Článek
Na preventivní prohlídku jsem šla spíš z pocitu viny než ze zodpovědnosti. Ten typ viny, který přijde ve tři ráno, když ti vyskočí reklama na rakovinu a ty si uvědomíš, že naposledy jsi byla u lékaře v době, kdy se ještě nosily roušky jako módní doplněk.
Objednání samotné bylo malé vítězství. Tři týdny jsem to odkládala. Ne proto, že bych neměla čas. Ale protože jsem měla Netflix, práci, kamarádky, kafe, scrollování, další scrollování a ještě trochu scrollování. Na tělo nezbyl prostor. Na mobil ano. Ten jsem mezitím nabila třikrát denně.
V čekárně jsem si uvědomila absurdní věc. Věděla jsem přesně, kolik procent má moje baterie. Věděla jsem, kolik kroků jsem ten den ušla. Věděla jsem, kolik hodin jsem strávila na Instagramu. Ale netušila jsem, kdy jsem byla naposledy na krvi. Kdy mi někdo změřil tlak. Kdy se mě někdo zeptal, jestli mě něco bolí.
Seděla jsem tam a přemýšlela, že kdyby se moje tělo chovalo jako mobil, už dávno by mi vyskočilo upozornění: „Systém vyžaduje aktualizaci. Riziko kolapsu.“
Jenže tělo nehlásí chyby tak hezky. Nezavibruje. Nepošle notifikaci. Maximálně ti občas pošle únavu, bolest hlavy nebo divný tlak na hrudi. A ty to vyřešíš kávou, ibalginem a dalším dílem seriálu.
Lékařka byla milá. Až nepříjemně klidná. Ptala se na klasické věci: kouření, alkohol, stres, spánek. Odpovídala jsem upřímně, ale v hlavě jsem si uvědomovala, že o sobě vlastně mluvím jako o aplikaci v beta verzi. Občas padá. Občas se seká. Ale jinak „funguje“.
Pak přišlo měření tlaku. Vysoký. „To nic, to je asi nervozita,“ řekla jsem rychle. Stejnou větu používám, když se mi sekne telefon: „To nic, to je asi špatný signál.“
Jenže tady žádný signál nebyl. Jen realita. Unavené tělo, přetížená hlava, permanentní stres, minimum pohybu a maximum sezení. A já se tvářila překvapeně, že něco není ideální.
Nejvíc skandální na tom celém bylo, že jsem se o sebe nezačala víc starat ani ze strachu. Ale z trapnosti. Došlo mi, že kdybych se ke svému mobilu chovala jako ke svému tělu, už dávno by byl mrtvý. Bez aktualizací, bez servisu, bez kontroly. Prostě bych čekala, až se jednoho dne definitivně vypne.
Mobil má ochranné sklo. Obal. Pojištění. Cloud. Zálohy. Tělo má jen mě. A já ho beru jako samozřejmost. Jako něco, co prostě „nějak funguje“, dokud se úplně nerozsype.
Ironie? Když mi spadne telefon na zem, zvednu ho s panikou. Když mě bolí tělo, zvednu obočí a řeknu si, že to přejde. Když se mobil vybíjí, okamžitě hledám nabíječku. Když jsem vyčerpaná já, naliju do sebe kafe a jedu dál.
V ordinaci mi došlo, že jsem expert na péči o digitální svět a naprostý amatér ve vlastním biologickém provozu. Vím, kolik paměti mám v telefonu. Ale netuším, jaký mám cholesterol. Vím, kolik mám uložených fotek. Ale netuším, jestli mám v pořádku srdce.
A tak jsem tam seděla v papírovém plášti, bez make-upu, bez mobilu v ruce a poprvé po dlouhé době jsem byla nucená být jen se svým tělem. Bez filtru. Bez notifikací. Bez možnosti to vypnout.
Nejhorší zjištění nebylo, že bych byla nemocná. Nebyla. Zatím. Nejhorší bylo, že jsem si uvědomila, jak strašně samozřejmé beru něco, co je ve skutečnosti jediné, co mám opravdu napořád.
Mobil můžu vyměnit. Ztratit. Rozbít. Upgradovat. Tělo ne.
Od té prohlídky se nic dramatického nestalo. Nezačala jsem běhat maratony ani pít zelené smoothie. Ale stalo se něco nenápadného a možná důležitějšího. Přestala jsem brát péči o sebe jako obtěžující povinnost. A začala ji brát jako základní údržbu systému, ve kterém musím žít celý život.
Protože jestli se budu dál starat víc o aktualizace aplikací než o vlastní zdraví, může se stát, že jednoho dne budu mít perfektně nabitý mobil… a úplně vybitou sebe. A na to už mi žádná powerbanka nepomůže.
