom, jestli máte právo být naštvaná, smutná, unavená. Všechno se dá vysvětlit: hormony, stres, špatný den, přecitlivělost.
A hlavně: vina je vždycky na vaší straně.
Když jsem se cítila mizerně, bylo to proto, že jsem náročná. Když jsem plakala, byla jsem hysterická. Když jsem chtěla mluvit o problémech, „zase jsem něco řešila“. Když jsem byla ticho, „byla jsem divná a odtažitá“.
Dokonalý systém. A já v něm fungovala jako ideální oběť – analyzovala jsem sebe, ale nikdy ne vztah.
Myslela jsem, že mám PMS, protože jsem byla smutná hlavně doma. Že mám PMS, protože jsem se cítila nejhůř večer vedle něj. Že mám PMS, protože jsem ztrácela energii, sebevědomí i chuť do života. Ale přece PMS je univerzální vysvětlení na všechno, co se týká ženské psychiky, ne?
Skandální na tom je, jak snadno jsem si nechala namluvit, že problém jsem já. Že moje tělo je rozbité. Že moje emoce jsou přehnané. Že bych se měla „víc ovládat“. Že bych měla být vděčnější, klidnější, méně dramatická.
Nikdy mě nenapadlo, že jsem jen dlouhodobě nešťastná.
Toxický vztah totiž funguje přesně opačně než zdravý. Neptá se: jak ti je? Ptá se: proč jsi taková? Nesnaží se vás pochopit, ale opravit. Neřeší problém, ale vaši reakci na něj.
A vy postupně začnete věřit, že vaše pocity jsou chyba v systému.
Největší ironie? Když jsem se s ním rozešla, PMS zase zmizelo.
Najednou jsem byla stabilní. Klidná. Vyrovnaná. Sebevědomější. Neplakala jsem. Neměla jsem úzkosti. Neměla jsem pocit, že jsem špatná verze sebe sama. A můj cyklus? Úplně normální.
Celé roky jsem řešila hormony, ale nikdy prostředí, ve kterém jsem žila.
Celé roky jsem se snažila „pracovat na sobě“, místo abych si položila jedinou zásadní otázku: proč se vedle tohohle člověka cítím tak mizerně?
Myslela jsem, že mám PMS. Ve skutečnosti jsem měla vztah, který mě systematicky vysával, zpochybňoval a učil mě, že moje emoce nejsou validní.
A to je možná ten největší ženský paradox moderní doby. Když se cítíme špatně, hledáme problém v sobě. V hormonech. V psychice. V dětství. V osobnosti.
Místo abychom si někdy připustily, že nejsme rozbité. Jen jsme dlouho žily v prostředí, které z nás dělalo stín.
Dnes už vím jedno:
PMS trvá pár dní.
Toxický vztah klidně několik let.
A oba se projevují podobně. Rozdíl je jen v tom, že jeden se dá přežít čokoládou. A druhý vás naučí pochybovat o tom, kdo vlastně jste.
